Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 3.5.2005
Svátek má Alexej




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Plány EU zhatí naši vepři boubelatí
 >MÉDIA: Odpvěď čtenáři
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Proč má Francie schválit evropskou ústavu
 >UMĚNÍ: Picasso Érotique
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Přehlídka prohledaného času
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Návod k použití rozvedeného muže I.
 >SPOLEČNOST: Vzpomínka na Josefa Vágnera
 >ARCHITEKTURA: Američan v Praze
 >PSÍ PŘÍHODY: Letní počasí a bolavá záda
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: 1. výročí vstupu České republiky do Evropské unie
 >PRAHA: Stručná zpráva o brutálním zákroku příslušníků VB
 >MEJLEM: Česká politika potřebuje naléhavě svěží vzduch
 >UKRAJINA: Nejbohatší muž na útěku
 >POEZIE: Básničky z SMS
 >PENÍZE.CZ: Děti bez vlastní rodiny pomoc státu potřebují

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Ekologie  
 
3.5. SPOLEČNOST: Vzpomínka na Josefa Vágnera
Petr Štěpánek

V pátek 6. května to bude už pět let, co nás navždycky opustil ing. Josef Vágner, CSc. Rád bych toto smutné výročí připomněl článkem, který jsem před pěti lety napsal pro Deníky Bohemia.

Bylo pár dní po 17. listopadu památného roku 1989. Seděl jsem na jevišti Klicperova divadla, tehdy vlastně ještě Divadla Vítězného února, v Hradci Králové a spoluzakládal zdejší Občanské fórum. Mírně chaotická atmosféra se změnila teprve v okamžiku, kdy se uprostřed večera v divadle zjevil bývalý ředitel královédvorské ZOO a zakladatel Safari ing. Josef Vágner. Večer dostal směr a řád. Tehdy jsme se osobně setkali poprvé.

Dějiny se daly do pohybu a Josef Vágner se stal nejvýraznější postavou sametové revoluce ve východních Čechách a jedním z jejích hlavních organizátorů. Se svým maličkým fiátkem – a za vlastní peníze – najezdil v té době tisíce kilometrů. Přesto posléze jako jeden z mála – ne-li jediný – odmítl jakékoli funkce, včetně místopředsedy vlády, a vrátil se Dvora Králové. Ne však na dlouho.

Před volbami v roce 1992 naprosto jednoznačně odmítl utopie o nepolitické politice. A přestože měl již vážné zdravotní potíže a čekala jej operace kyčlí, znovu nastartoval fiátka a vyrazil do volební kampaně. Ještě nebyl členem, ale podpořil nově vzniklou ODS.

Mezitím se odehrál také jiný příběh. Josef Vágner se stal čestným členem královéhradecké Dvojky. V tomto rebelantském skautském oddíle, kde si skauti navzdory všem krojovým předpisům vážou modré šátky, formovala generace bývalých muklů z komunistických kriminálů a lágrů – Školoud, Kovařík, Andrýs – i moji klukovskou duši. Pepík Vágner se mi později svěřil, že knížku o anabázi hradeckých skautů komunistickými kriminály padesátých let, kterou jsme po revoluci s Lubkou Školoudem napsali, měl trvale položenou na nočním stolku a často se k ní vracel. Do oddílové kroniky tehdy Josef Vágner napsal nejen moudré podobenství ze světa zvířat, ale i krásná slova o slzách v očích, které měl, když se mu na stará kolena vyplnil klukovský sen o skautském klobouku.

Další naše setkání je z roku 1993. Točil jsem pro Českou televizi dokument s názvem Trápení starého fořta a Josefa Vágnera jsem zastihl, jak jej starost o české lesy donutila psát naléhavé dopisy na všechny strany – prezidentovi, premiérovi, předsedovi sněmovny, ministru obrany. Na dokument o krkonošských lesích, který jsme spolu natočili, a na krásnou muziku, která ho doprovázela, vzpomínají k mému milému překvapení někteří lesáci ještě po letech. Navíc mám dodnes příjemný pocit, že jsme aspoň trochu pomohli dobré věci.

O rok později se datuje naše – alespoň pro mne – nejdůležitější setkání. Seděli jsme spolu ve Vágnerově vilce na kraji Dvora Králové mezi africkými trofejemi a krásnými originály Zdeňka Buriana, popíjeli víno a povídali si. Pepík mi vyprávěl o svém životním traumatu, o chudém klukovi z Podkrkonoší, který na začátku padesátých let na čas uvěřil komunistickému mámení. Mluvil o svém pocitu viny a já jsem konečně pochopil, proč se zařekl, že nevezme žádnou z nabízených funkcí. A také jsem pochopil, že ty stovky a tisíce hodin věnoval na oltář vlasti, aby se očistil především sám před sebou. Nezanevřel však na politiku, naopak. Nikdy se netajil svým obdivem k Václavu Klausovi. Stal se řadovým členem ODS.

Milý Pepíku, vyrazil jsi na své poslední safari, mezi své milované slony, žirafy, antilopy, nosorožce a lvy. Procházíš se v nekonečných nebeských lesích a dýcháš ten čarovný vzduch provoněný dřevem. Pro nás, kteří jsme tě měli rádi, jsi však nikam neodešel. Zůstáváš s námi v našich vzpomínkách a srdcích.

PS:

Ještě si dovolím malou doušku ze současnosti. Pět let je už dost dlouhá doba, aby většina místních vášní pominula. Nenastal už ten správný čas, aby Zoologická zahrada ve Dvoře Králové nesla jméno svého legendárního ředitele?

Petr Štěpánek, 2. 5. 2005, www.petrstepanek.cz


Další články tohoto autora:
Petr Štěpánek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku