Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 19.4.2005
Svátek má Rostislav




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Jak se nám to chová premiér a co se s tím dá dělat
 >USA: Státy modré a červené
 >POLITIKA: Česká specifika
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Bohatýrská trilogie, kniha všech knih
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Melinda a Melinda
 >EVROPA: Mé patálie s Linuxem aneb Proč říct NE ústavě EU
 >POLITIKA: Quo vadis aneb Vo co gou, ČSSD?
 >EKOLOGIE: Vodík - prvek budoucnosti!
 >PSÍ PŘÍHODY: Odpoledne bylo krásně
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Poslední jízda
 >ARCHITEKTURA: Od Masaryka k Rašínovi aneb První letošní Psí vycházka
 >INTERNET: Rozhovor s Radkem Hulánem
 >SPOLEČNOST: Obchodníci se smrtí
 >FEJETON: O nesmrtelnosti
 >PENÍZE.CZ: Komunisté jsou živou hrozbou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Ekologie  
 
19.4. EKOLOGIE: Vodík - prvek budoucnosti!
Jan Bartoň

Na konci roku 1989 se situace v ochraně životního prostředí v Československu stala varováním pro okolní státy. Mrtvý les v Krušných horách, vysoké koncentrace kysličníku siřičitého v ovzduší jako důsledek rabování našich hnědouhelných dolů a spalování hnědého uhlí v neodsířených elektrárnách napsaly smutnou stránku „ochrany“ životního prostředí. Ještě před listopadovými událostmi v Praze se uskutečnilo v Teplicích v Čechách shromáždění občanů požadujících čistých vzduch místo „pohřebného“. Po listopadovém převratu nabraly věci správný směr a během dalších zhruba 7 let byly provedeny rozhodující investiční akce na odsíření našich elektráren, takže koncem devadesátých let se čistota našeho ovzduší přiblížila stavu v průmyslových státech bývalé západní Evropy. Pro odsíření našich elektráren byla použita vyzkoušená mokrá cesta produkující průmyslový sádrovec. Úspěšné dokončení odsíření našich elektráren v tak krátkém časovém období bylo zřejmě neúspěšnější enviromentální akcí v našem státě v závěru minulého století.

Devadesátá léta se celosvětově vyznačovala úsilím o dosažení dohody o redukci vypouštění tzv. skleníkových plynů, převážně kysličníku uhličitého, neboť ve světě převážilo mínění, že jsou to právě emise těchto plynů, které způsobují tzv. globální oteplování naší planety. Měření koncentrace kysličníku uhličitého z vrstev ledovců starých miliony let ukazuje na přímou souvislost mezi obsahem kysličníku uhličitého v ovzduší a globální teplotou plynného obalu naší Země. Existuje samozřejmě základní problém, který z faktorů je primární a který sekundární, převažuje však domněnka, že v minulosti došlo několikrát v prudkému zvýšení koncentrace kysličníku uhličitého v atmosféře vlivem sopečné činnosti, jejímž následkem potom bylo zvýšení teploty na Zemi. Snaha o omezení produkce těchto tzv. skleníkových plynů nemusí být principielně na závadu ani tehdy, pokud by současná produkce těchto plynů měla na svědomí pouze malou část z tzv. globálního oteplování. Minimálně by tato situace mohla vést k celosvětové stagnaci produkce skleníkových plynů. Snižování emisí těchto plynů ve vyspělých ekonomikách by tak mohlo kompenzovat nárůst emisí kysličníku uhličitého z očekávaného automobilového boomu v Číně. Poté, co Rusko přistoupilo k tzv. Kjótskému protokolu, nabyl tento dokument o redukci emisí skleníkových plynů platnosti. Bude proto v nejbližší budoucnosti velmi zajímavé sledovat, zda k celosvětové redukci emise skleníkových plynů dochází, či sníží-li se alespoň rychlost nárůstu těchto plynů v atmosféře.

Průmyslový růst je i na počátku třetího tisíciletí vázán na spotřebu primárních energetických surovin, kterými jsou ropa, uhlí a zemní plyn. Přitom výroba energie z těchto surovin jejich spalováním je zejména v případě ropy a uhlí na pováženou. Nenávratně totiž mizí suroviny, které jsou svým způsobem jen těžko nahraditelné a z nichž lze vyrobit celou škálu důležitých chemických derivátů. Trend náhrady výroby tepelné popř. elektrické energie z obnovitelných zdrojů tak má svou logiku. Neměl by však být novodobou modlou, za níž se schovají nepromyšlené dopady. Např. získání biomasy pro výrobu náhražky paliva pro naftové motory musí být racionálně zhodnoceno celkovou energetickou bilancí. Pokud je pravdou, že na získání 1 litru náhradního paliva spotřebujeme téměř 1 litr motorové nafty (polní práce plus energie na zpracování řepky), je taková výroba mimo jakoukoli rentabilitu a postrádá smysl. Kromě toho musí být v případě masového nasazení takovýchto náhrad dořešena základní podmínka použití takovýchto náhrad, a to její normální použití pro všechny naftové motory. Podle výrobců aut se však nezdá tento typ náhradního paliva pro naftové motory perspektivní. Nakonec tento typ náhrady produkuje opět skleníkové plyny! Největší naděje se dnes vkládají do palivových článků spalujících vodík a produkujících elektrickou energii, která se využije pro pohon aut. Limitujícím ekonomickým faktorem je samozřejmě levná produkce vodíku. V případě „vodíkových“ motorů však již má význam i poměrně drahá výroba vodíku, neboť tím získáme energii pro pohon automobilů v hustě obydlených aglomeracích, v nichž by tak proti současnosti dramaticky ubyla produkce kysličníku uhličitého a kysličníků dusíku ze stávajících spalovacích motorů v přízemní vrstvě atmosféry obývané člověkem.

Co se využití atomové energie pro výrobu elektřiny týče, zde pravděpodobně ještě na dlouhou dobu zůstane hlavním způsobem stávající metoda štěpení jaderného paliva, neboť jaderná syntéza navzdory pozitivním předpovědím ještě stále neposkytuje stabilní plusovou energetickou bilanci. Nicméně právě tato technologie, ať už jaderného štěpení nebo syntézy, je vysoce atraktivní tím, že neprodukuje skleníkové plyny. Problémem u jaderného štěpení může být zvýšená radioaktivita, kde se vlastně stále vedou spory o tom, zda i velmi malé zvýšení radioaktivity kolem atomových elektráren nemá na životní procesy přece jenom větší vliv než se stále předpokládá.

Jakmile se cena ropy na světových trzích dále zvýší a přiblíží se hranici 100 USD za barel, potom je pravděpodobné, že se alternativní vodíkové energetické hospodářství dostane na konkurenceschopnou úroveň stávajícím energetickým zdrojům, tj. naftě a uhlí. Podle analytiků se svět již přiblížil vyčerpání 50% světových zásob ropy a ropa už nikdy nebude tak levná jako v minulosti. Je proto možné, že drahá ropa již definitivně otevře sejfy velkých koncernů, v nichž se údajně už metody přechodu na vodíkové hospodářství nacházejí v plánech. Vážné zahájení tohoto procesu by mohlo nejen působit proti dalšímu enormnímu růstu cen ropy, ale především by zmenšilo závislost průmyslového světa na státech produkujících ropu. Průmyslově vyspělým státům by pak zajistilo další nezanedbatelnou ekonomickou výhodu a technologický náskok. Výroba tepelné energie a zajištění dopravy jinak než klasickou energetikou na bázi uhlí a ropy nás jako lidstvo stejně nemine. V polovině 21. století již nové energetické hospodářství na bázi vodíku bude bezesporu realitou. Spolu s dokonalejším využitím sluneční energie tak získáme nástroj k dalšímu rozvoji euroamerické civilizace.

Ing. Jan Bartoň, CSc.


Další články tohoto autora:
Jan Bartoň

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku