Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 17.5.2005
Svátek má Aneta




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Třicáté výročí vietnamského debaklu
 >MÉDIA: TV 3 - Česká republika jako arbitrážní Klondike
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Že by dějepis nakonec začal být zajímavý?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Můj oblíbený sport, NEKOUKÁNÍ na hokej
 >MÉDIA: TV 3 - stručná faktografie
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Otevřete oči, Pražané
 >ARCHITEKTURA: Julda Fulda aneb Pes na Výstavišti
 >ZÁBAVA: Superstar z kanálu
 >PSÍ PŘÍHODY: Bleskový start, okamžité zastavení
 >CHTIP: Pár obecně známých pravd
 >VÝSTAVA: Proč socialistický realismus "nedopadl" a Caravaggio ano
 >HUDBA: Folkové prázdniny v Náměšti slaví 20 let
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Hrozí zemětřesení ve Středomoří?
 >PENÍZE.CZ: Stárneme. Poradí si s tím zdravotnictví?
 >EVROPA: Co v Terezíně nezaznělo

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
17.5. ŠAMANOVO DOUPĚ: Otevřete oči, Pražané
Jan Kovanic

Vojáček

"Na kopce sena si odpočíval,
děsně pohlížel na vše strany,
bloudil cestou, až prapor svůj shledal,
byl pak vojín čtvrté setniny".

A teď tu má svůj hrobeček. Kdo? Statečný vojín Václav Hora z dávného válečného roku 1866. Kde? Na bubenečském hřbitůvku u nenápadného kostelíka sv. Klimenta v Kostelní ulici. Tenhle příběh a tenhle pomníček jsem neznal.

Zato ten pěkný barák se štukovou výzdobou naproti knihkupectví Krakatit v Jungmannce, kam každý čtvrtek chodím za kulturními zážitky, samozřejmě znám. Jeho pestrá fasáda je dobře vidět zejména z prvního patra Krakouše, kde je umístěna družná vinárnička. Ale že ta polonahá blondýna, která nad oknem onoho Beaufortova domu roznožkou překonává krajinu, zobrazuje telegrafní pásku, to jsem si dříve nevšiml.

Dříve, když jsem ještě neměl knížku Ivany Mudrové Prahou s otevřenýma očima.

Vloni v srpnu jsem doporučoval jinou knihu téže autorky: Kam značky nevedou. Pochvaloval jsem si, že někdo dělá vlastivědnou práci a já se nemusím namáhat - stačí odkázat na tuhle knížku. Nu a nyní můžete opět nalézat neznámé cesty, skrytá místa, tajuplné kameny a neopakovatelné příběhy - tentokrát v Praze. Knížka Ivany Mudrové si rovněž všímá pražských pamětihodností, ale vždy z jiného pohledu, většinou z pohledu detailu, z pohledu literární historie, z pohledu pražského chodce. Karlův most zná jistě každý, i jeho sochy. Ale víte, které sochy z něj zmizely?

Hodně prostoru je věnováno i "turistické periferii" - Smíchovu, Košířím a Radlicím, Podskalí a třeba i Holešovicím a Bubnům. Jsou tu popsána místa, která sám dobře znám, vida, například opatství svatého Gabriela v Holečkově ulici. Tam jsem si přece chodil kupovat do skladu Iva Železného knížky pro svůj barevný stánek na tržišti. Ale že v přilehlém kostele jsou takové skvosty beuronské umělecké školy (jen se podívejte pod článek), kterými byl snad inspirován i Alfons Mucha, který sem mohl zavítat z blízkého "národopisného sadu" v zahradě Kinských, to jsem netušil. O některých těch místech jsem i psal - například o slunečních hodinách na Malvazinkách. Ale Mudrová toho zná samozřejmě mnohem více, protože tentokrát jsou odkazy, ze kterých čerpala, vyjmenovány na šesti stranách - od Apollinairových Alkoholů života, přes internetové stránky Pražské informační služby až po Staropražské vzpomínky L. K. Žižky. A taky se po vzoru zuřivého reportéra E.E. Kische noří osobně třeba do katakomb pod Pražským jezulátkem nebo navštěvuje modrý pokoj Jaroslava Ježka.

A to je (opět) další rozměr této knížky. Na Prahu se díváme nejen svýma očima, ale i očima Jana Wericha, Jaroslava Haška, Alfonze Muchy, Jana Nerudy, Jakuba Arbese, Karla Hynka Máchy, Franze Kafky... Když už Kafka - je tu zmíněn a vyobrazen i jeho nový (2003) pomník u Španělské synagogy. Ten ovšem znám. Avšak neznám zvláštní pomník, zrobený z železného plechu. V parku Charlotty Masarykové, kousek od izraelského velvyslanectví, se tyčí tři jehlany s hebrejským nápisem. A to už od roku 1996. Kolikrát jsem šel sousedící ulicí na Valech a tyto moderní menhiry jsem přehlédl! A jak dlouho jsem už nebyl na Petříně, když nevím o jiné plastice, umístěné nedaleko Strahovského kláštera - bělomramorové Panně Marii v exilu. Naši chicagští krajané si ji zaplatili až v dalekém Římě, přivezli si ji do Ameriky a modlili se k ní od roku 1955. Nu a v roce 1994 ji poslali z exilu zpátky. A nyní se k ní mohou modlit, když jsou na návštěvě ve své domovině.

Sochy, kostely, domovní znamení, příběhy, pověsti, zahrady, hřbitovy... V téhle knížce se hodně bloudí po starých hřbitovech (většinou uzavřených před nenechavci, a bohužel i obdivovateli). Bloudí se známě neznámými místy Prahy, její historií. Cítíme, že "dějiny" nejsou něco pouze zavřeného v Lapidáriu, ale že tvoří naši součást, zachycený a cítěný rozměr našeho života - a my jsme zase součástí těchto dějin.

Je to opravdu pěkná knížka. Navíc ještě pohladí její čeština - inu, je patrný vliv velikánů z dob, kdy ještě nevěděli, že budou velikány. Knihu doprovází i spousta výmluvných fotografií Ivany Mudrové (viz horní foto) a Karla Sejka (dolní foto).

Je správný květen, jaký má být, právě tak vhodný na drobné výlety. Nejdřív se asi podívám do Emauz na další beuronské skvosty - vždyť jsem ani nevěděl, že je tento kláštěr od roku 2003 opět zpřístupněn veřejnosti!

(Ivana Mudrová: Prahou s otevřenýma očima, vydalo nakladatelství Lidové noviny, 273 stran, asi 30 fotografií, cena 199,-)

Psáno v Praze dne 16. května 2005

Sv. Gabriel



Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku