Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 18.4.2005
Svátek má Valérie




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Základní body dohody...
 >EVROPA: Konec provincialismu v Čechách!
 >POLITIKA: Nový scénář Grossova konce
 >DIAGNÓZA: Strašidlo Vaculík
 >RODINA A PŘÁTELÉ: První výlet na kole
 >EVROPA: Jasná pravidla vyhovují menším
 >POLITIKA: Volební účast a naučená bezmocnost
 >KULTURA: Fantomatická říše Zdeňka Buriana
 >PSÍ PŘÍHODY: Co tam asi je?
 >GLOSA: Hrnec trpělivosti přetekl
 >SPOLEČNOST: Grošťál
 >EVROPA: Ústava - boj za ni a proti ní
 >SPOLEČNOST: Rozrušená hierarchie
 >TEST: Poznej sám sebe
 >PENÍZE.CZ: Ještě chcete bydlet ve vlastním?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Malířství  
 
18.4. KULTURA: Fantomatická říše Zdeňka Buriana
Viktor Šlajchrt

V Jízdárně Pražského hradu stojí mamut mezi obrazy.

Malíř Zdeněk Burian (1905-1981) patří vedle Josefa Lady k nejznámějším českým ilustrátorům minulého století, má však mnohem horší uměleckou pověst. Kritika jeho dílo většinou odsuzovala a kolegové řevnili na jeho popularitu, jinak jej však nebrali moc vážně. Kulturní veřejnost dodnes pořádně neví, co si o něm má myslet. Jako by Burianův zjev tak trochu splýval s jeho tématikou. Mistr exotických a prehistorických výjevů se v české výtvarnické džungli jeví jako exót, ba dokonce tak trochu jako praještěr ze zašlých časů měšťanského realismu, jenž v komerčním ústraní zázračně přežil klimatické změny po nástupu modernismu, avantgard i různých modifikací totalitního umění.

Velká výstava v Jízdárně Pražského hradu, kterou k stému výročí umělcova narození uspořádala Správa Pražského hradu spolu s nakladatelstvím Gallery, zřejmě zahájí další kolo debat o hodnotách Burianova odkazu. Solidním základem je katalog výstavy i vůbec první burianovská monografie, jejichž autor Vladimír Prokop je také kurátorem celého projektu, doufejme však, že tím tříbení názorů teprve začíná.

Pro děti a ironiky

Instalace výstavy ohromí návštěvníka hned po vstupu nečekaně dryáčnickým efektem. V pozadí rozlehlého barokního sálu se jako dominanta tyčí mamut v životní velikosti. Částečně je namalovaný na panelech ve stylu naturalistických kulis, k tělu je však přidělaná opravdová vycpaná hlava s kly. Nelze si nevzpomanout na Maroldovo panoráma bitvy u Lipan, které je však uspořádáno přesně opačně: reálné předpolí tam přechází v iluzívní malbu, zatímco tady jsou v popředí řady obrazů, které nakonec vyústí v nestvůrně pseudoreálnou rekvizitu. Děti budou pochopitelně nadšeny, zvlášť když po stranách výstavního prostoru naleznou dva další podobně naaranžované svatostánky pokleslé romantiky, tentokrát s potapěčem u truhly zlaťáků, modelem plachetníce a báječnými létajícími stroji.

Méně bezelstný návštěvník ocení ironii. Konfrontace více méně elegantní malby s pouťovým rázem atrakcí pozoruhodně posouvá její vyznění. Senzačností se Burianovy obrazy nemohou obřímu mamutovi v čele sálu vyrovnat, ten je prostě nepřekonatelný, tím spíš však vyniknou jejich arteficiální kvality, síla představivosti, smysl pro barevnou harmonii i kompozici tvarů, virtuozní práci se štětcem. Doplňkové instalace působí navenek až komicky infantilně, zdá se však, že právě tím dokonale maskují svou magickou roli. Jsou vlastně zástupnou obětí, tedy něčím, co dobře znali čarodějové přírodních národů. Mamut, potapěč i další prostoduché rekvizity jako by z obrázků odsávaly poněkud šestákový odér, který by mohl zavanout na publikum s umělecky vycepovaným vkusem. Veškerou pokleslost berou na sebe, jsou tak nehorázné, že by vedle nich vypadalo celkem noblesně snad cokoli. Netřeba dodávat, že tak mocné a tajuplné kouzlo plně odpovídá dobrodružnému duchu Burianovy tvorby.

Zdeněk Burian profesionálně maloval šedesát let, a to většinou včetně víkendů i dovolených, jen pondělky si nechával volné. Často si stěžoval, jak je zapřažen a kolik termínů musí stíhat. Jeho dílo podle některých odhadů obnáší na patnáct tisíc položek. Mnohé je ztraceno, podstatnou část vlastní soukromí sběratelé, neboť státní galerie jeho obrazy nenakupovaly. Přesto se v Jízdárně podařilo shromáždit vpravdě reprezentativní kolekci od alšovsky laděné juvenilní kresby z roku 1917 až po obrazy datované rokem úmrtí. Když návštěvník pozoruje, jak se jeho suverénní styl v průběhu dlouhých let téměř nemění, skoro by věřil na sudičky, z nichž mu ta hodná dala do vínku zázračný talent a ta škodolibější jej s ním nasměrovala na podivně mimoběžnou kolej. Podobně jako Jules Verne pojednal i Burian celý pozitivisticky propátratelný kosmos od mořských hlubin k hvězdným výšinám, a to navíc v časovém rozpětí od nejzazší archeologické minulosti k vědeckofantasickým výhledům. Do estetických koncepcí své doby se však fatálně netrefil. Mezi kulturními prominenty našel ojedinělého sympatizanta v Adolfu Hoffmeistrovi, který psal o jeho "bezostyšné virtuozitě", čímž jej chtěl zřejmě pochválit, aniž by si zadal. Jako by tím říkal, že u nás se od virtuózů požaduje především ostýchavost.

Vítězství kvaše

Výstava ukazuje, že Zdeněk Burian nebyl až takovým suverénem, za jakého jej pokládá lidové publikum. Nejrozpačitěji působí několik obrazů převážně z let 1958 až 1963, jimiž se pokoušel dostát dobovým nárokům na "vyšší" umění, ať už ve smyslu socialistického realismu nebo tápavých návratů k modernismu. Na prehistorických rekonstrukcích, které mu zajistily oprávněný věhlas po celém světě, je zas až příliš znát, že se mu staly útočištěm, v němž se cítil bezpečně: jsou skvělé, ale trochu nudné. Známe je ostatně od útlého věku, což platí také o jeho ilustracích k dětským knížkám éry socialismu, z nichž se řada dokonce stala povinnou školní četbou (Štorchovi Lovci mamutů, Plevovo převyprávění Robinsona).

Nejživěji a nejdráždivěji v Jízdárně Pražského hradu asi působí Burianovy práce pro literární brak. Úžasná je především kolekce jeho monochromních kvašů, kde se vskutku stává suverénním vládcem, byť jen ve fantomatické říši dobrodružných snů. Jenže i ta prošla během posledních desetiletí estetickým přehodnocením. Po okouzleně pobavených esejích, které věnoval Umberto Eco počátkem šedesátých let fenomenu Jamese Bonda, po filmech Jean-Luc Godarda či Woodyho Allena, ale především po strhující lekci Quentina Tarantina se výtvarná poetika literárního škváru jeví mnohem sofistikoveněji než v přísné éře funkcionalistické avantgardy, kdy ji Burian osamoceně rozvíjel se somnambulní jistotou nepochopeného génia. Není však jisté, zda by tyhle obrázky přece jen nepůsobily trochu surově, nebýt mamuta v čele výstavního sálu.




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku