Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 23.5.2005
Svátek má Vladimír




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Výhody sdílené svrchovanosti podle Václava Havla
 >MÉDIA: Digitalizace – všechno špatně
 >PRÁVO: Komunistické paradoxy
 >MÉDIA: Pohled do pootevřených dveří ČT
 >MIMOCHODEM: Milé spolužačky
 >ZVĚROKRUH: Blíženci
 >PSÍ PŘÍHODY: Co pes slyší a co ne
 >NÁZOR: Paní Kočičková, omluvte se (ale prasatům)
 >CHTIP: Začátky jsou těžké
 >SVĚT: Kolumbijská tragédie očima současnosti
 >KNIHA: Švýcarská zdravotní péče náš vzor?
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Česká televize otevřela brány svým divákům
 >PENÍZE.CZ: Daně elektronicky: zjednodušme, zlevněme, užívejme
 >POLITIKA: 20 vybraných citací z oficiálních materiálů či akcí KSČM
 >MOBY DICK: Jsou komunisté prasata?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
23.5. MIMOCHODEM: Milé spolužačky
Viktor Šlajchrt

Každý rok v květnu přibude do statistik rázem celý ročník maturantů, zato ubývání je plíživé. Školy připravují žáky do života, každý abiturientský večírek je pak vždy o něco víc orientuje k opaku. Když jsem jel minulý pátek na setkání po pětatřiceti letech, pozoroval jsem v tramvaji hlouček mládeže s čerstvými vysvědčeními. Veselili se, aniž by tušili, na co se můžou těšit. Básník Ivan Wernisch, jenž je o deset let starší než já, si před deseti lety po svém abiturientském setkání básnicky povzdechl: "Až si pro mě jednou přijde smrt, určitě bude tvrdit, že je má spolužačka."

Na podobných srazech bývají snad nejcitelněji přítomni ti, o nichž víme, že už nikdy nepřijdou. Moje generace, jinak dosti zmasakrovaná, zažila s oním nikdy zázrak výjimky. Gymnaziální léta jsem trávil v převážně dívčí třídě, kde se stalo skoro pravidlem, že každou ze spolužaček, k níž jsem milostně vzplál, odvezli vzápětí rodiče někam do emigrace - pochopitelně nikoli z obav před mou vášní, ale kvůli bratrským mocnostem a režimu, který tu nastolily. I později mizely mé svůdné vrstevnice houfně do ciziny, obvykle s přesvědčením, že se domů nebudou moci už nikdy podívat. Má vlast se milostně tak docela nevylidnila, ale co se týče spolužaček, zůstala poloprázdná. A pak se najednou poměry změnily a dávno ztracené lásky začaly přijíždět.

Naše nynější setkání se uskutečnilo o pár týdnů dřív, než se plánovalo, neboť původní termín, jenž souvisel s příjezdem Evy z Izraele, ustoupil příjezdu Jany z Austrálie, která žije přece jen v mnohem větší dálce a déle jsme ji neviděli. Máme také své mrtvé, ale žádná z těch milých dam, s nimiž jsem na ně minulý pátek vzpomínal, smrtku rozhodně nepřipomínala, spíš věčné mateřství na přechodu k babičkovství. Janě z Austrálie to moc slušelo. Ty ztracené roky se ovšem nevrátí opravdu nikdy.

(Psáno pro Respekt)




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku