Velikonoční svátky jsme s Ljubou strávili v Barceloně. Byl jsem tu poprvé. První dojem? Paříž je proti Barceloně Benešov! Ale o její zábavnosti až později. V prvním pokračování se zmíním o tom, proč jsme sem vlastně přijeli: abychom viděli průvody kajícníků.
Součástí oslav jsou ve Španělsku procesí, konaná na Velký pátek. Zde v Barceloně vycházejí z několika kostelů, směřují ke Katedrále a potom, jak se ukázalo, pokračují po městě. Ústředním bodem každého z nich je veliký katafalk, podle mého odhadu tak dva a půl krát tři metry, možná dokonce vác. Vysoký je tak asi dva metry od země. Je bohatě zdobený květy a nahoře je socha: například Krista nesoucího kříž anebo socha Bohorodičky. Za katafalkem jdou muzikanti a následuje procesí. Ovšem to co dodává procesí ten správný ráz jsou kajícníci v černých kápích, nesoucí svíčky.
Ljuba už jednou tato procesí viděla, když byla v Barceloně před pěti lety s Andulkou. Tehdy byly Velikonoce později - a procesí se konala v pět hodin odpoledne, za denního světla. Letos začala v půl osmé večer. Čekali jsme na jeden z nich na ulici, na chodníku. Samozřejmě, že byla hlava na hlavě a ještě horší to bylo na náměstí před katedrálou. Podívaná na zátylky Barceloňanů stojících před námi nás brzy omrzela a šli jsme tedy se toulat do uliček starého města.
Najednou, v úzké ulici, se vyloupli ze tmy dva jezdci na černých koních. Nebylo tu moc lidí - všichni se zastavili a utvořili řídký špalík. Uslyšeli jsme hudbu, podivně rytmickou, těžko popsat: byl to pochod? Ovšem, ale velmi pomalý. Převládaly bubínky, v tom rytmu bylo cosi pochmurného, tajemného.
Následovali kajícníci. V černých kápích se jim leskly oči. Někteří byli bosí, občas s řetězy na nohou. Podotýkám, že Velikonoce byly v Barceloně chladné, Velký pátek byl podmračený, byl jsem moc rád, že jsem si navlékl svetr! Tihle lidé chodili několik hodin bosky po studené dlažbě.
A pak tu byl katafalk. Teprve teď, z bezprostřední blízkosti, jsem pochopil jeho pohyb. Domníval jsem se, že je umístěn na podvozku. Nic takového! Uvnitř byli lidé a nesli ho, tu obrovskou mnohametrákovou dřevěnou stavbu. Před ním kráčel muž a komunikoval maličkým zamřížovaným okénkem s těmi uvnitř. Říkal jim, jestli se mají stáčet doleva nebo doprava, nebo jít rovně. Systém větrání jsem nepochopil.
Průvod se pomaličku ubíral kolem nás. Minul nás katafalk, minula nás hudba. Za kajícníky šli slavnostně oblečení muži a ženy, některé ženy v tradičních španělských čepcích. A zatímco prve, po východu z kostela a později na náměstí před katedrálou, průvody vypadaly poněkud pouťově, jako nějaká atrakce uspořádaná pro davy zvědavců, teď to bylo jiné - byla to hodiny trvající služba Bohu, upřímná a hluboká, bez nároku na pozornost kohokoli. Byli jsme svědky čehosi starobylého, co se po staletí nezměnilo a sotva kdy změní. Jako by ožily kameny starých kostelů a vtáhly nás do Mystéria: ano, o Velký pátek se otevírají jeskyně a nabízejí svoje poklady.
Fotku zde zveřejněnou fotila Ljuba.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku