Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 5.4.2005
Svátek má Miroslava




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Relikt komunismu
 >USA: Iniciativa šlápnout na lačné advokáty
 >POLITIKA: Neztrácejme ze zřetele počátek Grossovy aféry
 >ROZHOVOR: Benjamin Kuras - Sebemrskačský Západ je ohrožen totalitním islámem
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem padl do pasti v garáži
 >EVROPA: Euroskeptická polemika s Janem Zahradilem
 >EKONOMIKA: Stát by Telecom měl nyní prodat!
 >INTERNET: Netiketa
 >PSÍ PŘÍHODY: Bartovi roste za plotem chytrý soupeř
 >ARCHITEKTURA: Pražské mosty přes Vltavu III
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Košilí konec
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Ostrá stížnost do redakce Reflexu
 >ÚVAHA: Analogie pouze náhodná?
 >DOKUMENT: Prohlášení studentů a učitelů vysokých škol
 >PENÍZE.CZ: Rovná daň: strhne východní Evropa Západ?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
5.4. ŠAMANOVO DOUPĚ: Košilí konec
Jan Kovanic

Existuje zákon zachování energie a hmoty, existuje i zákon zachování košilí. Tedy spíše rovnováhy košilí. Pokud je vesmír konečný a pokud je konečný byt, který obýváte, pak je v tomto vesmíru a v tomto bytě i konečný prostor, určený ke skladování košilí.

Zprvu se to nezdá. Kupujete nové košile, občas, a vždycky se ještě vejdou do skříňky k těm starým. Pak ale jednou přijde den, kdy je prostor doplněn a nastává platnost zákona o zachování - tak, jak přicházejí nové košile, musejí staré odcházet. Což není úplně jednoduché pro člověka, který nevlastní domek ani chatu, není kutilem ani zaníceným koníčkářem. Koníčkem pro tohoto člověka je houbaření, a tam se staré košile ještě jakž takž ujmou. Jedna, dvě, nikoli deset. (Zejména ta zelená, nezničitelná vojenská.) Říkáte na hadry? Ale i pro hadry platí zákon zachování hadrů. A pak jsou také košile frajerské, které se často nosí, často perou a tím pádem i onosí. Avšak do lesa se absolutně nehodí. A na hadry už vůbec ne. Ani do igelitek k popelnicím pro bezdomovce.

Prostě - vloni na podzim jsem si koupil několik frajerských košilí a ženě Ivaně začalo vadit, že vycházejí z prádelníku zmačkané. No - nějak jsem je tam musel natlačit, že, k těm starým, dobrým. A tak jsem jednoho dne přišel domů a měl na posteli srovnané tři komínky z košilí. Levý komínek - mé nositelné košile. Střední komínek - podmíněně nositelné košile na houby a na běžky, mám vybrat, které ještě unosím, a které vyhodím. Pravý komínek - určeno k vyhození, avšak předloženo k supervizi.

Cože? Moje krásná košile s bílomodrými proužky? Která je úplně dobrá? Tadyhle sice povolily švy, a límeček jest také poněkud oprán - však jsem se jí za těch pětatřicet let něco nanosil... Nu, posledních patnáct let už skoro vůbec, protože se mi přes břicho nějak napínala, ale byla to má první košile, která vypadala skutečně frajersky. Tady by se mohla trochu zapošít... Kde? Tady, jak je už zapošita? Tady, jak se zteřelá tkanina trhá? A tady, jak je ten rukáv utržený v podpaždí? Nic, do odpadků půjdeš. Ale je mi tě líto.

A tak to šlo, jedna košile za druhou. Ty nejmilejší byly orvané nejvíc. Ta se šedivými proužky tedy vydržela, i když je jí taky už čtvrt století a u krku ji nedopnu. Ale takhle někdy v podletí do Prokopáku, který přestává být divočinou a opět se stává příměstským parkem, tam se snad pod bundou snese.

Ale tuhletu béžovou se slonama, tu nevyhodím! Tu jsem si zvlášť šetřil, tu jsem si schraňoval už asi třicet let. Já vím, strašně se mačká, ale je tak flanelově příjemná do jarněpodzimních plískanic, tu nedám, ne! Ale proč má na břiše díru? Aha, také moli si ji zamilovali, už vím, při stěhování před skoro dvaceti lety jsem ji ochránil, avšak od té doby ji nenosím. Teď vidím, že ji nemohu přenechat ani bezdomovcům. A rukáv má roztržený - jak je to možné? Moje krásná košile se slonama! Třeba by ještě do toho lesa... Nebo na lyže......

A co ty krásné nové košile, některé nové už deset let, které stále čekají na svou příležitost, ale nedočkají se, mačkají se, zapadají za regály, nenošené, zoufalé, vycházejí z módy, já vycházím z nich - proč mám nosit furt jen odrbané děravé rozpadávající se košile? Abych si ušetřil/zničil ty nové?

A celá pravá hromádka šla do koše. Ale bylo mi trudno. Nebyly to košile, co jsem vyhazoval. Do směsného odpadu šlo nějakých třicet pět let mé identity, mého života, mne. Nesměj se, Honzo, pravil jsem k synkovi, většina těch košilí je starší než ty!

Avšak prostřední hromádku jsem uschoval. Aspoň budu mít za dvacet let co vyhazovat.

Psáno v Praze dne 4. dubna 2005


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku