Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 29.4.2005
Svátek má Robert




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Tvrdé NE nebo měkké ANO?
 >POLITIKA: Paní Večerková ministryní vnitra?
 >VÍKENDOVINY: Polámal se mraveneček (část II)
 >SVĚT: Vražedná revoluce po novozélandsku
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Kovář
 >GLOSA: Přítel příteli přítelem aneb Zákon sice hovoří jinak, ale...
 >EVROPA: Rychlost a kvalita reakce vybraných volených zástupců
 >PRÁVO: Vzpoura proti ministrovi
 >PSÍ PŘÍHODY: Znepokojivé děje na Mrázovce
 >REAKCE: Odpověď na článek Telecom neoprávněně zamítá reklamace
 >KNIHA: Jak se myslí v podnebesí
 >HISTORIE: V těžkých dobách (20/20)
 >CHTIP: O mrtvých koních
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Botanická zahrada zaměstnává čarodějnice!
 >PENÍZE.CZ: Jak funguje investiční životní pojištění II.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Rodina a přátelé  
 
29.4. RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Kovář
Ondřej Neff

Nedávno jsem tu psal ve svých vzpomínáních o holičích a kadeřnících. Neměl bych zapomenout ani na další řemesla. Kovářství je jedno z nich, které mi z padesátých let hodně utkvělo v paměti.
Kovářství a koňský potah, to jde dohromady. On to nebyl jen obyčejný kovář, obvykle bylo nad kovárnou napsáno kovář a podkovář. Pokud mě paměť neklame, kovárna byla ve Slapech v dolní části vesnice, pod poštou (dnes je tam hospoda, na té bývalé poště), naproti hostinci U Neužilů. Na Dobříši byla kovárna v tom krásném bloku barokních domů, které idioti zbourali a nahradili hnusnou betonovou stavbou samoobsluhy, kteroumůžete dodnes vidět a proklínat, když Dobříší pojedete.
Kovárny měly pracovní prostor přístupný zvenčí. Dovnitř musel vkráčet kůň, takže vchod, to bylo veliké klenutí, vysoký kamenný oblouk. Vpředu byla kovadlina vedle ní výheň a káď s vodou, na chlazení a kalení výkovků. Kovář měl koženou zástěru a když pracoval, zdálo se, že kladiva nemají žádnou váhu a že to rudé až bílé železo je těsto, že nemá žádnou hmotu.
Jako děti jsme se rádi dívali na kování koní. Kovářův pomocník si bral kopyto do klína a kovář kopyto rašploval hrubým pilníkem. Podkovu dělal na míru, trvalo to chvilku, byl to opravdu raz dva hotové. Ke kopytu ji přitloukal rozžhavenými hřebíky. Hřebík syknul v kopytu, čertovsky to zasmrdělo, koník sebou škubnul, pak další a další hřebík a za chvilku byl kůň okovaný - na jedné noze. Dnes vídám často koně, lidé na nich jezdí ve volné přírodě. Zatím jsem nepátral po tom, jak a kde se kovají. Chci věřit, že se metody nezměnily, nebo snad ano, lepí se podkovy dvousložkovým lepidlem?


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku