Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 21.4.2005
Svátek má Alexandra




  Výběr z vydání
 >ÚSTAVA: O pravomocích prezidenta republiky
 >USA: Budování státu po texasku
 >EVROPA: Evropská ústava a mezinárodní sport
 >POLITIKA: Zieleniecovo eSeNKáčko podnikne skok smrti
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dnes se jede Prahou na kole
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Policejní past na trouby
 >PRÁVO: Co Čech, to - už ne muzikant, ale kriminálník
 >ŠKOLSTVÍ: Na státní maturity se vyplýtvalo přes 100 milionů korun!
 >PSÍ PŘÍHODY: Zase mi sklaplo
 >ZVĚROKRUH: Býk
 >HISTORIE: Němá barikáda
 >POČÍTAČE: 3D anatomie létajících strojů na vašem monitoru
 >MEJLEM: Reforma voleb a referend
 >EKONOMIKA: Trhy se vzpamatovávají z propadu
 >PENÍZE.CZ: Bankovní účty pro svobodná povolání: prestiž a účel

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Právo  
 
21.4. ÚSTAVA: O pravomocích prezidenta republiky
Pavel Hasenkopf

Noviny jsou v posledních týdnech plné různých více či méně zasvěcených, často účelových a někdy až hysterických výkladů prezidentských pravomocí a veřejnosti je podsouván názor, že prezident republiky byl povinen přijmout demise ministrů, nebo aspoň že když je nepřijal, pohybuje se na jakési hraně ústavnosti, volně přeloženo: "Co si to ten Klaus zase dovoluje, no to je děs…!?" Už mne nebavilo ty hrůzy číst, a proto jsem sedl a napsal tento článek.

Prezident republiky Václav Klaus jedná možná netradičně a pro mnohé překvapivě, ale vždy striktně v souladu s Ústavou České republiky. A demise ministrů přijímat opravdu nemusí: Konec konců, už Václav Havel v roce 1997 odmítl přijmout demisi Jana Rumla. Ale celé je to poněkud složitější a bude dobře vyložit si jednotlivá ustanovení Ústavy ve vzájemném kontextu, nevytržená ze souvislostí.

Předně, je třeba rozlišovat mezi jmenováním, demisí a odvoláním někoho. Za "někoho" si pak je třeba postupně dosadit předsedu vlády, člena vlády a vládu jako celek. Takto dostaneme celkem devět možných situací. Každá z nich je ale upravena trochu jinak.

Vyjít je třeba z toho, že Ústava (a právní normy obecně) výkon různých prezidentských pravomocí (a pravomocí obecně) buď váže na splnění nějaké podmínky, nebo neváže. Samozřejmě, existuje-li nějaká podmínka, pak prezident republiky může, popř. musí určitý ústavněprávní úkon provést jen tehdy, pokud se tato podmínka splní. Nesplní-li se, pak danou pravomoc vykonat nesmí. A naopak, není-li výkon nějaké pravomoci nijak podmíněn, pak je jen na prezidentově uvážení, jak se svou pravomocí naloží. Pokud by tomu tak nebylo, pak by ty jeho pravomoci, které Ústava ničím nepodmiňuje, byly v Ústavě zapsány zbytečně: Pokud by tomu bylo jinak, byly by ty pravomoci, které Ústava ničím nepodmiňuje, zapsány v Ústavě zbytečně. Pokud bychom chtěli tvrdit, že prezident tyto pravomoci nemá či nesmí vykonávat, znamenalo by to současně tvrdit, že ústavodárce, když psal Ústavu, neměl všech pět pohromadě. Zde to tvrdit nechci, právě naopak, vždy zásadně vycházím z toho, že ústavodárce přesně věděl, co do Ústavy píše, a nedělal si legraci.

Vezměme si to nyní postupně bod po bodu:

PŘEDSEDA VLÁDY

1. Jmenování předsedy vlády: Je plně v kompetenci prezidenta republiky a není vázáno na splnění nějaké podmínky. Prezident je omezen pouze politickými ohledy.
(Ústava: čl. 62 písm. a/; čl. 68. odst. 2)

2. Demise předsedy vlády: Předseda vlády může demisi podat kdykoli, prezident však není povinen ji přijmout. Taková povinnost není nikde stanovena.
(Ústava: čl. 62 písm. a/; čl. 73 odst. 1 a 3)

3. Odvolání předsedy vlády: Ústava se zmiňuje o odvolání předsedy vlády pouze ve výčtu těch pravomocí prezidenta republiky, které nevyžadují spolupodpis předsedy vlády, nikde jinde. Vyplývá z toho, že tato možnost existuje. Nikde není stanovena žádná prezidenta omezující podmínka. Ze srovnání se striktně podmíněnou pravomocí prezidenta odvolat člena vlády (bod 6) plyne, že předsedu vlády prezident může odvolat kdykoli pouze na základě vlastního uvážení.
(Ústava: čl. 62 písm. a/)

ČLEN VLÁDY

4. Jmenování člena vlády: Prezident jmenuje člena vlády na návrh předsedy vlády, bez takového návrhu nikoho členem vlády jmenovat nemůže. Na druhou stranu, prezident není povinen jmenovat každého, koho mu předseda vlády navrhne. Vyplývá to ze srovnání s procedurou odvolání člena vlády, kde je výslovně stanovena povinnost prezidenta člena vlády odvolat, navrhne-li mu to předseda vlády. Naopak u jmenování člena vlády žádná obdobná povinnost výslovně stanovena není, a důkazem opaku lze tedy dojít k uvedenému závěru.
(Ústava: čl. 62 písm. a/; čl. 68. odst. 2 a 5)

5. Demise člena vlády: Člen vlády může demisi podat kdykoli, a to prostřednictvím předsedy vlády prezidentu republiky. Předseda vlády není povinen postoupit demisi prezidentovi, protože jinak by jeho prostřednictví ztratilo jakýkoli smysl. Prezident není povinen demisi přijmout - opět to vyplývá z absence stanovení této povinnosti.
(Ústava: čl. 62 písm. a/; čl. 73 odst. 1 a 3)
("precedens": Jan Ruml, 1997)

6. Odvolání člena vlády: Člena vlády odvolává prezident republiky. Je vázán návrhem předsedy vlády a v tomto případě je výslovně stanoveno, že na návrh předsedy vlády prezident člena vlády odvolat musí. Stejně, jako prezident nemůže z vlastní iniciativy člena vlády jmenovat, nemůže ho z vlastní iniciativy ani odvolat.
(Ústava: čl. 62 písm. a/; čl. 74)

VLÁDA

7. Jmenování vlády: Děje se nadvakrát, nejdřív prezident republiky jmenuje předsedu vlády (bod 1) a pak na jeho návrh ostatní členy vlády (bod 4). Teprve pokud by ani napotřetí prezidentem jmenovaná vláda nezískala důvěru Sněmovny, byl by povinen jmenovat předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. (To samozřejmě nebrání tomu, aby mu předseda Sněmovny navrhl vhodného kandidáta již dříve, pouze by prezident takovým "předčasným" návrhem nebyl vázán.)
(Ústava: čl. 62 písm. a/; čl. 68 odst. 2 až 4)

8. Demise vlády: Vláda může demisi podat kdykoli. Kromě toho je povinna ji podat tehdy, když Sněmovna zamítne její žádost o vyslovení důvěry nebo jí vysloví nedůvěru, a vždy po ustavující schůzi Sněmovny. Prezident je povinen přijmout demisi vlády, která ji byla povinna podat. V ostatních případech demisi vlády přijmout nemusí.
(Ústava: čl. 62 písm. a/; čl. 73 odst. 2 a 3)

9. Odvolání vlády: Vládu odvolává prezident, a to jedině v případě, že vláda, která byla povinna podat demisi pro nedostatek důvěry Sněmovny či po ustavující schůzi Sněmovny, tak neučinila.
(Ústava: čl. 62 písm. a/; čl. 75)

*

Na první pohled to může působit chaoticky, že ústavodárce opravdu nevěděl, co chce. Nikoli. Je to naopak velmi logické a lze to stručně shrnout:.

Moc výkonnou tvoří v České republice společně prezident a vláda (hlava třetí Ústavy, pojednávající o moci výkonné, se skládá z článků 54 - 66, nazvaných "prezident republiky", a z článků 67 - 80, nazvaných "vláda". Prezident se každodenním vládnutím nezabývá, přenechává je vládě, která je za ně také odpovědna Sněmovně a musí proto mít její důvěru (čl. 68 Ústavy). Prezidentovým partnerem je předseda vlády - toho jmenuje a odvolává a ten je také jeho "prostředníkem" vůči ostatním členům vlády a vládě jako celku. Takový je základ koncepce vztahů prezident > předseda vlády > člen vlády. Všech devět shora uvedených bodů do tohoto výkladu zapadá beze zbytku, zkuste si to …

*

Pokud se týče demisí obecně, setkal jsem se s jediným seriózním pokusem vysvětlit, proč by prezident republiky měl mít povinnost demise přijmout, či přesněji, proč by se otázka přijetí či nepřijetí demisí vůbec neměla klást: Podle onoho výkladu je demise jednostranným právním úkonem a je dokonána již svým podáním. To platí pro celou řadu právních úkonů, např. pro výpověď pracovního poměru, ta je rovněž jednostranná a nikdo nemůže nikomu zakázat podat výpověď a odejít k jinému zaměstnavateli či začít třeba podnikat. Demise však není srovnatelná s výpovědí, demise je srovnatelná s dohodou o ukončení pracovního poměru, demise je dvoustranný úkon, a vyžaduje jednak podání, jednak přijetí tohoto podání.

Lze to doložit hned na dva způsoby:

Za prvé to lze doložit prostým gramatickým výkladem ústavy, která se v článku 73 odst. 2 výslovně zmiňuje o přijetí demise: Platí-li povinnost přijmout demisi pro demisi vlády, pak to platí i pro demise obecně a tudíž i pro demisi člena vlády. Ústava prostě rozlišuje, kdy je třeba demisi přijmout a kdy nikoli. (Pro úplnost: Ústava zná i pojem "vzdání se funkce" - to je úkon jednostranný, okamžitě platný a nevyžaduje žádné přijetí. Netýká se ale členů vlády, ale například poslanců či senátorů.)

Za druhé, lze to doložit historicky. Za platnosti současné Ústavy zatím vždy prezident republiky demise přijímal a ty pak nabývaly platnosti až tímto přijetím, a v jednom případě z nedávné doby ji nepřijal: Jednalo se o již zmíněné nepřijetí demise Jana Rumla prezidentem Václavem Havlem. Nadto všichni víme, že i události Února 1948 se točily kolem přijetí či nepřijetí demisí, tudíž pojetí demise jako dvoustranného úkonu, který může (ale nemusí) mít politický význam, je u nás tradiční.

Zkrátka, předseda ani člen vlády není běžný zaměstnanec a nemůže si jen tak odejít, kdy se mu zamane. Demise je tradičně vnímána i jako znak politického nesouhlasu, nejen jako způsob změny "zaměstnavatele". Pochopitelně, pokud ministr X podá demisi z důvodu těžké nemoci, nikdo, kdo má zdravý rozum, s jejím přijetím otálet nebude. A i kdyby otálel, nepomohl by si, protože ministr X by prostě nebyl dál schopen, popř. i ochoten svůj úřad vykonávat - ten, kdo by odmítl jeho demisi přijmout, by si počínal stejně hloupě jako král, který by chtěl v poledne nařizovat Slunci, aby zapadlo (jak je však známo, zmíněný král nebyl hloupý a rozumně se svým příkazem počkal na "příhodné podmínky", to jest do večera). Demise ministrů nejen za KDU-ČSL však nejsou ani trochu demisemi zdravotními, jsou od A až do Z demisemi politickými. Proto také je jejich přijetí či nepřijetí předmětem politického rozhodování.

* * *

Pro úplnost je třeba dodat, že existují i jiné pravomoci prezidenta, než jen instalovat či "odinstalovat" vládu či jejího člena, a to pravomoci přímo se týkající vlastního vládnutí. Mám na mysli rozhodnutí prezidenta republiky učiněná při výkonu jeho pravomocí podle článku 63 Ústavy, k jejichž platnosti se vyžaduje spolupodpis předsedy vlády. Zde platí, že prezident může tyto pravomoci vykonávat pouze se souhlasem předsedy vlády (a potažmo vlády jako celku), současně však není povinen vykonávat tyto pravomoci podle přání vlády: Obrazně řečeno, při výkonu pravomocí podle článku 63 se prezident a vláda mohou navzájem "vetovat".

A to je v zásadě vše.




Další články tohoto autora:
Pavel Hasenkopf

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku