Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 4.5.2005
Svátek má Květoslav




  Výběr z vydání
 >DOKUMENT: Prezident odpověděl Lubomíru Zaorálkovi
 >SPOLEČNOST: Rudý týden
 >EVROPA: Pane prezidente, omluvte se!
 >SPOLEČNOST: Spravedlnost v rukách politiků
 >EVROPA: První rok v EU - je co slavit?
 >PRAHA: Letecký festival a výlet do oblak
 >POČÍTAČE: Jak je možné, že MS tak zaostává za Apple?
 >KNIHA: Pokus o recenzi
 >FILM: Divoká procházka dějinami
 >HISTORIE: V těžkých dobách – Doslov
 >MÉDIA: Virtuální realita po česku
 >KNIHA: Nejobsáhlejší pojednání o pražském povstání
 >PENÍZE.CZ: Chcete zhodnotit peníze strukturovanými produkty?
 >POLITIKA: Plány EU zhatí naši vepři boubelatí
 >MÉDIA: Odpvěď čtenáři

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Film  
 
4.5. FILM: Divoká procházka dějinami
Viktor Šlajchrt

Vnímání národní minulosti širší veřejností dokáže ovlivnit silný film asi víc než obsáhlé historické studie. Nepřispívá jen k jejímu poznání, ale přetváří ji v mocný citový zážitek, který se stává součástí sdílené zkušenosti. I proto se diskuze kolem hraných snímků na téma nedávných českých dějin vedou občas tak nemiřitelně: zdaleka v nich nejde pouze o filmovou estetiku, ale hlavně o formování současných postojů a nálad. V posledních letech byla filmařům asi nejčastěji vytýkána přílišná laskavost k národu. Ta je docela pochopitelná, uvážíme-li, že výrobci filmů jsou na přízni masového publika mnohem víc závislí než kritici. Kdyby však dokázali zásadním přehodnocením minulosti národ opravdu upoutat a dojmout, aniž by mu podkuřovali, vytvořili by dílo aspoň v českých poměrech epochální. Nový snímek režiséra Milana Cieslara Krev zmizelého podle scénáře Vladimíra Körnera má k laskavosti hodně daleko. Dal by se jistě pokládat za vykročení naznačeným směrem, kdyby byl opravdu silný, jenže jej v tomto směru nelze přijmout bez výhrad.

Pobaltí v Sudetech

I když filmová díla bývají přisuzována v prvé řadě režisérům, působí Krev zmizelého především körnerovsky. Nacházíme v ní celý rejstřík motivů, které jsou pro letos šestašedesátiletého scénáristu typické, ale také jeho poetiku, rytmus vyprávění i základní postoj ke světu, dějinám a lidským osudům. Hlavní linie příběhu se odvíjí z osudového setkání mladičkého aristokrata Arna, potomka starého rodu německých rytířů z Pobaltí, s ušlápnutou ošetřovatelkou Helgou, k němuž došlo na prahu druhé světové války v moravských Sudetech. Körner tak propojil dva vzdálené světy, které separátně zobrazil už před čtyřiceti lety ve svých prvních prózách. Rytířské Pobaltí vykreslil v románu Písečná kosa, jímž částečně navázal na svůj scénář k slavnému Vláčilovu filmu Údolí včel, a do sudetského pohraničí situoval většinu svých příběhů z nedávné historie od románové prvotiny Slepé rameno až po nejznámější novelu Adelheid, jež byla rovněž zfilmována.

Krev zmizelého uvádí diváky do děje krátkými epizodami z Poblatí v roce 1939. V první Arno s věrným druhem Jostem na lovecké vycházce v okolí Rigy zasypává náhrobek svého křižáckého předka, aby nepadl do rukou Rusům, kteří se chystají anektovat jeho rodný Lievenland, tedy Livonsko neboli Lotyšsko. V další se všichni obyvatelé starého rodového hradu chystají k útěku, pouze Arnova matka se rozhodne zůstat. V třetí Arno s Jostem bojují v tzv. zimní válce na straně Finů proti sovětským uchvatitelům své vlasti, oba jsou těžce raněni a převezeni do německého zázemí. Děj se tak přesouvá do horské nemocnice v Jeseníkách, kdysi idylické ozdravovny, kterou řídil laskavý židovský lékař dr. Blau, nyní však esesácké léčebny se zlověstným perzonálem v černých uniformách. Jostovi hned po příjezdu amputují nohu. Arno je vinou arktického šoku v beznadějném stavu a dr. Blau, který zde dosud slouží, i když už čeká na transport, jej nechá odvézt na konec chodby, aby v klidu skonal. Zoufalý Jost vykřikuje, že u Laponců na dálném Severu dokážou umírající vyléčit mladé dívky, které si k nim nahé přilehnou. Helga to zaslechne a německého hrabětě touto metodou zachrání. Je noc po Štědrém večeru, esesácký šéflékař pořádá orgii s pochybnými dámičkami, ale kamera dává nahotu Helgy spíš do souvislosti s barokním Ukřižovaným na stěně nemocniční chodby.

Rozvine se příběh tragicky krátké lásky. Zotavený Arno se rozhodne pojmout svou zachránkyni za choť, krom toho však opakovaně propadá sebevražedným náladám. Při jakési nacistické oslavě v místní restauraci se oba setkají s hoteliérem Čevorou, hlavním zloduchem filmu, u nějž Helga kdysi začínala jako pomocnice v kuchyni. Ten jí nejdřív prozradí skrýš, kam schovává ukradené stříbrné příbory, ale pak ji před Arnem oplzle pomluví. Helga se nešťastnému snoubenci přizná, že kdysi musela - stejně jako ostatní mladičké a chudé zaměstnankyně - přihlížet šéfově masturbaci. Aby doložila, co je Čevora zač, ukáže Arnovi ukradené stříbro, ten to ovšem v záchvatu vzteku oznámí svému veliteli a zloděj putuje za mříže. Jenže Arno se krátce na to skutečně zastřelí, Helga s ním čeká dítě a české okolí ji pokládá za udavačku.

Nejdrastičtější scény filmu zobrazují český teror vůči Němcům po osvobození: vraždění mužů, znásilňování žen, ponižování starců i stařen. Kruté odplatě neunikne ani Helga, neboť zdejší perzekuci organizuje Čevora, který se vrátil z koncentráku. Je opakovaně ztlučena i znásilněna, musí do odsunu, ale nejhorší je, že jí sebrali dcerku Dorli. Na poslední chvíli se objeví dr. Blau, který přežil holocaust a na Čevoru věděl z lágru leccos nepěkného. Helga tak smí zůstat s Dorli, jenže dívenka se kvůli mrtvému otci trvale setkává s českou nenávistí. Poblíž žije také Jost, který se vyhrabal z masového hrobu, kam Češi po válce zakopali povražděné Němce, a opatřil si cizí identitu. Když se roku 1956 zdálo, že se Poláci odtrhnou od Sovětů, přemluví Dorli, aby přes Gdaňsk utekla na Západ a ujala se dědictví po otci, jenže ji na hranicích polapí policejní oddíl vedený Čevorou. Do vězení se však vinou další dosti neuvěřitelné erotické zápletky dostane Helga.

Po smrti matky se dvacetiletá Dorli opravdu dostane do Rakouska, kde v klášteře dožívá stařičká matka jejího otce. Na její radu se stane řádovou sestrou v africké nemocnici, kam na ní rudá moc nedosáhne. Při jedné z tamních krvavých rebélií odmítne opustit své pacienty a pak už ji nikdo nikdy nespatří.

Znovu odsunuti

Dramatičtější příběh lidských bolestí a vášní v nejpohnutějších okamžicích dvacátého století si můžeme sotva představit. Herecké výkony jsou procítěné, přírodní scenérie působivé a vážná hudba v pozadí pochází od nejvýznačnějších klasiků. Také odvahu, s jakou filmaři řízli do nepěkně podebraného vředu českých dějin, jímž je poválečné zacházení s Němci, je třeba ocenit. Film je však silný jen místy, celek spíš vyvolává rozpaky. Jako by v něm drama každou chvíli volně přecházelo v melodrama, opera v operetu, baladická legenda v obskurní historku s chlípným podtextem. Vladimír Körner asi nemusel publikum tolik přesvědčovat, že je zdatný fabulátor, to se dávno ví. Tady, zdá se, honil moc zajíců najednou a vršením obludností přiblížil lidsky jímavý námět až někam k Sadově Justině.

Ke katarzi, jež by očistila českou historickou paměť, mohou drastické obrazy poválečných krutostí jistě přispět, zasloužily by si však důvěryhodnější kontext. Je ostatně příznačné, že ve filmu ze Sudet představuje obyčejné sudetoněmecké horaly, tu nejtragičtější oběť poválečných událostí, jen anonymní kompars.

Psáno pro Respekt




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku