Před domem, kde s Ljubou bydlím, je plácek, na kterém radnice Prahy 5 vybudovala moc hezké hřiště pro děti. Jsou tam houpačky, prolejzačky a taky malinký kolotoč. Koukám na to z okna kuchyně. Těší mě, když vidím, kolik dětí se tam vozí, houpe, padá, šplhá, skáče. Onehdy jsem pozoroval malého jezevčíka. Honil se kolem kolotoče, běhal, skákal - a konečně se mu to podařilo: naskočil na kolotoč a vezl se sebou!
Jezevčík může. Bart by nemohl. Běhal by, dokud by dětičky z kolotoče neshodil a pak by kolotoč sežral.
To si myslím já.
Třeba by to dopadlo tak, že by se taky rád svezl. Jenže problém je v tom, že by se musel nejdřív stát malým jezevčíkem, to jsou - možná smutné - paradoxy života.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku