Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 23.5.2005
Svátek má Vladimír




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Výhody sdílené svrchovanosti podle Václava Havla
 >MÉDIA: Digitalizace – všechno špatně
 >PRÁVO: Komunistické paradoxy
 >MÉDIA: Pohled do pootevřených dveří ČT
 >MIMOCHODEM: Milé spolužačky
 >ZVĚROKRUH: Blíženci
 >PSÍ PŘÍHODY: Co pes slyší a co ne
 >NÁZOR: Paní Kočičková, omluvte se (ale prasatům)
 >CHTIP: Začátky jsou těžké
 >SVĚT: Kolumbijská tragédie očima současnosti
 >KNIHA: Švýcarská zdravotní péče náš vzor?
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Česká televize otevřela brány svým divákům
 >PENÍZE.CZ: Daně elektronicky: zjednodušme, zlevněme, užívejme
 >POLITIKA: 20 vybraných citací z oficiálních materiálů či akcí KSČM
 >MOBY DICK: Jsou komunisté prasata?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
23.5. SVĚT: Kolumbijská tragédie očima současnosti
Martin Laryš

Při studiu dějin Kolumbie člověk nabývá dojmu, že masakry a krveprolití jsou tradicí, která se dědí z generace na generaci. Kolumbie je čtvrtá největší země Jižní Ameriky se zhruba sedmimilionovým hlavním městem Bogotá a celkově tato země čítá asi 45 milionů obyvatel.

Samotná historie konfliktu sahá až do druhé poloviny čtyřicátých let 20. století, ale napětí bylo cítit už od 20. let, kdy se společnost rozdělila mezi přívržence Konzervativní strany (PC) a Liberální strany (PL). Podnětem k vypuknutí krvavé občanské války byl úspěšný atentát na populistického liberálního vůdce Jorge Gaitána a následnou reakcí bylo spontánní povstání, provázené násilnostmi a ničením. Období mezi lety 1948 ? 53 se označuje jako Violencia, neboť obě strany se dopouštěly zvěrstev (např. vyhlazování vesnic apod.), přičemž mnohdy šlo jen o mstu a ničení. Jen v letech 1948 ? 51 zemřelo 110 000 (a celkově asi 200 000) obyvatel. Vesnice se vyvražďovaly navzájem, štvány dalšími aktéry (především místní latifundisté a caudillové), a na mnoha místech vznikaly ozbrojené zločinecké bandy, které nesledovaly absolutně žádné politické zájmy. Politická situace v zemi se změnila v roce 1953, když generál Pinilla provedl převrat a chopil se moci. Přes určité snížení počtu povstalců ale občanská válka trvala nadále z jakési setrvačnosti. Následkem posilování Pinillovy moci a zaváděním diktátorských praktik byl generál o čtyři roky později svržen. To přimělo konzervativce a liberály ke kompromisu ve formě Sitegské dohody, která garantovala vznik Národní fronty, paritní rozdělování funkcí ve státní správě a střídání ve funkci prezidenta ve čtyřletých cyklech. V této době vznikaly také rolnické republiky pod silným vlivem komunistů, byly to de facto státy ve státě, z nichž nejvýznamnější a nejznámější byla republika Marquetalia. V roce 1960 stanul v čele tohoto útvaru Manuel Marulanda, pozdější velitel nejsilnější kolumbijské guerilly FARC. Proti rolnickým republikám záhy začali vystupovat konzervativci a armáda, protože jedni vinili komunisty z rozdrobování státního území a autority, zatímco druzí si je spojovali s kriminálními ozbrojenci. Armádní ofenzívy proti Marquetalii se odehrávaly v letech 1962 a 1964, avšak teprve až v roce 1965 se podařilo Marquetalii obsadit.

Zhruba v těchto letech začaly vznikat první kolumbijské levicové guerillové skupiny. Z těch nejvýznamnějších vzniklo v červenci 1964 prokubánské Vojsko národního osvobození (Ejercito de Liberación Nacional ? ELN). Založena byla studentem Fabiem Castaňem, zpočátku byla skupina malá a finance si zajišťovala jednak od kubánských komunistů a jednak vymáháním výkupného za unesené osoby. ELN si získalo reputaci mezi revolučními kruh zejména díky teologovi Camilo Torresovi, profesorovi sociologie a hlasateli teologie osvobození. Ke skupině se přidal rok po jejím vzniku a rok na to při přestřelce s armádou zemřel. Svou ?hrdinskou? smrtí tak získal mýtus, občas srovnávaný i s Che Guevarou. Od ostatních kolumbijských guerillových skupin se ELN liší systematickými čistkami ve vlastních řadách. V letech 1965 ? 69 popravila nejméně 57 vlastních členů. Teroristické aktivity ELN se soustřeďují na ničení ropovodů domácích a zahraničních společností. Jen v letech 1987 ? 91 spáchala ELN 141 útoků na životně důležitý ropovod z ústřední oblasti Kolumbie na atlantské pobřeží, finanční ztráty z těchto let se odhadují na 634 milionů dolarů. Tyto teroristické útoky na ropovody měly za následek rozsáhlé ekologické katastrofy. Když například v červnu 1990 ELN podnikla pumový útok na ropovod, surová ropa znečistila podstatnou část řeky Catatumbo, což postihlo kolem 12 000 farmářů. Útoky způsobily zničení kolem 7 500 akrů úrodné zemědělské půdy. ELN po periodách úpadků a vzestupů operuje dodnes, počet členů se odhaduje mezi 3 500 až 7 000 a velitelem této skupiny je Nicolás Rodriguéz.

Nejvýznamnější kolumbijskou guerillovou skupinou však jsou Ozbrojené revoluční síly Kolumbie ( Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia ? FARC). Založena byla v květnu 1966 již zmiňovaným Manuelem Marulandou, ale na rozdíl od ELN nebyla přímo inspirována kubánským revolucionářem Fidelem Castrem ani Sovětským svazem. Ideologie FARC se krom jiného zakládá na vysoce nacionalistické a protikapitalistické rétorice, zakořeněné v raně progresivní ideologii. Na svých webových stránkách o sobě FARC prohlašují. ?FARC-EP povstala během konfrontace s revolučním programem, volajícím po sjednocení všech občanů, kteří sní o Kolumbii pro Kolumbijce s rovností příležitostí a rovné distribuci bohatství, kde mezi sebou můžeme vybudovat mír spolu se sociální rovností a suverenitou.? Až do 80. let se FARC rozrůstala pomalu, obrat ovšem nastal právě na počátku 80. let, kdy se tato skupina stala největší levicovou guerillou v Jižní Americe (dnes se počet jejich členů odhaduje zhruba na 15 000). V roce 1984 proto zahájil tehdejší prezident Belisario Betancourt (ve funkci v letech 1982-6) mírové vyjednávání. V květnu 1984 bylo mezi vládou a FARC uzavřeno příměří, které skupině povolilo zformovat legitimní politickou stranu, Vlasteneckou unii (Unión Patriótica ? UP). UP, složená z odzbrojených guerilleros, bývalých komunistů a gaitanistických liberálů, razila populistická hesla o protikorupční politice, vysokým trestům pro narkomafiány a progresivní zemědělské a ekonomické reformě. Členové UP se často stávali terčem pravicových paramilitaros, někdy i armády nebo narkomafie, propojené v některých oblastech s policií a politickým aparátem. Od roku 1984 bylo zavražděno na 3 000 členů UP, mezi nimi i prezidentský kandidát z roku 1990 Bernando Ossa. Příměří trvalo krátce, neboť už v letech 1986-87 FARC znovu zaútočily na armádu a policii. V roce 1991 zahájily spojené síly FARC a ELN mohutnou ofenzívu a ovládly tak zhruba 30% kolumbijského území. Další velkou akcí FARC bylo zničení armádní základny Las Delicias v roce 1996, při níž zajali 60 vojáků, kteří byli propuštěni až v létě následujícího roku. Na jaře 1997 během volební kampaně, kterou se snažily FARC narušit, bylo zahájeno další mírové jednání mezi FARC a vládou. V tomtéž roce byla také patrná zvýšená aktivita vigilantistických ultrapravicových paramilitárních skupin. Od počátku devadesátých let jejich počet vzrostl a dnes tyto jednotky čítají asi 8 000 členů. Nejsilnější a nejobávanější z nich se nazývá Spojené sebeobranné síly Kolumbie (Autodefensas Unidas de Colombia ? AUC). Těžiště jejich operací se nachází na severu a západě země, kde mají podporu bohatých velkostatkářů (latifundistů), místních politiků a překupníků drog. Oficiálním programem AUC je hájit právo na soukromý majetek, zastavit násilí páchané guerillami a získat politické uznání. Počet členů AUC se neustále zvyšuje, možná i díky tomu, že její bojovníci jsou lépe placeni. Pro mladé lidi z venkovských oblastí tak zapojení do těchto aktivit znamená relativně dobré finanční zajištění. Podle Amnesty International mají ultrapravicoví paramilitaros na svědomí zhruba 70% všech v konfliktu zabitých civilistů, zbytek připadá na vládní jednotky a guerilly. Paras se specializují na vraždy a únosy stoupenců levice, odborářů, politiků a lidskoprávních aktivistů.

Poté, co se tradiční vládnoucí strany v 90. letech zprofanovaly korupcí a kontakty s narkomafií, se v roce 1998 stal prezidentem nezávislý kandidát Andrés Pastrana. Pastrana v rámci zahájení nových mírových rozhovorů vyčlenil za účelem konání mírových jednání bezpečnostní pásmo o rozloze 42 000 čtverečních kilometrů, na kterém se nachází 120 000 obyvatel. FARC se snažila využít nastalé situace ke svému vyzbrojení, zvýšení vývozu drog a nabírání nových rekrutů. Přes oficiálně deklarovanou snahu pokračovat v mírových rozhovorech pokračovala nadále v ozbrojených bojích s paramilitaros o kontrolu obchodu s kokainem a v únosech civilistů. Po sérii únosů ukončil Pastrana v březnu 2002 bezvýsledné vyjednávání a nařídil znovuobsadit bezpečnostní pásmo. Pastranova administrativa v roce 1999 zahájila takzvaný ?Plán Kolumbie? - komplexní strategii jak se vypořádat s dlouhotrvajícími problémy. Hlavním cílem ?Plánu Kolumbie? bylo podpořit mír, bojovat s drogovým průmyslem, postavit na nohy kolumbijskou ekonomiku, zlepšit respekt k lidským právům a posílit demokratické a sociální instituce země. Kokainová pole byla ničena herbicidy a geneticky změněnými plísněmi, výroba koky ale přesto stoupla. V únoru 2002 poté, co FARC unesla jednoho senátora, nařídil Pastrana vojsku zahájit útok na povstalecké pozice a znovu nabýt kontrolu nad povstaleckým územím. FARC se stáhla do džungle a začala útočit na telekomunikační sítě a jiné aspekty kolumbijské infrastruktury v pokusu narušit tak život městskému obyvatelstvu, zatímco se vyhýbala přímému konfliktu s vojskem.

V květnu 2002 byl zvolen prezidentem Alvaro Uribe, který hodlá pokračovat na platformě navrácení bezpečnosti v Kolumbii. Po těchto volbách zvolila FARC opatrnější vyčkávací taktiku, ovšem již během jeho inaugurace v srpnu 2002 skupina provedla na prezidentský palác raketový útok, při kterém zemřelo 19 lidí. Uribe, těšící se podpoře velké části obyvatelstva, zesílil vojenské a policejní operace proti povstaleckým skupinám, což mělo za následek dopadení a uvěznění několika středně vysoko postavených členů FARC. Asi nejvýznamnějším zajatým příslušníkem skupiny se stal v lednu 2004 Simón Trinidad, člen ústředního velení a jeden z předních vyjednavačů v letech 1998 ? 2002. Ofenzíva vůči povstalcům (v rámci ?Plánu Patriot?) je proveditelná i díky vojenské podpoře USA v hodnotě 3 miliard dolarů. Tvrdými vojenskými údery Uribe ochromil činnost guerill na jihu země a rovněž se mu podařilo odzbrojit stovky členů paramilitaros (zkráceně paras). Za rok 2003 poklesl počet únosů i zabitých civilistů a méně lidí muselo opustit své domovy. I tyto úspěchy ale mají i svou stinnou stránku a to v podobě omezení občanských a politických svobod. Armáda získala některé pravomoci příslušící jinak justici a ozbrojené složky mohou nyní z vlastní iniciativy zadržovat podezřelé, dělat domovní prohlídky nebo odposlouchávat telefony. Podle zprávy komisaře OSN pro lidská práva se v roce 2003 významně zvýšil počet lidskoprávních zločinů páchaných armádou. Ani odzbrojování paras není bez problémů ? mnoho jejich bývalých členů se vrací do konfliktu tak, že si je místní vůdci najímají do svých soukromých bezpečnostních agentur. Uribeho kritici prohlašují, že by měl především přerušit provázanost paras s armádou a státním aparátem. Vláda tvrdí, že vyváženě postupuje proti oběma stranám, ale je zřejmé, že lépe probíhá jednání s paras. Například v červenci 2003 byla mezi vládou a AUC podepsána dohoda, podle které by se AUC demobilizovala do konce roku 2005. prvních asi 800 paras bylo v listopadu 2003 propuštěno z vojenské služby v Medellínu. Došlo k tomu po klidu zbraní, které AUC vyhlásilo 1. prosince 2002 a v lednu 2003 vláda vydala Dekret 128, podle něhož bude členům ilegálních ozbrojených skupin, kteří se vzdají, udělena milost, pokud nebudou vyšetřováni za porušování lidských práv či zneužívání, nebo nebudou za tyto zločiny vězněni. Vůdci AUC dokonce dostali od vlády slib nedotknutelnosti, a tři z nich koncem července 2004 vystoupili před kolumbijským Kongresem. Salvatore Maucuso, jehož vydání požadují Spojené státy kvůli pašování kokainu, ve svém proslovu vyjádřil snahu sjednat příměří: ?Věřím v Boha. V Boha naděje, lásky a odpuštění.? Zároveň ale dodal: ?Historie prokáže, že jsme bojovali za dobrou a velkou věc. Naše oběť domovině nemůže být odměněna vězením.? Mezitím probíhá v AUC vnitřní boj: před časem někdo zabil jednoho z vůdců, Miguela Arrayaneho, který byl pro rozpuštění milic.

FARC naproti tomu začátkem července minulého roku oznámila, že Uribeno vojenská kampaň má za následek pouze to, že s ním kategoricky odmítají jednat, a že s jejich spoluprací na mírovém procesu může počítat až další vláda (tj. nejdřív v roce 2006).

Boj mezi vládními skupinami a guerillami přináší největší utrpení civilnímu obyvatelstvu. Lidé utíkají ze svých domovů ze strachu před boji či pod hrozbou skupin. Podle odhadů jich v roce 2002 takto uprchlo až 320 000, dnes žijí v různých částech Kolumbie bez zdroje obživy a často odtrženi od rodinných příslušníků. Asi 7000 dětí bylo zavlečeno do polovojenských skupin, zvyšuje se počet bombových incidentů a únosů. Vláda pro svůj boj proti guerillám omezuje volný přístup k benzínu, lékům, potravinám a dalším základním potřebám. V roce 2002 proto OSN spustilo program Humanitarian Action Plan (HAP) na pomoc lidem, kteří nemají přístup k základním sociálním službám jako je zdravotnictví, bydlení a vzdělání. Ačkoli potraviny jsou k dostání v různých centrech, naděje na návrat do normálního života je malá. Zahraniční neziskové organizace přinášejí i rozvojové projekty na zlepšení infrastruktury, podporu zemědělství či vzdělání, ale v současných podmínkách je budoucnost země nejistá. Podle různých odhadů žije 60% obyvatel v chudobě, na venkově dokonce až 80%. 11 milionů lidí se ocitlo v naprosté bídě, z toho jsou 4 miliony děti.

Kolumbie zaujímá nechvalné první místo na světě v počtu únosů. Každým rokem je zde uneseno kolem 3 000 lidí. Největší část z toho mají na svědomí FARC. Únosy prováděné FARC by se daly rozdělit do dvou kategorií ? ekonomické a politické. V případě ekonomických jde v první řadě o získání výkupného. Politicky motivované únosy mají za cíl zbavit se politických odpůrců a vysokých státních představitelů a destabilizovat tak politickou situaci v zemi. Mediálně nejznámějším se v posledních letech stal únos prezidentské kandidátky Ingrid Betancourtové. FARC vybízí pod pohrůžkou smrti starosty, členy městských rad a soudce k odstoupení ze svých funkcí, přičemž za rok 2003 bylo takto zabito nejméně 8 starostů. Příkladem útoků na justici může být případ ze září 2003, kdy byl zabit soudní vyšetřovatel Germán Camacho, který se neúspěšně pokoušel prokázat spojitost mezi FARC a bombovým útokem na klub v Bogotě, při kterém zemřelo minimálně 35 lidí. Neblahé následky pro civilisty má i současná snaha vlády vytvořit síť lidových informátorů, kteří by poskytovali úřadům informace o pohybu guerillových skupin. V ovzduší vzájemné nedůvěry se často vyhrocují vzájemné vztahy, což občas vede k vraždění civilistů, zejména rolníků ve venkovských oblastech. Například v červnu 2004 se FARC přihlásila k zabití 34 zemědělců, pěstujících koku, přičemž důvodem masakru měla být údajná spolupráce venkovanů s paras.

Největším problémem Kolumbie však stále zůstává kokainový průmysl. Kolem peněz z kokainu se zde točí úplně všechno. Kdo s ním obchoduje má své lidi v armádě a v policii. Obchod s narkotiky vynáší všem skupinám odhadem 700 milionů dolarů ročně a i přes Uribeho snahy o potírání obchodu s drogami má podle studie z roku 2004 Kolumbie dvakrát větší plochu kokových polí, než před deseti lety. Efektivita vymycování je stále nižší, protože postřiky vegetace pesticidy jsou drahé a ekologické organizace je odsuzují jako nešetrné k okolní přírodě. Podle satelitních snímků je evidentní, že se pole často jen přesouvají do jiných oblastí. Co se týče vztahu guerill k obchodu s drogami, nutno podotknout, že ačkoliv se samotní členové FARC s největší pravděpodobností přímo nepodílí na výrobních procesech či distribuci drog, uvaluje skupina na všechny tyto činnosti, jež probíhají na území, ovládaném jejími jednotkami vysoká cla. FARC tak získává finanční podíl z výnosů polí, na nichž se pěstuje koka, zdaňuje veškeré suroviny, potřebné k výrobě narkotik, pronajímá svá letiště a poskytuje pašerákům za úplatu ozbrojenou ochranu. Celkově tvoří tato aktivita zhruba 65% z celkových zdrojů finančních příjmů FARC a díky dalším výnosům z únosů je FARC momentálně nejbohatší guerillovou skupinou na světě. Paras jsou s kokainovým průmyslem propojeni dokonce ještě těsněji. Krom zde vyjmenovaných potíží bych na závěr ještě připomenul skutečnost, že se v Kolumbii nachází asi 70 000 nášlapných min a škody díky rozsáhlé korupci dosahují ročně částky asi 4,4 miliardy dolarů.

Naděje na brzké vyřešení všech kolumbijských problémů a bolestných míst je nejspíše utopií, a i přes upřímnou snahu některých lidí je řešení kruté situace této země v nedohlednu. Posoudit úspěšnost současné Uribeho politiky je složité, neboť i přes docela velkou podporu obyvatel má i velké množství odpůrců a jednotný názor na efektivitu jeho snah o stabilizaci země prostě neexistuje. Hodně záleží také na ochotě jednotlivých aktérů k urovnání konfliktu, což se neobejde bez určitých kompromisů na všech stranách. Můžeme jen doufat, že tuto ochotu konfliktní strany budou schopny nalézt.




Další články tohoto autora:
Martin Laryš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku