Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 1.4.2005
Svátek má Hugo




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Koho podporují komunisté je sám komunista!
 >DOKUMENT: Otevřený dopis pražskému primátoru Bémovi
 >SPOLEČNOST: Odpověď Xaverovi a jiným čtenářům
 >EVROPA: Prosperita obětovaná ústavě?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Dlažba a dlaždiči
 >GLOSA: Wie du mir
 >POLITIKA: Grossovo pokušení Palasem
 >MÉDIA: Publicistika v ČT - skutečně veřejnoprávní služba?
 >PSÍ PŘÍHODY: Člověk se nezavděčí
 >EVROPA: Jeden den v pařížském Metru
 >DETEKTIVKA: Chudák vrah
 >HISTORIE: V těžkých dobách (12/20)
 >MÉDIA: A je to tady! Televize v mobilu!
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Demografický informační portál
 >PENÍZE.CZ: Jak rozmrazit regulované nájmy II.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Rodina a přátelé  
 
1.4. RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Dlažba a dlaždiči
Ondřej Neff

Jako obvykle se v pátek ponořím do nejistého vzpomínání na dobu padesátých let, kdy mi bylo mezi pěti a patnácti lety. Celé vzpomínání dosud vydané je k vidění zde.
Inspirací k dnešnímu dílu mi byla včerejší jízda po lokální silnici kousek od Říčan (je to jedno, kde, všude je to stejné): silnice byla asfaltová, rozmlácená. Na silnicích se za patnáct let nezlepšilo nic, nepřiblížili jsme se k běžnému západnímu standardu ani o centimetr.
Za mého dětství to jistě nebylo lepší, spíš horší. Mnohé silnice byly dlážděné kostkami. Zcela určitě byla dlážděná silnice ze Štěchovic k nám do Slap. Mám ale pocit, že jsem viděl dlaždiče dláždit silnici mezi Slapy a sousední Buší - klečeli, klepali kladívky a já na to koukal a říkal jsem si - není možné takto odklepat celou tu děsnou délku dvou kilometrů! Zcela určitě byla dlážděná silnice v Mníšku, ta nová, která vedla už kolem fabriky, nikoli centrem.
Dlaždiče jsem pak vídal hodně v Praze, po roce 1954, kdy se naše rodina vrátila do města. Divil jsem se, proč se říká "sprostej jak dlaždič" - nikdy jsem žádného dlaždiče neslyšel sprostě nadávat. Mívali na kolenu chránič s kůže a taky velmi často z pneumatiky. Klečeli a ťukali.
Pak se postupně začali vytrácet a mozaikové chodníky se začaly záplatovat asfaltem. Trvalo to dlouho, tento záhubný proces. Jednou jsem si kopal do dlaždičky cestou ze školy a jeden pán mě pokáral: "Víš, že jedna dlaždička stojí padesát halířů?" Měl pravdu, ten pán. Často jsem na něho vzpomínal, když jsem pozoroval, jak mizí mozaiková dlažba z pražských ulic, až po ní prakticky nic nezbylo.
Vrátila se až když komunisti odešli od vesla. A já si říkám - kde se vzali ti chlapi, kteří dnes dovedou takovou dlažbu vyrobit? Kde byli schovaní? Skrývali se pod placatým kamenem v posledních třiceti letech? Mnoho placatých kamenů jsem odkryl, ale žádného dlaždiče tam nenalezl...


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku