Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 17.5.2005
Svátek má Aneta




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Třicáté výročí vietnamského debaklu
 >MÉDIA: TV 3 - Česká republika jako arbitrážní Klondike
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Že by dějepis nakonec začal být zajímavý?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Můj oblíbený sport, NEKOUKÁNÍ na hokej
 >MÉDIA: TV 3 - stručná faktografie
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Otevřete oči, Pražané
 >ARCHITEKTURA: Julda Fulda aneb Pes na Výstavišti
 >ZÁBAVA: Superstar z kanálu
 >PSÍ PŘÍHODY: Bleskový start, okamžité zastavení
 >CHTIP: Pár obecně známých pravd
 >VÝSTAVA: Proč socialistický realismus "nedopadl" a Caravaggio ano
 >HUDBA: Folkové prázdniny v Náměšti slaví 20 let
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Hrozí zemětřesení ve Středomoří?
 >PENÍZE.CZ: Stárneme. Poradí si s tím zdravotnictví?
 >EVROPA: Co v Terezíně nezaznělo

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Malířství  
 
17.5. VÝSTAVA: Proč socialistický realismus "nedopadl" a Caravaggio ano
Pavel Torch

Do této neděle je v Londýně k vidění mimořádná výstava. Obrazy na ní vystavené byly ve viktoriánském devatenáctém století pokládány za "ztělesnění veškeré ohavnosti" (J. Ruskin), dnes jsou vnímány jako mimořádně půvabné. Malíř byl ve své době - na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století - asociálem za hranicí zákona, dnes je mužem s barvitým osudem, který si vytrpěl své. A to, že bývá označován za prvního velkého realistu, neznamená v žádném případě nudu. Jeho realismus totiž funguje nějak jinak než ten socialistický. Výstavu v londýnské Národní galerii ("Caravaggio: The Final Years") zaplavují diváci a lístek je nejlepší objednat si předem, prostřednictvím webové stránky galerie.

Výstavu tvoří pouhých šestnáct obrazů, ovšem seskupených do důmyslného celku, vyztuženého malířovým dramatickým osudem. Pokud si návštěvník pronajme sluchátka s komentářem k obrazům, ponoří se nejen do efektního malířského stylu, ale také do zátočin lidské duše. Klíčovými slovy v Caravaggiově tvorbě i osudu v závěrečných letech jeho života jsou totiž násilí, utrpení, pokání.

Caravaggio byl rebelantský typ, který se s chutí účastnil drsného života na ulicích své doby. Mnohokrát byl zatčen pro zastrašování žen, urážky úředníků, nepovolené ozbrojování a podobně. V pětatřiceti letech zabil v potyčce soupeře. Z malíře z malé vesnice, který se prosadil v Římě a byl obecně považován za nejtalentovanějšího autora současnosti, se stal psanec. Úřady nad ním vynesly trest smrti. Uprchl nejprve na panství svých patronů, aby pokračoval do Neapole, na Maltu, na Sicílii... a během závěrečných čtyř let namaloval vrcholná díla.

Výstava začíná dvojí Večeří v Emauzích. První verze vznikla v době, kdy byl Caravaggio módním tvůrcem, druhá už na útěku. A zatímco první dílo je bravurním "cirkusem" gest a mimiky poutníků, hospodského a Krista, který právě řekl, kým ve skutečnosti je, druhé plátno uchopuje stejné téma niterněji. V druhé verzi jako by si zázrakem nebyl jistý ani sám Kristus. Caravaggiova elegantní a přitom robustní malba přitahuje současné oko možná také tím, že malíř si s oblibou vybíral modely mezi obyčejnými lidmi na ulici. Hospodský na obou verzích Večeře v Emauzích má nevěřícný postoj, jaký by zaujal číšník ve většině českých podniků, kdyby byl konfrontován se zázrakem, který hrozí narušit plynulou konzumaci.

Caravaggiův realismus je cítit už z plakátu výstavy, zachycujícího mužské torzo z Bičování Krista. Slovo "cítit" nepoužívám náhodou. Ježíšova pleť má přízračně bělavý nádech. Člověk bezmála vidí sjíždějící kapky potu a cítí zápach těla, které očekává mučení. Děsivě reálný dojem podtrhuje ještě jeden z mužů, kteří se chystají Krista bičovat. Pod ustupujícími vlasy má v podstatě dobráckou tvář úředníka, policisty nebo řidiče. Muž připomíná seriózně vyhlížející pány v kravatách, obžalovávané v Haagu z válečných zločinů.

Caravaggio se uchýlil na Maltu, protože doufal, že se mu podaří prostřednictvím řádu maltských rytířů očistit se z obvinění z vraždy. Přízeň si skutečně získal a vše bylo na nejlepší cestě. Brzy však, jak to korektně popisuje komentář k výstavě, "jeho povaha převládla". V potyčce zranil jiného rytíře a po pobytu ve vězení z ostrova uprchl. Zamířil do Syrakus a do Messiny na Sicílii, odkud putoval do Palerma, aby se nakonec vrátil do Neapole. Jako pronásledovaný člověk spal oblečený a s dýkou u boku. Byl však přepaden a zmlácen na ulici, až měl tvář k nepoznání.

Výstava se uzavírá malířovým autoportrétem, obrazem David s hlavou Goliášovou, kde malíř zachytil sám sebe netradičně jako Goliáše. Tvůrci výstavy považují tento obraz za poslední Caravaggiův žert ve stylu černého humoru - obraz měl být totiž věnován papežovu synovci a autor možná chtěl alespoň symbolicky zaslat svou hlavu svým římským soudcům. Jinou interpretací je opakovaný prožitek viny a cizího i vlastního utrpení.

Caravaggio se vydal do Říma na lodi naložené obrazy, jimiž chtěl přesvědčit papeže, aby mu odpustil. Měl přísliby, že jeho naděje je oprávněná. Když loď zakotvila v jednom malém přístavu, byl uvězněn a koráb odplul bez něj. Jakmile se dostal se na svobodu, začal loď v červencovém horku po mořském břehu pronásledovat. Odplouvala s jeho nejcennějším majetkem: s jeho argumenty pro vlastní obhajobu. Nedohonil ji, onemocněl vyčerpáním a v devětatřiceti letech zemřel.

Po shlédnutí výstavy "prvního velkého realisty" se nabízí otázka, jak to, že tyhle obrazy nechávají současného člověka se spadlou čelistí, zatímco jiné realismy nedávné doby, včetně toho socialistického, jaksi vyvanuly. Jedním důvodem může být, že za Caravaggiovými obrazy bývá silný biblický příběh - obecně pochopitelná a působivá "story" - v níž malíř nechává vystupovat obyčejné lidi, s nimiž se divák může ztotožnit. Někdo by tady mohl namítnout, že za socialisticko-realistickými díly byl také balšoj příběh a obyčejnými lidmi se to v nich také jen hemžilo. Jenže to nebyli ti samí lidé... spíše nereálně optimističtí roboti či optimisticky nereální gerojové. Jakmile spadly z divákových očí klapky ideologické interpretace, ukázalo se, že jsou směšní. Caravaggiovo utrpení - ať už namalované s cílem dojmout toho či onoho církevního hodnostáře - naopak i po staletích naléhavě klade univerzální otázku po viníkovi a oběti. A je srozumitelné i stoprocentnímu ateistovi. Protože kdy jsme nejlidštější, nejvíc sami sebou? - Když cítíme, že je nám vyznání toho či onoho druhu na nic.

Další informace k výstavě jsou na The National Gallery




Další články tohoto autora:
Pavel Torch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku