Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 12.4.2005
Svátek má Julius




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Stanovisko k současné politické situaci
 >USA: Potíže americké branné moci s rovnoprávností
 >POLITIKA: Michal Kraus jako zaříkávač mrtvých koz
 >GLOSA: Vykladači statistik se mýlí - za vše může sex!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem byl přesný jako švýcarský chronometr
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Umírání jako vrcholná mediální senzace
 >POLITIKA: Čeští premiéři po roce 1989 - tolik exkomunistů!
 >EVROPA: Rappel
 >PSÍ PŘÍHODY: Orel i mouchy lapá
 >ARCHITEKTURA: Andělova Nová vize
 >NÁZOR: Levicovost není houska na krámě
 >VĚDA: O modrém humrovi
 >DETEKTIVKA: Strašidlo vydírání
 >DOPRAVA: Bludná cesta ČD
 >PENÍZE.CZ: Reálné reality jsou rizikové

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Doprava  
 
12.4. DOPRAVA: Bludná cesta ČD
V. Engliš

Nechci komentovat strategii Českých drah v posledních letech, protože železniční dopravu jsem využíval v uplynulých deseti letech velmi sporadicky. Zaznamenal jsem pouze zvláštní divoké pohyby cen, kdy například jízdenka do Prahy stála i více než dvojnásobek jízdného autobusem a v poslední době tajemnou houštinu různých slev, o kterých se dozvíte až po zakoupení jízdenky od průvodčího ve vlaku: „Pročpak si nekoupíte sone? Měl byste to o deset korun levnější. Že neznáte sone?“

Rád bych se věnoval zajímavému příspěvku našich železničářů k boji proti kouření, který mohu dokumentovat vlastním zážitkem. Měl jsem jet z Prahy do Vsetína, což je trasa, která přímo vybízí k jízdě vlakem, protože obě města leží na hlavních tazích. Časově mi spojení vycházelo velmi dobře, ráno tam, večer zpátky, dokonce bez přestupu, rychlíkem Fatra. Při placení zpáteční jízdenky jsem byl příjemně překvapen cenou 500 korun. Systém slev zřejmě konečně slouží k zatraktivnění této dopravy.

Hlavní nádraží v Praze se nezměnilo, jenom jsem zaznamenal tabuli vymezující kuřáckou zónu potupně až na samém konci perónu. Vlak vypadal trochu omšele, vevnitř ještě trochu více, jako by ho dobrých dvacet let nikdo neuržoval. Nicméně žádná velká špína, dá se to vydržet. Jenom zápach cigaretového kouře byl nepříjemný, ovšem odkud přichází? Když se vlak dal do pohybu, můj spolucestující si v klidu zapáli cigaretu. Nervózně jsem se rozhlédl, ale opravdu! Na stěnách popelníčky, na dveřích symbol cigarety. Sedl jsem si do kuřáckého vagónu! To nic, uvidíme, jak moc bude kouřit a když tak si v Kolíně přesednu do nekuřáckého. Cigarety byly jenom dvě, takže jsem vydržel až do Pardubic. Tam ale přistoupila starší dáma, která už nervozně žmoulala cigaretu v prstech a mladík, který ihned rezolutně vytasil krabičku marsek a připravil ji před sebe na stoleček. To mě zvedlo ze sedadla a vydal jsem se hledat nekuřácký vagón. Vyšel jsem do uličky a narazil na skupinku nějakých zbloudilců bloumajících po vlaku. „Tady jsou taky kuřáci? Pojď dál, najdeme nekuřáky. Kde jsou nekuřáci?“ Zmateně brumlali a pobíhali sem a tam. V dalším vagóně jsme ovšem zase narazili na kouř, v následujícím také. Štiplavý dým se linul celým vlakem. Přívětivá průvodčí nás ochotně poučila: „Víte, to je mezinárodní rychlík, takže v každém vagónu jsou tři kupé vyhrazená pro kuřáky, ostatní jsou nekuřácká.“

Sedl jsem si tedy do nekuřáckého kupé plného dýmu a trpěl. Tam i zpátky. V Praze jsem vystupoval dočista zkouřený a těšil se na naši lokálku, kde se bohudíky kuřácké oddíly nevyskytují.

A tak nás nějaký milý úředník, který chtěl svým nařízením upravit poměry ve vlacích, spravedlivě podělil stejným dílem, kuřáky, nekuřáky i odnaučené. Jenom zapomněl na jednu maličkost. Že si kuřáci otevřou dveře svých kupé, aby se dočista neudusili a že žádné dveře netěsní. Před cestou jsem si říkal, možná, že bych mohl příště vzít s sebou děti. Teď si říkám, snad už nikam nebudu muset jet vlakem. Vypadá to, že Českým drahám chybí rázná ruka ve vedení, nevěděli byste o někom, kdo se v mašinkách dobře vyzná?




Další články tohoto autora:
V. Engliš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku