Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 21.4.2005
Svátek má Alexandra




  Výběr z vydání
 >ÚSTAVA: O pravomocích prezidenta republiky
 >USA: Budování státu po texasku
 >EVROPA: Evropská ústava a mezinárodní sport
 >POLITIKA: Zieleniecovo eSeNKáčko podnikne skok smrti
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dnes se jede Prahou na kole
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Policejní past na trouby
 >PRÁVO: Co Čech, to - už ne muzikant, ale kriminálník
 >ŠKOLSTVÍ: Na státní maturity se vyplýtvalo přes 100 milionů korun!
 >PSÍ PŘÍHODY: Zase mi sklaplo
 >ZVĚROKRUH: Býk
 >HISTORIE: Němá barikáda
 >POČÍTAČE: 3D anatomie létajících strojů na vašem monitoru
 >MEJLEM: Reforma voleb a referend
 >EKONOMIKA: Trhy se vzpamatovávají z propadu
 >PENÍZE.CZ: Bankovní účty pro svobodná povolání: prestiž a účel

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  >>  Armáda  
 
21.4. HISTORIE: Němá barikáda
Antonín Jareš

Jak to bylo doopravdy, a nejen to?

Šedesát let. Je to doba už dost dávná na to, aby někteří už zapomněli, mnozí, zejména mladší, se nikdy nedozvěděli a jiným už nestálo za to, pídit se po pravdě. Po pravdě o Pražském povstání roku 45, které lze v pohledu nazpět mít za jeden z klíčových momentů české historie. Za osudný počátek, od kterého se pak železným zákonem kausality odvíjel řetěz příčin a neblahých následků na příští téměř půlstoletí.

V obecném povědomí se symbolem Pražského povstání do značné míry stala "Němá barikáda" Jana Drdy, inspirována hned z počátku i v pozdějším zfilmování údajnou historií barikády na tehdy Trojském mostě. Ta pak vešla - dík fabulačnímu talentu Jana Drdy a zálibě Strany ve tvorbě lesklých a jí prospěšných mýtů- do mnohých myslí co téměř dějinný průsečík, bod střetnutí odhodlaných obránců s germánskou soldateskou, než nakonec a na poslední chvíli, jako v receptu z dobrodružných románů, byla povstalá Praha zachráněna chrabrými sovětskými osvoboditeli. Neboť ti prý PŘIŠLI VČAS, jak poté hlásal známý slogan partaje i jejích souputníků po všech rozích. Jenže jak tomu bylo doopravdy?

V holé a poměrně kormutlivé skutečnosti se na tehdy Trojském mostě udála konfrontace pouze dvou protivníků: Hrstky bědně vyzbrojených, stěží organizovaných a strategicky nešťastně postavených "vzbouřenců" proti vší vojenské moci elitního regimentu SS: Pluku pancéřových granátníků "Der Führer", části to elitní SS divize "Das Reich". Proti útvaru už okrvavenému a osvědčenému v boji na prakticky všech evropských frontách té války.

Skutečná bojová konfrontace to byla poměrně krátká. Přiložíme-li k ní měřítko dnů, jak se navždycky vrylo do paměti těch, co tam byli, tak z oné nekonečné doby od soboty pátého do středy devátého května netrvala déle, než něco přes půlden. Od pondělního rána do odpoledne, s jen krátkou předehrou, akcí obrněného průzkumu od Kobylis k mostu v noci předtím. Právě ta snad mohla, ve vyprávění někoho z účastníků, dát Janu Drdovi motiv ke slavné "Němé barikádě", zkazce o bujarém udatenství a implikovaně úspěšné obraně. Jenže obrněný průzkum mohl stěží být zahnán palebnou silou barikády, sestávající z hrstky ručnic, jednoho kulometu a jen několika protipancéřových panzerfaustů, nadto ve zcela s nimi nezkušených rukách. Důvodem pozastavení akce byla spíš taktická úvaha na německé straně: Velitel regimentu "Der Führer", Obersturmbannführer Weidinger v tu chvíli neměl už žádné chuti plýtvat svými lidmi v nutně nepřehledném nočním boji v povstalém městě. Předně: Jeho původní rozkazy, vysílající regiment v neděli časně ráno až z Arnsdorfu u Drážďan za účelem pomoci pražským jednotkám k rozdrcení povstání ("niederwerfen" v originále), doznaly už jisté změny. Radiová depeše od zlopověstného maršála Schörnera, zastihnuvší regiment v neděli večer už u Chaber urgovala, že "čest a sláva regimentu D.F. jsou v sázce," jestliže nepronikne do vnitřního města do sedmého, tedy pondělí, a sám Weidinger mluví pak ke svým podřízeným o "německých soukmenovcích, jejichž osud je ohrožen povstáním". Žádoucím cílem náporu se stal "Platz der Wehrmacht" v Dejvicích, tedy dnešní "Kulaťák", posun zámyslů od rozdrcení povstání směrem k už jen záchranné misi nelze nevidět. Ostatně v 02:41 té noci na pondělí byla náčelníkem generálního štábu Jodlem už podepsána bezpodmínečná kapitulace všech německých sil, i když se strany spojenců s možná nemoudrou a pro mnohé osudnou doložkou zastavení bojů až po dalších 48 hodinách. Je otázkou, kdy se Schörner nebo Weidinger mohli o kapitulaci dozvědět, ale ten pak sám nazývá ve svých pamětech to, co následovalo v pondělí, "nejnesmyslnějším krveproléváním celé války".

Nad to všechno Weidinger nutně věděl, že má v rukávu absolutní taktické eso, k vynesení hned, jak se v pondělí rozední. Nemohl nevědět, neboť jen týden předtím, 29. dubna, projel štáb jeho regimentu právě těmi místy, vyslán od už ztracené bitvy o Vídeň na pomoc Berlínu. Jaké eso to bylo může vidět každý i dnes, když se postaví na zlom kobyliského úbočí nad bývalou Pelc-Tyrolkou a pohlédne k jihu. Byl-li kdy na vojně, jistě si vzpomene na dvě základní poučky o zátarasech: Že nebráněný zátaras je věc v moderní válce zcela neužitečná a že bráněný zátaras se zásadně nezřizuje pod výšinou volně přístupnou artilerii nepřítele. Na Trojském mostě byly ve skutečnosti barikády dvě, obě zbudovány v zapomnění daného pravidla: První, poměrně lehká na trojské straně, dle Drdova děje nejspíš ta "Nemá", druhá pak, o dost podstatnější, obsahující mimo vytrhané dlažby a jiného i těžší objekty, převrácenou tramvaj, nějaká vozidla a gigantické role papíru z blízké papírny na Argentinské ulici. Ty představovaly překážku prostřelitelnou či rozstřílitelnou jen těžší artilerií, jenže právě o tu neměl Waidinger žádnou nouzi: Vlastní baterii (1"Zug") protitankových pětasedmdesátek a ještě další, zapůjčenou Wehrmachtem, to byla těžká protitanková děla. Několik protitankových padesátek a ještě kanony pancéřů, jejichž počet ani neuvádí. S nepochybnou znalostí terénu to všechno do pondělního rána rozestavěno v linii na nezastavěné a lehce přístupné hraně kobyliského návrší, s perfektním výhledem i výstřelem na obě barikády. Trojský most a jeho osádka neměli šanci.

Ačkoliv Weidinger udává -v zatím neobjasněném rozporu se skutečností, přiznanou i historiky píšícími pod dozorem Strany- že Trojský most byl dobyt až v úterý osmého, ve skutečnosti byly obě barikády rozstříleny a obránci rozprášeni už to pondělí odpoledne. Výsledných ztrát na životech na mostě samém bylo poměrně málo, jen jedna, dokumentovaná známým pomníčkem zprvu neznámého železničáře a snad dvě nebo tři další možné. O přesném počtu prameny nevypovídají, ale beznaděj té situace byla pod rozpoutanou baráží příliš očividná na to, aby místo bujarého udatenství dle Jana Drdy nepřevládnul spíš sebezáchovný rozum. Větší počet raněných a mrtvých v okolí byl dílem vydatných a cílených zásahů jednak do nákladního vlaku, zataženého na překážku na vlečce přes Argentinskou ulici, jednak do okolní zástavby i ulic, ať z taktického důvodu zastrašení povstalců, nebo prostě pro dobrou míru. Nato pak už prakticky bez odporu obsazena a výsadky zajištěna obě předmostí a volný průjezd regimentu "Der Führer", čímž vlastně skutečná historie "Němé barikády" končí. Zbývá už jen klást otázky, a to nejen o ní.

První otázkou nasnadě pak je: Byla ta strategicky neobranitelná a proto předem ztracená pozice zřízena jen spontánním hnutím myslí, nebo ne zcela uváženým rozkazem? Mluvilo se o rozkazu a ten mohl přijít nejníže od místního velitelství ustaveného v policejní služebně na Maninách, nebo z dalšího velitelství v Sokolovně u Studánky. Anebo nejvýš z "Ceskoslovenského vojenského velitelství Velké Prahy", proklamovaného rozhlasem ve 14 hodin už v sobotu pátého? Nebo přišel rozkaz ilegálními kanály komunistické sítě, přestože alespoň v těch místech zůstala Strana po celou dobu povstání perfektně neviditelnou? Vítězství mívá mnoho otců, ale porážka je vždy sirothem. Kdo by se hlásil k omýlení? Ostatně může být považováno za pozdní chytráctví vůbec klást takovou otázku. Kdo si chce žádat logiky ve víru revoluce? Jenže pak je nasnadě otázka naprosto oprávněná: Kde tedy byli oni oslavovaní osvoboditelé onoho tragického pondělního odpoledne?

Pro odpověď je třeba se vrátit o několik dnů zpět: Podle sovětských pramenů měla být "Operace Praha" celkem tří ukrajinských frontů, čili armádních skupin, zahájena až 7. a 8. května a měla probíhat po 6 až 8 dnů po několika trasách, z nichž nejzápadnější (13. armáda generálporučíka Puchova) měla vést prakticky severojižně po čáře Freiberg-Žatec-Plzeň(!). Už tady se naskýtá otázka (a naskytne se znovu), zda primárním účelem strategie bylo osvobození Prahy, nebo uzavření co největší části Wehrmachtu v české kotlině, ale nešť.

Zato pátého, tedy v sobotu odpoledne prosvítají známky rozruchu u těch částí frontu, nalézajících se v prostoru Bautzen-Görlitz-Dresden. Například političtí pracovníci sovětské 3. gardové armády povoláni narychlo na štáb, známka to spěšné změny plánkonspektů? Navíc se schází Eisenhowerův generál Bradley s maršálem Koněvem: Přejí si Sověti americkou součinnost k osvobození Prahy? "Nie nádo," praví Koněv, že není třeba. "Operace je připravena, postupem Amerikáňců by vzniknul jen zmatek!"

Jenže teprve v neděli večer dosáhne jeho 13. a 3. armáda od severu dálnice Dresden-Chemnitz a vyráží s posilou 3. a 4. gardové tankové armády na jih a jihovýchod, jistou ironií osudu přes místa, odkud už ráno v 05:00 vyrazil SS-Regiment "Der Führer" po trase Dippoldswalde-Teplice-Litoměřice. Pak nastává jistá nejasnost: Ačkoliv Weidingerův regiment nemá rozkaz krýt si záda a do jisté míry funguje jako vyssavač, cestou nabírající už desorientované německé jednotky, citují Sověti tvrdé boje o přechod Krušnohoří. Jenže není to nutně v protisměru, na který tam musely být nachystány německé linie, pokud jaké, k obraně vlastního Reichu? Tak jako tak, Weidingerův regiment je týž nedělní večer už v Kobylisích, uraziv celou trasu za pouhých 16 hodin.

Načež nadchází další podivnost: Komunikační "blackout" Rudé armády. Ani slova, ani známky v etéru o jejích pohybech či plánech, a také ani slova na moskevské vlně o Pražském povstání. Sbory tří ukrajinských frontů se v tom ohledu náhle dematerializovaly a s hlediska Moskvy právě tak neexistuje Pražské povstání, od té soboty až do středy. I sám Stalin neutrousí ještě ve středu večer ve svém projevu k vítězství nad fašisty o Praze ani slovo. To všechno může v tradici bolševických způsobů znamenat jen jedno: Nesouhlas, zatracení. Samozřejmě, že také signál místním souputníkům, ale ti pochopí příliš pozdě, i když úlohu mouřenína v České národní radě k odvrácení příchodu Američanů (Smrkovský, David, Knap) vykonávali dle svého nejlepšího bolševického svědomí a vskutku účinně, bohužel. Přesto Stalin nezapomene a kdo si jakkoliv omočil, dříve či později si to odnese.

Jenže tím eskalace podivností nepřestává. Neboť v úterý ve 20 hodin obdrží sovětské tanky kdesi u Terezína rozkaz k zastavení postupu. Současně Moskva vyzývá nacisty vzdát se do 23:00 hodin, jinak že boje pokračují. "Osvoboditelé" tedy stojí na místě po více, než tři hodiny, zatím co boji devastovaná Praha je v plamenech. A rozum zůstává stát právě tak: Komu to dává Moskva ultimatum, když nemůže nevědět, že už dopoledne toho dne byly štábní útvary německé armádní skupiny "Mitte" a maršála Schörnera dílem rozprášeny a dílem zajaty u Žatce a Ostroměře? Nemluvě o problému dostuposti radiových frekvencí Němců, cožpak Moskva neví, že tím kanály německého velení v té oblasti už přestaly fungovat? Nemůže nevědět, takže jen prostý pohled do mapy pak indukuje hypotézu dosti cynickou: Protože právě toho úterka v 16 hodin už podepsán mezi německým velitelem pražské posádky generálem Toussaintem a Českou národní radou protokol o zastavení bojů a odchodu německých vojsk z Prahy, (právě to Stalin ČNR nezapomene), přestalo tím město fungovat jako zádrhel v dopravní síti, bránící Němcům v přístupu k vltavským mostům a tím v ústupu na západ. Navíc se nějak zdržel postup Puchovovy armády po oné najzápadnější trase, přetínající Čechy až k Plzni, takže německým jednotkám, dosáhnuvším vltavských mostů zatím nic nebránilo v úprku k Američanům. Položme tedy prostou otázku: Co dělat, aby jich ke klatým Amerikáňcům ušlo co nejméně? Inu samozřejmě, zpomalit tlak od severu i východu a počkat, až Puchovova armáda dorazí k Plzni, pokud alespoň na jihu dorazí od Moravy armády 2.Ukrajinského frontu, aby pak protipohybem uzamknuly kotel sice menšího obsahu, než původně zamýšleno, ale pořád ještě slušného: Na území ČSR bylo ještě přes milion německých vojáků, ke 20 tisícům děl, přes 3 tisíce tanků a skoro 2 tisíce letadel. To snad by stálo za prkotinu pár set českých životů navíc a doničení jednoho goródu, nestálo?

A ovšem i další a ještě cyničtějčí teorie se nabízí k vysvětlení toho jinak nevysvětlitelného: Paralela varšavská. Tragedie povstání města, ponechaného úmyslně, krutě a zlovolně na pospas fašistům k vybití, protože povstání vypuknulo napříč záměrům Sovětů. Nebylo s hlediska právě oněch záměrů vhodné nechat fašisty předem vybít ty, kdo neváhají zdvihnout zbraň proti tyranům, protože těm zbylým se pak bude snadněji vládnout? A ještě jedna možnost: Nebylo-liž pak s hlediska propagandy podstatně lukrativnější, aby údajně osvoboditelské tanky dorazily ku Praze ne za černé tmy, ale v celé slávě májového jitra?

Tak nebo tak, až někdy v hluboké noci se tanky dají znovu do pohybu, aby vskutku za časného rána slavně dosáhly hranic Prahy a osvobodily ji od fašistů, mezitím už ponejvíce odtáhnuvších. V té chvíli v Praze zbývají už jen izolované body německého odporu, držené buď jednotlivě nacistickými ať zavilci či zoufalci, nebo už beznadějně odříznutými skupinami, které nenašly skulinu k úniku před Rusy. Poslední vozidla teď už tisícivozidlové kolony, shromážděné regimentem "Der Führer", splnivším tak svůj úkol, projela Ruzyní na západ už nějakou chvíli předtím. Je hotovo, nastává éra ranného českého řiťolezectví. Sledujme průlez:

Středa 9. května dopoledne, první vydání Českého Slova: RUDÁ ARMÁDA V OSVOBOZENÉ PRAZE!

Středa poledne, Česká národní rada telegrafuje prezidentu Benešovi, co "PŘEDSTAVITELKA REVOLUČNÍO LIDU, KTERÝ SVOU SILOU DOBYL PRAHY A ZLOMIL MOC NĚMECKÝCH OZBROJENÝCH SIL.."

Středa večer, pražský rozhlas: "V TÉTO CHVÍLI JE PRAHA OSVOBOZOVÁNA RUDOU ARMÁDOU.."

Čtvrtek, telegram České národní rady Stalinovi: "JMÉNEM VŠEHO LIDU, KTERÝ POVSTAL, ABY SETŘÁSL.. ZDRAVÍME VÁS SRDEČNĚ V DEN, KDY VÍTĚZNÁ RUDÁ ARMÁDA VSTOUPILA.. A TAK DOKONČILA OSVOBOZENÍ PRAHY."

Sobota, poselství čs. vlády Stalinovi: "..VLÁDA VÁM VYSLOVUJE VŘELÝ DÍK ZA VAŠE VELKOMYSLNÉ ROZHODNUTÍ VYSLAT NA POMOC STATEČNÉ VOJÁKY.. SOVĚTSKÉ SÍLY NEOSVOBODILY POUZE PRAHU, NÝBRŽ UCHRÁNILY TOTO KRÁSNÉ MĚSTO PŘED ZNIČENÍM NĚMECKÝMI VANDALY.

Předseda vlády Fierlinger děkuje maršálu Koněvovi: "..ŽE RYCHLÝM A ROZHODNÝM POSTUPEM .. ROZHODL O OSVOBOZENÍ A ZÁCHRANĚ MĚSTA."

Je vykonáno, samohana historického podvodu s úspěchem nastolena.

Ale ještě není hotovo, ještě jednu kapitolu je třeba dopsat: Kapitolu o příčinách. Nebo o prostém hlupáctví. V té je třeba se znovu vrátit o kousek zpět, do půli dubna 45, od kdy bombarduje Američany britská vláda (Churchill, Eden, Cadogan) memorandy ve věci postupu západních spojenců do ČSR, se společným tematem: O výsledném efektu na příští politický vývoj nejen tam, ale v celé poválečné Evropě. Jenže 24. dubna se Churchill v rozhovoru s Eisenhowerem dozví, že ten nemá vůbec v úmyslu do území ČSR postoupit, protože je považuje za sovětskou operační zónu! Nadto a navíc je Eisenhower stále ještě fascinován pověstmi o nacistické "Alpské pevnosti" v Bavorech, kterou sice britská výzvědná služba už považuje za neexistující, ale tím spíše létají depeše tam i zpět na postupně se zvyšující úrovni: Generální štáby, ministerstva zahraničí, až nakonec 30. dubna posílá Churchill naléhavou osobní depeši rovnou novému prezidentu Trumanovi. Jenže co učiní Truman? Vyžádá si mínění Eisenhowera! Téhož muže, který mu už týden předtím telegrafoval, že "nalézá obtížným pochopit, proč Prime Minister (tedy Churchill) je tak odhodlán míchat vojenská a politická hlediska.(!)"

Ignorance až ohromující? Ale co se divit, je to názor téhož muže, který po jakési vstrječe se sovětskými generály na jejich výroky že "s minovým polem se má zacházet tak, jako by ho tam nebylo" a "proč se starat o vojáky v zajetí nepřítele, ti už stejně bojovat nebudou" poznamená si takto: ".. tato konstatování neznamenají nutně, že Rusové jsou krutí, nebo že mají vrozenou neúctu k lidskému životu." Jaká to schopnost náhledu do věci. Jaká to pronikavost úsudku!

Přitom se v poslední třetině dubna německý odpor už hroutí, zejména na jižní frontě Pattonovy 3. armády. Denní počty zajatců jdou už do statisíců a už i američtí zpravodajci odkazují "Alpskou pevnost""do říše bájí. Vzdor tomu Truman 1. května Churchillovi odpoví, že "Eisenhower se nebude pokoušet o žádnou akci, kterou by považoval za vojensky nemoudrou." Tak!

Přesto se Churchll pokusí ještě jednou, s poukazem, že Rusové v už dobyté Vídni promptně usadili Rennerovu souputnickou vládu a zamítli vstup spojenecké misi, v arogantním rozporu s předchozí úmluvou. Ale vše marno, ani to neprobudí tandem Eisenhower-Truman ze sna. Anebo spíše z úsudkové omezenosti.

V podstatě je nelze ovšem vinit stejným dílem. Truman postoupil do prezidenství Rooseveltovou smrtí teprve před necelým měsícem, a protože předtím prezidentem informován o podstatných problémech bohužel jen marginálně, nebo vůbec ne, byl zpočátku odkázán na rozumy dosti narudlých poradců předchůdce. Do reality sovětských záměrů procitnul až později, ale i tak se lze tázat, zda vůbec kdy docenil dosah toho, co vyvedl. V prvním svazku svých pamětí ("The year of decisions") věnuje celkem příznačně otázce Pražského povstání pouhých pár plytkých řádek, aby pak vyplnil stránku námětem mu zřejmě důležitějším: Stěhování svého nábytku do Bílého domu a babiččině cestě do Washingtonu. Třetí muž potenciálně ve hře, náčelník štábu a Eisenhowerův přímý nadřízený, generál Marshall, se v té chvíli už věnoval hlavně pokračující válce v Tichomoří a ve věci Evropy ponechával Eisenhowerovi víceméně volnou ruku, bohužel.

Dalším z faktorů ve hře mohla ovšem být také americká národní povaha, pokud dovoleno mluvit o kategorii sociologům tak velmi nelibé, ale přesto reálné. Stalo se intelektuální módou opovrhovat Američany co střelbychtivými kovboji, jenže každý, kdo je poznal blíže než z rychlíku či pokrokového tisku ví, že jejich nátura se naopak vyznačuje hlubokou nechutí ke konfliktu a válce vůbec, a z toho plynoucím postojem "let's get over with it and go home," čili "koukejme to vyřídit a jdem' domů". Je to postoj příznačně zobrazovaný znovu a znovu v americkém dobrodružném žánru: V okamžiku, kdy se protivník a lump svalí na záda, hrdinou konečně sestřelen, ten odhodí pistoli anebo odepne a znechuceně upustí do prachu šerifskou hvězdu, aby -aniž se přesvědčil, že vskutku je po lumpovi- v zápětí pojmul do náruče milovanou dívku, nebo mírumilovně odcválal za zapadajícím sluncem. Lze si stěžovat, že ačkoliv Amerikáni v uplynulém století třikrát nesporně zachránili Evropu před zkázou, následkem své nátury většinu svých válek nikdy nedodělali pořádně. Počítáno jen od roku 1918 až ke kuvaitské válce, jejich nešvarem bylo nechat toho vždycky předčasně a proto pak nikdy nesklidit slušný mír. S jedinou vyjímkou MacArturova Japonska, jenže ten byl pak v Koreji -právě pro svůj neamericky důsledný přístup k věci- odešen tímže Trumanem z pole rovnou do důchodu. Ale přes to všechno musí být vina za to, k čemu od oné soboty 5. května došlo, přičtena hlavně a zejména Eisenhowerovi: Zastavení generála Pattona -užuž na postupu na Prahu- přímým rozkazem na nemoudře předznamenané demarkační linii Plzeň-Budějovice a navíc a zvlášť pro Němou barikádu ještě hůře: Přenechání pražské oblohy zbylým Messerschmidtům, Aradům a Fieseler-Storchům Němců, kterým jen naštěstí došel benzin. Onoho kritického pondělí vládnulo už dopoledne perfektní letové počasí a Weidingerova artilerie mohla být s kobyliského návrší smetena jen hrstkou amerických Mustangů, jak tam trčela už bez vlastní podpory ze vzduchu jako ten příslovečný bolavý palec. Nestalo se tak tam, ani kdekoliv jinde a výmluva o nepřehlednosti situace v povstalém městě tu neplatí. Jen slepý pilot by byl mohl nevidět, o co tam běželo. Není omluvy ani pro letecky naprosto nerušený přesun SS-divize "Viking", napadnuvší už předtím Prahu od Milovic. I když to všechno se stejným, nebo i vyšším oprávněním lze vyčítat také sovětským šturmovnikům: Prý čtyři tisíce vzletů vykonali v těch dnech stalinští sokoli, tak kde to sakra byli? A jakto, že si ani nevšimnuli, že trasa od Teplic až na Prahu byla už jako vymetená a nepřítele prostá?

A nad to všechno ještě další otázka se vnucuje, sice krutá, ale velmi oprávněná: Kdyby byl Eisenhower -přes varování moudřejších- tak zbytečně a hlupácky nezahodil a nepřenechal Rudé armádě aureolu osvoboditelky Prahy, navíc falešnou, jak jinak (viz příklad Plzně) by pak nejspíš byly dopadly ony jediné a svobodné volby roku 46, ve kterých náš oblouzený lid nemenším hlupáctvím dobrovolně vydal komunistům klíče k moci a odvlečení země do tatarských končin a způsobů?

Samé otázky a mnoho jich ještě zbývá: O našem sprostém jednání vůči Vlasovcům, kteří jediní přišli včas a Prahu nejspíš vskutku zachránili před ještě větší zkázou. O bezmoci a trapné roli naší Košické vlády. O jednání generála Toussainta, možná pak žalářovaného více z pomstychtivosti, než právem. A tak dále a dále, po šedesáti letech je snad už na čase dobrat se celé pravdy, která prý vítězí, jenže stěží jaksi sama sebou. Dobrat se pravdy a nezapomínat. Také proto, že ve věci Pražského povstání už jen maloučko času zbývá, než poslední z nás, co u toho byli, odejdou nadobro za těmi, co tam zůstali.

Mississauga, Ont., březen 2005.

Antonín Jareš
ajare@ica.net




Další články tohoto autora:
Antonín Jareš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku