Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 17.5.2005
Svátek má Aneta




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Třicáté výročí vietnamského debaklu
 >MÉDIA: TV 3 - Česká republika jako arbitrážní Klondike
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Že by dějepis nakonec začal být zajímavý?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Můj oblíbený sport, NEKOUKÁNÍ na hokej
 >MÉDIA: TV 3 - stručná faktografie
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Otevřete oči, Pražané
 >ARCHITEKTURA: Julda Fulda aneb Pes na Výstavišti
 >ZÁBAVA: Superstar z kanálu
 >PSÍ PŘÍHODY: Bleskový start, okamžité zastavení
 >CHTIP: Pár obecně známých pravd
 >VÝSTAVA: Proč socialistický realismus "nedopadl" a Caravaggio ano
 >HUDBA: Folkové prázdniny v Náměšti slaví 20 let
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Hrozí zemětřesení ve Středomoří?
 >PENÍZE.CZ: Stárneme. Poradí si s tím zdravotnictví?
 >EVROPA: Co v Terezíně nezaznělo

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
17.5. Z MÉHO PODKROVÍ: Že by dějepis nakonec začal být zajímavý?
Albert Salický

Už jednou jsem zde zmínil oblíbený citát z Vonnegutova virtuálního světce Bokonona: Dějiny! Čtěte v nich a plačte! A pak se mi líbí ještě jeden, jehož autora neznám. Je to přibližně tak, že národ, který nerespektuje vlastní dějiny, si zaslouží, aby je musel prodělat znovu.

Ve škole mě dějepis nebavil. Jednak to byla tenkrát ideologická masáž, navíc se mluvilo o králích, náboženstvích, smlouvách, válkách a podobných v tehdejším podání nezajímavých věcech, zatímco o životě jsem se toho dozvěděl minimum. Proto se mi občas stává, že narazím na téma, o kterém jsem více méně neslyšel, ale které mě oslovuje. Nedávno jsem něco hledal ve sklepě a narazil na knihu, kterou mi kdosi kdysi bůhvíproč věnoval. Je to postarší demografická studie s názvem Konec individualismu, podtitul zní Kultura západu se zničí sama (autoři Miegel a Wahl, vydal Verlag Bonn Aktuell, 1993).

Otevřel jsem tu knihu ze tří důvodů. Jednak jsem ji chtěl vyhodit, což dělám s knihami velmi nerad, takže jsem jí chtěl dát přece jen šanci. Pak mě napadlo, že tam bude třeba něco o tom, jak viděli kluci historický pozici islámu před těmi dvanácti lety. A navíc jsem k zájmu o historii motivován nedávným článkem Jiřího Pospíšila z 19.4., ve kterém je nádherně ilustrován fakt, že chceme-li změnit přítomnost, musíme měnit dějepis. Takže jsem knihu otevřel.

Práce sama je suchá statistika, demografické údaje, ukazující vymírání Německa díky poklesu porodnosti. Zaujal mne ale úvod, ve kterém autoři shrnuli vývoj etap individualismu v dějinách. Posloužím ukázkou. Schválně, o kom zde autor píše?

"Odhalovat šance a rizika osobní svobody byl obtížný proces. Odrazem toho je i dobová literatura, ve které hrdinové, pokoušející se o emancipaci, zpočátku obvykle prohrávají. Časem se ale nárok na svobodu stává významným faktorem společenských změn. Vyjímeční jedinci podávají ve snaze prosadit svoji nezávislost na společnosti a náboženství neobvyklé výkony. Postupně se i literatura začíná těmito úspěšnými pokusy zabývat a tak se motivace (a odvaha) k individuálnímu formování vlastního života rozšiřuje.

Osud už není neměnný, zato vzrůstá zátěž osobní zodpovědnosti. Touha po svobodě a vlastní koncepci života zatlačila do pozadí jak tradice, tak náboženské normy. Individuum se stává centrem zájmu. Aby jedinec obstál, musí se proti ostatním prosadit. Vzniká konkurence, což vede k prudkému nárůstu aktivit hospodářských, vědeckých i uměleckých.

Přitěží se pro individualistu posléze stává nejen obec, ale i manželství, rodina a děti. Pokles porodnosti je nevyhnutelný. Vůle založit rodinu upadá, nepomáhají ani centrálně řízená opatření. Rostoucí blahobyt současně umožňuje většině lidí vyhnout se nepříjemné práci, a tak jsou vlastní síly nahrazovány importovanými pracovníky."

Krásný a velmi univerzální kus textu. Udělal jsem v citaci jen několik úprav, abych ji zbavil orientačních bodů. Protože ve zmíněné knize popisuje tato charakteristika antické Řecko v období 5. až 4. století před naším letopočtem. A že se vše úplně stejně opakovalo o nějakých 300 - 400 let později u Římanů, není třeba ani dodávat.

Ve středověku se katolické církvi podařilo obnovením síly společenství a víry individualismus potlačit, od renesance byl však nevyhnutelně zpět. A zajímavá je i poznámka, jak se počátkem 20. století pokusilo několik diktátorů ještě jednou násilím vrátit společnost od individualismu ke společenství (bolševismus, fašismus, nacismus), k čemuž autoři podotýkají, že úspěch této snahy lze jen obtížně hodnotit, protože tyto režimy měly velmi krátkou životnost. Hle, jak je vše relativní! Co byl pro některé jedince prakticky celý život, je pro historika pouhá episoda.

Zajímavé je i to, jak do schématu římského individualismu zapadly počátky křesťanství. Církev, které se později podařilo ovládnout celou Evropu a nacpat alespoň část jejího obyvatelstva do svěrací kazajky společenství, předurčení a poslušnosti, byla ve svých počátcích vysoce individualistická. Nechuť k manželství a plození dětí byla křesťany posvěcena a metafyzicky zdůvodněna. Například svatý Hieronymus (347 - 420) řekl, že "... vzdát se manželství a dětí zachraňuje člověka nejen před Sodomou bolestivých těhotenství, řvoucích dětí, domácích starostí a muk žárlivosti, nýbrž přímo urovnává cestu do nebe..."

Tento druh individualismu zůstal v církvi živý dodnes, jeho obrazem je celibát, kláštery, mniši a jeptišky. Konečně že už sám Ježíš nutil své stoupence opustit rodinu, je dostatečně známo. On jim za to ostatně slíbil čtyřnásobek na onom světě, jak je uvedeno v evangeliích. Tak to už bych nebral vůbec! Čtyři ženy? Čtyři tchýně? Starat se o čtyři staré matky a čtyři otce, osm babiček a osm dědů? A to prosím na onom světě, kde se neumírá a tudíž nemohu ani počitat s dědictvím?

Ale žerty stranou. Předpokládám, že jsem čtenářům, kteří se historií zabývají, neřekl nic nového. Píšu o tom proto, že se i já čas od času pokouším zastavit, rozhlédnout a hledat odpověď na ty těžce profláklé otázky, jako co jsme zač a kam míříme. A v souvislosti s individualismem se mi vynořila známá námitka nezbedných studentů, kteří si říkali o vyloučení ze socialistického školství otázkou, co přijde po komunismu. Přijde tedy něco po individualismu? Nebo půjdeme do extrému, jako třeba v Simakově City (česky Když ještě žili lidé) nebo Asimovově Naked Sun (slovensky Vo vesmíre niekto vraždí)?

Je to hrůza. Od té doby, co se přední prognostici dali na politiku a tráví čas buď s becherovkou na Vysočině nebo s českou vlaječkou na hokejovém mistrovství světa, nemáme vizionáře. Přátelé, pomozte! Chudák Škromach vše sám nezvládne!

Salzburg, květen 2005




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku