Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 7.4.2005
Svátek má Heřman, Hermína




  Výběr z vydání
 >ANALÝZA: Symboly a idoly
 >USA: Rovnost, stejnost za každou cenu
 >POLITIKA: Česká politická turistika
 >MÉDIA: Přichází jaro, „Literárky“ se zelenají?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vernovské orgie
 >POLITIKA: Česká cesta k sociálně-demokratickému postkomunismu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Děvčata a kluci z Terezína
 >SPOLEČNOST: Namísto humanitární pomoci bude obilí spáleno
 >PSÍ PŘÍHODY: Zmýlená neplatí
 >DETEKTIVKA: Smrt staré paní
 >CHTIP: Ty ódésácí jsou fakt děsný swině!
 >FILM: Reportáž z Varů neprofesionálního filmu
 >POZVÁNKA: Allen & Overy Prague Debate Tournament 2005
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Motýli jsou i ke čtení
 >EKONOMIKA: Útlum na akciových trzích

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Film  
 
7.4. FILM: Reportáž z Varů neprofesionálního filmu
Daniel Košťál

Poslechl jsem výzvu z článku uveřejněného minulý týden a zavítal jsem na festival amatérského filmu Vysněná zem, který se konal minulou sobotu a neděli. Musím se ale přiznat, že to nebylo proto, že bych se nechal inspirovat zmíněným článkem, ale proto, že jsem v jednom z uváděných filmů hrál. Byl jsem ovšem taky zvědavý, jaké filmy točí současní, převážně mladí, amatéři. První, čím mě festival zklamal, byl malý počet diváků, kteří naplnili sál pražského kina Lucerna tak maximálně ze čtyřiceti procent (z čehož většinu návštěvníků tvořili autoři filmů a jejich známí). Možná by organizátoři udělali příště lépe, kdyby si pro přehlídku vybrali jiný termín, než první víkend divácky oblíbeného nesoutěžního filmového festivalu Febiofest. Jsem přesvědčen, že by určitě přišlo alespoň o pár desítek lidí víc.

Samotný festival je ale úžasnou příležitostí pro všechny amatérské filmové tvůrce, ať už jsou to ti kteří se neúspěšně snaží dostat na filmové školy, ti co se nacházejí v krizi středního věku a objevili doma zaprášenou kameru, nebo jenom prostě lidé, kteří mají rádi filmy a chtějí je točit. Kromě samotného faktu, že se jejich filmy dostanou prostřednictvím kina k většímu počtu diváků, nabízí festival především možnost posouzení kvality natočených filmů renomovanými odborníky (letos mezi kritiky byli např. režiséři Otakar Fuka a Přemysl Staněk, nebo filmový recenzent Darek Šmíd). Porotci mají možnost udělit nejlepším filmům až sedm cen, ovšem každou cenu, kterou udělí, musejí řádně zdůvodnit a vysvětlit, co se jim na tom kterém filmu tak líbilo. Kromě toho si ale přijdou na své i neocenění tvůrci, kteří mohou v přestávkách mezi projekcemi zavítat mezi porotce a diskutovat s nimi o kvalitách svého díla. Dozví se tak, co se jim povedlo a čeho by se měli propříště vyvarovat. Takové rady z řad odborníků jsou jistě k nezaplacení a v tom vidím velký význam tohoto festivalu pro jednotlivé tvůrce.

Ovšem na druhé straně stojím já, prostý filmový divák (svou drobnou hereckou účastí se nepovažuji za tvůrce), který byl festivalem velmi zklamán. Nevím, jestli jsou dnešní mladí autoři tak deprimováni současným světem a společností, nebo jestli organizátoři cíleně vybírali mezi přihlášenými snímky určité typy, ale ve většině filmů se omílala stále stejná témata deprese, izolace a smrti. Jako normální divák odchovaný převážně americkými filmy v kinodistribuci, musím ač nerad prohlásit, že jsem většinu promítaných filmů prostě nepochopil. Ať přemýšlím sebe víc, stále nechápu, co tím chtěli autoři říct. Pro mě to bylo jen zdlouhavé utrpení o ničem, buďto plné nic neříkajících dialogů (jako např. film Větvičky), nebo ve více případech pro jistotu úplně bez dialogů, pouze za pomoci vnitřních hlasů a vizuální stylizace. V tomhle se film, ve kterém jsem účinkoval, výrazně lišil. Byl jednoduchý, přímočarý a odlehčený, což taky porota nakonec ocenila cenou za nejlepší námět. Humor byl vlastně to hlavní, co mi u promítaných filmů (s výjimkou velmi vtipného mikromuzikálu Vechslákova schovanka tlumočeného do znakové řeči) chybělo. Filmy působily jen jako suché šedivé obrazy bez života. Snad kromě také oceněného filmu PEZ, jednoduchého, přímočarého a o to působivějšího příběhu o dětských vrazích, založeném především na vizuální stránce. Možná je ale tak chyba pouze ve mně, asi nejsem dostatečně otrlý divák a málo vydržím. Kdyby se ovšem mezi vámi objevil někdo takový, kdo by měl zájem zhlédnout nějaký amatérský film, tak máte možnost zajít v neděli 17.4. do kina Praha ART na Václavském náměstí, kde se od 19 hodin konají projekce (spojené s diskuzemi autorů a diváků) některých filmu, které nebyly zařazeny do soutěžních projekcí Vysněné země.




Další články tohoto autora:
Daniel Košťál

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku