Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 25.5.2005
Svátek má Viola




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Euroústava a ODS v pasti
 >GLOSA: Počítačová gramotnost po našem
 >DOKUMENT: Děkovný dopis politickým představitelům...
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak to ti zloději dělají?
 >MÉDIA: Rady, radní, peníze a odvolání
 >LITERATURA: Velký román bude jiný, než jsme čekali
 >ARCHITEKTURA: Czech 100 Design Icons aneb Dobrý nápad
 >PSÍ PŘÍHODY: Čím hůř, tím líp
 >ÚVAHA: Kdo jsou naši bližní?
 >CHTIP: Je peklo exotermické nebo endotermické?
 >POČÍTAČE: Vývojářské aplikace v Mac OS X: zdarma...
 >EVROPA: Historie a současnost zelených ve Finsku
 >PENÍZE.CZ: Prezident zatloukl drobným akcionářům rakev
 >SVĚT: Stalinova posmrtná potupa
 >ČESKÁ POLITIKA: Chlapi sobě

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
25.5. LITERATURA: Velký román bude jiný, než jsme čekali
Viktor Šlajchrt

Budou-li jednou literární historici pátrat, čím se česká kritika v minulém století zabývala nejvíc, zjistí možná, že čekáním na velký román. Volala po něm i ve vzácných letech, kdy pár velkých románů opravdu vyšlo, jejich význam byl ovšem rozpoznán až později. Uvést lze také opačné příklady. Škvoreckého Příběhy inženýra lidských duší nebo Vaculíkův Český sen se ve své době jevily jako romány přímo olbřímí, když ale po nastolení demokracie vyšly oficiálně, jako by se trochu zmenšily. Vyvanulo z nich kouzlo ozvláštnění, neboť se jim po textové i tematické stránce až příliš přiblížila každodenní publicistika, na jakou si čtenáři ve svobodných poměrech rychle zvykli.

Za posledních patnáct let se na českém knižním trhu objevila téměř nepřehledná záplava beletristických novinek, z nichž se řada pokusila naplnit obecné představy o tom, jak by měl velký román vypadat. Ve společnosti se však víc prosadily romány jakoby schválně malé, které odpovídají spíš mile domáckému duchu Ignáta Herrmanna než přísným nárokům F. X. Šaldy. Existují samozřejmě výjimky - Sestra Jáchyma Topola, Klíč pod rohožkou Vlasty Třešňáka, Rok perel Zuzany Brabcové, popřípadě vzdělanecká díla Daniely Hodrové či Michala Ajvaze - lidé si však povídají spíš o Vieweghovi a Šabachovi. Od románu se už prostě nečeká, že veřejnost postaví před závažné otázky a strhne ji k prozření a katarzi. Nikdo ovšem pořádně neví, v jakém rouchu by měl onen knižní Mesiáš současnou literaturu zachránit. Zdá se, že si stále představujeme různé obdoby evropských společenských románů 19. století, tedy žánru, který k dokonalosti dovedl Flaubert či Dostojevský a jenž pak působivě dozníval v dílech Thomase Manna, Romaina Rollanda nebo Johna Galsworthyho. Náročnější čtenáři mohou snít o nových vizionářích z rodu Franze Kafky, nebo radikálních experimentátorech typu Jamese Joyce, Marcela Prousta či Witolda Gombrowicze, popřípadě o filosofujících románových esejistech, k jakým patřil Robert Musil nebo Hermann Broch, jejich napodobitelé se však všude ve světě vyskytují poměrně hojně, aniž by se přiblížili věhlasu svých vzorů.

Svou velkou románovou éru si prodělaly i Spojené státy za oceánem, ta však v sedmdesátých letech vyústila v bezuzdnou výrobu tlustých bestsellerů, které jakousi společenskou váhu už jen předstírají. Ohnisko romanopisectví se na čas přesunulo do třetího světa k magickým realistům Latinské Ameriky a ke skupině pozůstalých po někdejším britském impéria, z nichž asi nejvíc zazářil Salman Rushdie, také několik ruských spisovatelů vyvolalo ve světě krátkodobý poprask líčením postkomunistických bizarností a jisté tendence by se v tomto směru daly vypozorovat také v novější české literatuře. Zdá se však, že jde spíš o exportní artikl, který na domácí půdě ztrácí účinnost. V západní Evropě se stali dědici mannovského premodernistického románu někteří postmoderní autoři, například Umberto Eco, jehož beletristické texty jsou nepochybně jiskřivé, ale nedají se už brát tak docela vážně. To ostatně platí také o pozdních románech Milana Kundery. Z mladých českých prozaiků se do této linie zdařile řadí Miloš Urban, i zde však jde spíš o luxusní zboží než o závažné slovo do pranice.

Roli společenského románu docela přirozeně převzala jiná média, na jedné straně film a televize, na druhé reportážní či investigativní žurnalistika. Tam, kde Marx citoval Balzaca nebo Dickense, popisují současní sociologizující myslitelé scény z hraných filmů nebo z televizních dokumentů. Zážitek ze slavného filmu sdílí daleko větší část kulturní veřejnosti než zážitky z literatury, neboť ta je nekonečně diverzifikovaná. Vážní romanopisci už nepíší ani tak pro publikum jako pro věčnost, kterou symbolizují jmenné rejstříky literárněvědných učebnic. Autoři zábavné literatury naopak musí s publikem kalkulovat, aby se uživili, a jedinečnost výpovědí tak pod tlakem nakladatelského marketingu ustupuje standardizaci. Ta nakonec postihne každý trochu slibný fenomen. V rámci obchodních mechanismů se rok co rok vychvaluje jiná nadílka "velkých románů", které jsou díky kurzům tvůrčího psaní sepsány chytře a zručně, ale na to, aby se staly událostmi, jim chybí dostatečný čas i prostor. Každému náleží podle známého receptu Andy Warhola jen ona příslovečná čtvrthodinka slávy.

Graham Green kdysi hovořil o tom, že prostor románu je teologický: buď v něm je Bůh zřetelně přítomen, nebo v něm ještě zřetelněji chybí. V sekulárním smyslu můžeme nejvyšší bytost zaměnit kupříkladu nějakou Velkou Ideou, popřípadě velkým životním pocitem nebo třeba jen pozoruhodným gestem, k jakým patřily modernistické experimenty i postmodernistické úšklebky. Na počátku jednadvacátého století však svět i společnost prochází tak podivnými proměnami, že se v nich zatím marně hledáme jakoukoli orientaci, jež by obstála i v hlubších rovinách, než jaká nabízejí politické hesla či módní tendence a trendy. I proto se píše a vydává tolik knih: literatura bývala vždycky trenažérem orientace. Jenže nějaký vyšší a univerzálnější princip hledáme ve všech těch nekonečně rozmanitých textech marně.

Není vyloučeno, že kniha, v níž bude jednou rozpoznán velký román naší doby, už dlouho leží na pultech. Možná to bude nepřístupný text se zašifrovaným poselstvím, možná poklesle vyhlížející thriller nebo komiks, možná prostinká zpověď, jež se zázrakem dobere jádra věci, nebo naopak vrcholně sofistikovaný program nějaké počítačové hry. Sotva však půjde o žánr, jaký nostalgicky vyhlížíme. Naučili jsme se žít v prudkém toku nesčíslných informací, kde už nelze věřit v rozuzlení, které je pro velký román nezbytné.

(Psáno pro Hospodářské noviny)




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku