Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 29.4.2005
Svátek má Robert




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Tvrdé NE nebo měkké ANO?
 >POLITIKA: Paní Večerková ministryní vnitra?
 >VÍKENDOVINY: Polámal se mraveneček (část II)
 >SVĚT: Vražedná revoluce po novozélandsku
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Kovář
 >GLOSA: Přítel příteli přítelem aneb Zákon sice hovoří jinak, ale...
 >EVROPA: Rychlost a kvalita reakce vybraných volených zástupců
 >PRÁVO: Vzpoura proti ministrovi
 >PSÍ PŘÍHODY: Znepokojivé děje na Mrázovce
 >REAKCE: Odpověď na článek Telecom neoprávněně zamítá reklamace
 >KNIHA: Jak se myslí v podnebesí
 >HISTORIE: V těžkých dobách (20/20)
 >CHTIP: O mrtvých koních
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Botanická zahrada zaměstnává čarodějnice!
 >PENÍZE.CZ: Jak funguje investiční životní pojištění II.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Ekonomika  
 
29.4. SVĚT: Vražedná revoluce po novozélandsku
Jindřich Plzák

Dvě desetiletí revolučních změn stačila, aby se Nový Zéland stal blahobytnou zemí. Žádná z rozvinutých průmyslových zemí nevykazuje takový růst jako země ptáka kiwi. Na ostrovech panuje téměř stoprocentní zaměstnanost. Co by se mohly Čechy přiučit od Nového Zélandu? Samozřejmě nic, přece nebudem napodobovat nějaké opice na druhé straně zeměkoule!

Před jedenadvaceti lety zruinovala novozélandská vláda téměř dokonale farmáře Johna Hopkinse. Ještě dnes je jí za to vděčný. ´´Viděno dnešníma očima, bylo to, co se stalo v roce 1984 pravé požehnáni,´´ říká dnes pětašedesátiletý John. Spokojeně objíždí terenním Mercedesem jedno ze svých stád a zároveň vypráví, jak vláda tenkrát bez milosti seškrtala sedlákům všechny subvence. Ze dne na den seděli vsichni na hromadě dluhů. Nekteří propadli alkoholu – na to v Čechách nemusejí nikomu brát subvence -, někteří se i oběsili a větsina začala dělat. John patřil k těm posledním.

Přeměnil zaostalý statek v průmyslový podnik, kde je vše zaměřeno jen na bídný mamon. Stalo se neuvěřitelné. Sedláci vyšli i bez subvencí a začali dokonce vydělávat. Celkem ze čtyřiceti tisíc statků zkrachovalo jen sto. Poněkud to připomíná socialistickou pornografii, jak Lydia Korabelniková dojila a dojila a jestli neumřela, dojí dodnes.

Dnes vlastní John Hopkins deset farem, vládne osmi tisícům krav, má 7000 hektarů a je za vodou. Hopkins je muž volného tržního hospodářství – bez přívlastků. Nový Zéland ukazuje názorně, jak hospodářství může být všelijaké, vždy ale prosto přívlastku sociální.

Ve farmářově životě se zrcadlí osud celého souostroví na druhém konci světa. Neexistuje na světě druhý stát, který by prodělal tak radikální a bolestivou změnu jako Nový Zéland. Ze socialisticky dirigovaného státu se stala jedna z nejliberálnějších zemí světa. Na počátku to byli sociální demokraté, kteří osvobodili hospodářství z pout dirigismu. Pak přišli konservativci a odstranili vetšinu socialistických sociálních vymožeností.

Dnes sklízí vláda socialně demokratické Heleny Clark (55) plody předchozí námahy, tak zvané ´´kiwi ekonomie´´. V žádném ze států OECD neroste hospodářství tak rychle, nikde není tak málo nezaměstnaných a stát se může chlubit kladnou bilancí.

Tento týden navštíví premiérka Berlín. Kancléř Schröder se prý chce poučit z novozélandského příkladu. Rozhodující je otázka, zda vláda musí, pokud chce mít úspěch, postupovat tak, jako svého času Novozélanďané. A hlavně, jakou pak má taková vláda šanci být znovu zvolena. Sama ministerská předsedkyně vidí metody svých předchůdců kriticky. Připouští však, že bez nich by země nebyla tam, kde je.

V roce 1984 se země příliš nelišila vedením svého hospodářství od Sovětského svazu. Všechno podléhalo regulaci: Ceny, mzdy, směnné kurzy a dokonce i koberce. Ty musely být z domácí vlny.

„Žili jsme jak u blbých na dvorečku,“ tak popsal bývalý ministersky předseda David Lange tehdejší situaci v zemi. On a ministr financí Roger Douglas (sociální demokraté) převzali v roce 1984 moc. Od té doby neplatilo nic než trh – nabídka a poptávka. Státní podniky byly privatizovány (zda odprodejem do zahraničí není pisateli známo), subvence zlikvidovány,

kontrola toku kapitálu odstraněna, centrální banka se stala svéprávnou, autonomní institucí a měna byla devalvována (zatím ještě můžeme). Bylo zavedeno maximální, třiatřiceti procentní zdanění. Reforma dostala název po svém tvůrci – Rogernomika. Základem bylo provést vše rychle, aby odpůrci neměli čas se zformovat ke společnému boji. Nepřipustit Vaculíky.

O tři roky později byla vláda zvolena znovu. Pak ale došlo ke změně. Země byla obzvlášť těžce postižena celosvětovým burzovním krachem. Nezaměstnanost prudce stoupla. 1990 převzali ve Wellingtonu moc konzervativci. Tím začala druhá, tvrdší část reforem: Kolektivní smlouvy byly zlikvidovány, odbory taktéž. Vláda snížila sociální dávky a nemocní si museli na léky i úkony začít připlácet. Návštěva lékaře doma stála 20 euro, zubaře si každý musel platit sám.

Lid se rozohnil, „banda hrdlořezů“, vláda, zůstala tvrdá. Shořelo par figurín znázornňujících politiky a bylo vymalováno. „Měli jsme odvahu a tu musí politik mít,“ říká dnes Jim Bolger.

„Průzkumy veřejného mínění je nutno ignorovat, jsou zkáza reforem.“

„Žádný politik nemůže očekávat, že bude chválen svým nástupcem,“ říká Bolger obrácen směrem k vládní budově, kde dnes sedí jeho politická odpůrkyně. Paní Clark převzala těžké dědictví. V podstatě se jí, jako sociálni demokratce, příčí metody zděděné po svých konzervativních předchůdcích. Je na tom stejně, jako Tony Blair v Británii. I jeho ekonomické úspěchy mají své kořeny v politice - socialisty a intelektuály tolik nenáviděné - Maggi Thatcher.




Další články tohoto autora:
Jindřich Plzák

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku