Ráno to bylo zcela neobvyklé. Místo, aby se Bart hrnul k misce a odháněl Iris, musel jsem Iris odhánět já, aby nesežrala Bartovi snídani! Ne snad, že bych byl nepřející. Jenže Iris je dáma štíhlá a kdybych na ni nedával pozor a vycházel jí ve všem všudy vstříc, byla by sice nadále dámou, nicméně už nikoli štíhlou a to by jistě byla škoda.
Vysvětloval jsem tedy Iris, že žrádlo v misce není její, že náleží Bartovi - a kde ten holomek je?
Holomek vartoval venku u vrátek a vyhlížel jaro. Bylo docela hezky. Necítil jsem ještě žádné vůně, ovšem Bart má miliónkrát jemnější než čich a jistě nashromáždil voňavých poselství dost na to, aby ho připoutaly u branky.
Díval jsem se na to jak u vytržení: to ale musí být silné volání, když přehlušilo práskání ledničky a klapání plechové misky o dlaždičky!
Přitom Bart není žádný mladý divoch, vždyť už mu bude deset, mohl by mít rozum.
Anebo by naopak mohl rozum ztratit, jak se stává pánům ve zralém a ještě zralejším věku.
Budu muset ještě pečlivěji branku kontrolovat, jestli je zavřená.
Tak pojď už, Barte, na to žrádlo!

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku