Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 25.4.2005
Svátek má Marek




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Samozřejmě by si to přečetl, než by to schválil, to nebyl žádný blbec!
 >ÚVAHA: Jak nás dva pánové z Unie učili diskutovat
 >EVROPA: EU ústava - panika v Bruselu
 >MÉDIA: Moravec opouští ČT – banální věc, nebo událost roku?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Smutné vyvrcholení výletu
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Zářit jako kov na ostří nože
 >EVROPA: Proč francouzský levicový volič nesouhlasí s ústavou EU
 >ÚVAHA: Ohlédnutí za konečně-už-ne-premiérem
 >PSÍ PŘÍHODY: Pořádkůdbalá dáma
 >USA: Zapalovače končí v koších
 >DOPRAVA: "Řidiči sobě"
 >GLOSA: Co dělat, když vás cizí žena tahá za orgán - poučení z bible
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: 18. festival českých filmů Finále Plzeň 2005
 >PENÍZE.CZ: Prodáváte byt s hypotékou?
 >POLITIKA: Paroubek - The Best of Čeští premiéři

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Hudba  
 
25.4. Z MÉHO PODKROVÍ: Zářit jako kov na ostří nože
Albert Salický

Rockeři všech zemí, spojte se!

Některé okamžiky štěstí jsou krásné svým kouzlem nechtěného. Například když se okrajově zmíním o kapele King Crimson a komentátor, navíc člověk s nickem uriahheep, je nadšen, že dneska ještě někdo Crimsony poslouchá. Poslouchá, kamaráde, a nejen to. Volný přístup k informacím i dílům, spolu s možností je konečně ukládat v solidním formátu, dává nám, zapomenuté nebo alespoň vysmívané generaci rockerů, možnost udělat si ve spoustě věcí konečně jasno, doplnit sbírky a třeba poprvé v životě i vidět něco, co jsme zatím znali jen z magičů a repráků.

Z pravých veteránů se naživo nedá vidět skoro nikdo. Nad Beatles se zavřela voda (a částečně i země), neuvidíme ani Zeppeliny a nejspíš ani Who (i zde si smrt vybrala svoji daň), z přežívajících kapel mě Stoni nebrali ani za mlada. Ianu Andersonovi z Tullů to pro změnu zase nezpívá a jací budou Sabati s Ozzym, to abych měl fakt obavy. Ozzy už na posledním sólovém koncertě žil spíše z věrnosti publika než z vlastních sil.

Ani v druhé generaci nezůstalo moc kapel naživo při síle, ještě tak Stranglers, které jsem viděl před pár lety ve Francii. Na jejich posledním koncertě v Lucerně ale hrál jiný kytarista a to ubralo hodně z atmosféry. A kapely velkého zvuku, které mám neméně rád, jako Yes, Pink Floyd nebo Genesis, existují jen občas. Jejich koncerty jsou sice skvělé, ale já bych se chtěl teď věnovat spíše té živočišnější straně rocku.

Naštěstí v tomto slzavém údolí hip hopu, techna a cukrlátkového popu někdo přece jen pochopil, že rockeři nejen nevymřeli, ale že vládnou i jistou kupní silou, a začal vydávat skvostná DVD se starými záznamy. Nejúžasnější je samozřejmě dvojdisk Led Zeppelin, na kterém Jimmy Page pracoval několik let. Na rozdíl od připitomělého filmu (The Song Remains The Same) je zde kapela k vidění v různých obdobích vývoje a bez nesmyslných dotáček, hraje fantasticky a záznam má navíc samým mistrem Pagem remasterovaný zvuk. Prostě maso, říkali jsme zamlada v Brně.

Při koupi DVD je třeba všeobecně dát pozor, co je koncert a co nějaký televizní dokument. Existuje spousta disků, kde je hudby minimum a místo toho někdo vypráví, jak se tenkrát potkali v hospodě a že pak spolu u piva vymysleli koncept, který... atd. Já bych proti povídání pamětníků nic neměl, naopak, zajímá mě to velmi. Jenom nesnáším, když kvůli nějakému povídání stáhnou každý zajímavý kousek živého vystoupení po půl minutě do fadeoutu. Můj přítel specialista sice tvrdí, že lze přes počítač z podobných mixů ty kecy odstranit, ale tím já se zabývat nehodlám, nebudu přece za své peníze kupovat nějaké polotovary. Kamarád ovšem dokázal rekonstruovat do podoby originálu i zmršený disk Pink Floydů, kde nějaký magor doplnil klasický koncert v Pompejích (jak hrají Echoes a do toho teče ta láva, pamatujete...) novými dotáčkami v obrazu i hudbě.

Existují samozřejmě záznamy současné, kde je možné vidět některé staré mistry stále při síle. Například koncert Davida Gilmoura nebo Marka Knopflera. Hudebně skvělé, stylově ovšem posunuto od rocku spíše někam ke komorní hudbě. Existují i disky, kde je povídání s muzikou kombinováno únosně. Například Yesyears, kde všichni, kdo Yesama prošli, vyprávějí, jak to bylo z jejich pohledu. Vzhledem k pohnutým personálním dejinám této kapely opravdu zajímavé. Ale nejúžasnější věci na nás čekají tam, kde jde o pravá původní vystoupení bez jakéhokoliv rušení.

Některé disky jsou opravdu skvělé, třeba staří Cream (i přes dobové zmrzačení záznamu různými solarizacemi a sabatiéry a prolínáním stupidní grafiky do záběrů) nebo fantastický živák Lynyrd Skynyrd, kde hrají mého oblíbeného Freebirda a táhnou ta kytarová sóla až do úplného zešílení (pro ty mladší: Freebird zní ve filmu Forrest Gump ve scéně, kde se zdrogovaná Jenny pokouší skočit z balkónu).

Nedávno jsem ale narazil na úplný poklad. Video Meat Loafa, Hits out of Hell. Vydal to Sony Music ještě jako VHS už v roce 1991. Filmové záběry musí ale pocházet někdy z konce 70. let. Chlapec je tam ve své plné váze, dlouhé vlasy, úchvatná energie a fantasticky teatrální projev. Není to žádná vymakaná pódiová show, jak to známe dnes. Jen kapela, sbor, mistr sám a samozřejmě nezbytná zpěvačka v pozadí, která pak na něj v duetu řve tu slavnou otázku, jestli ji bude milovat (když už ji v tom autě za svitu přístrojovky obírá) a on se zoufale vymlouvá, že se na to se musí vyspat a že jí to řekne ráno...

Co se týče zvuku, je tento záznam tak dobrý, že jsem zprvu nepochopil, na co se to vlastně dívám. Mám Meat Loafa pořádně naposlouchaného a to vystoupení je vlastně oživená studiovka. Záznam je totiž dobře udělaným technickým trikem. Ačkoliv to vypadá jako živák, je to celé točené na playback, nebo hoši pod záběry z koncertu nastříhali studiový zvuk. Patrně obojí. Což ale nic nemění na faktu, že je to fantastický nářez. Hudebně, textově (požehnání vypínatelných titulků), ale především celkovým charakterem show.

V našich dlouhovlasých letech jsme považovali britské kapely za progresivní (Jethro Tull, King Crimson, Family, Ten Years After, Deep Purple, nemluvě o Zeppelinech), zatímco amíci byli pro nás eklektici, kteří vše okopírují a udělají z toho show (Boston, Jefferson Airplane nebo Chicago stejně jako bluesrockoví bratři Allmani, ZZ Top nebo Kredenci *). Možná to tak bylo. Dnes to ale po těch letech vidím jinak. Takzvaná progresivní muzika byla dobovou záležitostí, ale pořádná rocková show, to je show!

S odstupem více než třiceti let mám dnes chuť prohlásit Meat Loafa za úplně nejlepšího rockového zpěváka. I když se mi řada jiných líbí hlasově přinejmenším stejně (Gillan, Dickinson z Iron Maiden, Dio, z pozdějších Steve Tyler z Aerosmithů, Bon Jovi nebo Eddie Vedder), jiní jsou skvělí showmani i muzikanti (Bowie, Springsteen, oba Andersoni, Ozzy, Robert Plant), a přestože je všechny poslouchám hodně a rád, u žádného z nich mě do té míry nedostala ta poctivá rockerská energie, která z Meat Loafa prostě září.

A jak takový rocker stárne? I na to dává Meat Loaf odpověď. Na koncertě s melbournským symfoňákem z poloviny 90. let můžeme mistra vidět vskutku naživo, nakrátko ostříhaného, s váhou redukovanou jen poněkud nad horní hranici normálu, ale opět s energií na rozdávání. Je to už moderní show, dokonalá pódiová prezentace, ale je to plné života a síly, na rozdíl od mnoha jiných, neméně perfektně připravených, ale prázdných projektů, které jsem viděl. Tolik energie jako z obou DVD Meat Loafa jsem z monitoru a sluchátek svého pécéčka ještě nikdy nenatankoval. (Monitoru, protože jak známo nemám televizi, a sluchátek, neboť ani moje postarší sousedka není hluchá. A pouštět si Netopýra z pekla potichu je rouhání.)

Nové možnosti techniky otevírají dveře k objevům, ve které jsme nemohli ani doufat. Rockeři všech zemí, spojte se a kupujte DVD s historií naší muziky! Jen tak donutíme zapšklé producenty prohrabat zahnívající archívy a zachránit další poklady pořádného rocku. Kdo například kdy viděl, byť jen minutu, vystoupení kapely Pavlov´s Dog? Poslouchat je mohu pořád dokola a zrovna vážně uvažuji, že změním závěť a místo Islands od Crimsonů si na pohřbu nechám zahrát Episode z LP Pampered Menial. Pavlov´s Dog jsou úžasní. A třeba je jednou i uvidět, byť jen na disku, živě? Že bych se přece jen dočkal?

Rockerská sebranka razila za těch pár uplynulých desetiletí různá hesla. Sex, Drugs and a Rock´n´Roll (na toto téma řekl jednou Keith Richard ze Stonů, yeah, všechny tři věci jsme vymysleli my...). Žij rychle, zemři mladý. Nevěř nikomu nad třicet (cha!). Příliš starý na rock´n´roll, příliš mladý na smrt. Ale i když na věku nic nezměníme, nemusíme se nechat nějakými přičmoudlými pobudy v teplákových bundách, hopsajícími v zdevastovaných ulicích kolem hořících popelnic, posílat do starého železa. Rez lze odstranit, naší muziky je plný internet, tak o co jde? Nic nám v tom nebrání, tak proč nebýt, jak říká Meat Loaf v Paradise by the Dashboard Light, glowing like the metal on the edge of a knife!

* ) Kredenci = Creedence Clearwater Revival.

(Jinak doufám, že se uvidíme na pražském knižním veletrhu (5.-8. května) na stánku nakladatelství Metafora, kde bude představena moje prvotina, čímž se stanu mladým začínajícím autorem. Křest a autogramiáda v pátek 6. května 14 - 15 hodin. Kniha se jmenuje Návod k použití rozvedného muže, podtitul je Přechod kvantity v kvalitu. Autobiografické to není vůbec. Ani trošku. Ne, fakt. Tak už mi sakra věřte. Jak jste na takovou blbost přišli? Že mě znáte? Vy mě ještě neznáte, ale až mě poznáte!)

Salzburg, duben 2005




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku