Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 13.5.2005
Svátek má Servác




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Budoucnost Evropy 60 let od konce 2. světové války
 >ÚVAHA: Co je svoboda? Popíjaj, popíjaj, nekradni, nezbíjaj!
 >POLITIKA: Zakázat komunisty?
 >MÉDIA: Lhář > velký lhář > superlhář > novinář?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Dobytčáky
 >POVÍDKA: Sázka života
 >CHTIP: Kvíz v časopisu Květy
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Zahajuje výstava Krajiny na mísách, bonsaje a suiseky
 >PSÍ PŘÍHODY: Není to náhoda
 >POČÍTAČE: Mac OS X 10.4 Tiger - co přinášejí jadrná data
 >MIGRACE: Co víme o dětech cizinců?
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: ČT prodloužila lhůtu pro splacení dluhů z poplatků
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Big Brother vstupuje na obrazovky TV Nova
 >PENÍZE.CZ: Zneužití PINu u karty stále pojistí jen jediná banka
 >EKONOMIKA: Koruna posiluje přes snížení sazeb

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Rodina a přátelé  
 
13.5. RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Dobytčáky
Ondřej Neff

Posledně jsem se tu zmínil v mém vzpomínkovém seriálu o přehlídkách na Letné. Vojáky jsem jako dítě vídal i při jiných příležitostech. Bydleli jsme totiž u nádraží, v prvním patře, na rohu dnešní Seifertovy ulice, s okny na úrovni kolejí. Vojáci tehdy jezdili dle starého vojenského způsobu - v dobytčích vagónech.
Tyhle vagóny dnes už neexistují. Byly to svými rozměry malé, tedy krátké vagóny, myslím že měly barvu červenou, ale přísahat bych na to nechtěl. Měly dveře či vchod uprostřed, široký, aby se tam dobytčata hnaná na porážku vešla. Dnes si lidé spojují tyto vagóny s transporty Židů do plynu. Po desítky let jich používaly armády všech států světa k dopravě svých lidských dobytčat hnaných na válečná jatka.
Vídal jsem vlaky s těmito vagóny, vojáci sedávali v otevřených dveřích a kývali nohama do prostoru - dveře byly jištěné snad jen řetězem. Vojáci mávali a křičeli a zpívali a lidé jim odpovídali. Byl jsem dítě, nenapadlo mě, jaká symbolika je právě v těch dobytčích vagónech převážejících lidi, jak hluboko ty lidi ponižují, do jaké kategorie je přeřazují. Tehdy prostě bylo zvykem mávat vojákům a vojáci mávali a křičeli na lidi - byla to jakási podivná euforie, bůh ví, kde se vzala v souvislosti s něčím tak hnusným v míru a příšerným v době války, jako je doprava mladých lidí někam, kde nechtějí být.


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku