Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 24.5.2005
Svátek má Jana




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Stalinova posmrtná potupa
 >ČESKÁ POLITIKA: Chlapi sobě
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Příliš mnoho odbojů
 >EVROPA: Co přináší evropská ústava a prohlubování integrace EU
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Naposledy o Hvězdných válkách
 >MÉDIA: Bij Berdára do hlavy!*
 >LETECTVÍ: Můj epochální objev
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Některý plagiát uslyší i hluchý
 >PSÍ PŘÍHODY: Bouřka padesát kilometrů vzdálená
 >USA: Lidé v pyžamu
 >CHTIP: Jó, to byly časy
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Kosatce v Národním zemědělském muzeu
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Co všechno se vejde do života Václava Klause
 >PENÍZE.CZ: Bytů je dost a trh funguje
 >EVROPA: Výhody sdílené svrchovanosti podle Václava Havla

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
24.5. ŠAMANOVO DOUPĚ: Příliš mnoho odbojů
Jan Kovanic

Lidovecký poslanec Janeček to myslel nejspíš dobře, když chtěl rozdělit 2. odboj na "správné" a "nesprávné" vlastence. Podle mě šel na to však špatně. Kdo bojoval ve 2. odboji, měl by mít stejná privilegia, ať byl "agent Londýna" nebo "agent Moskvy". Ale za aktivní účinkování v boji proti 3. odboji by měl být každý jednotlivec jednotlivě potrestán, byť se za druhé světové choval hrdinsky.

Zásadní problém je v tom, že máme příliš mnoho odbojů! To je také důvod, proč náš 3. odboj nemá velkého uznání: Přiživil se na něm i čtvrtý odboj - a další. Nemohu to napsat lépe, než jsem učinil před pěti lety ve článku "Příliš mnoho odbojů":

Krátká historie novodobé státnosti českého národa byla poznamenána dlouhými lety nesvobody. Její různé druhy zplodily i různé odboje. Možná až příliš. Říkáte, že jen tři? Mně vyšlo osm. Tak si to spočítejme: 1. odboj byl za 1. světové války, 2. odboj za 2. světové války, 3. odboj za 3. světové... Ne, to ne, tak jinak.

První odboj vedli za Světové války legionáři a politická reprezentace venku, odbojníci z Maffie doma. Druhý odboj proti nacistické okupaci zvedli nejdřív hrdinové prvního odboje - legionáři, Sokolové, důstojníci, později i komunisté. Ale byli také zrádci - mezi ně patřil i účastník odboje prvního, protektorátní ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec. Pak jsme měli odboj zahraniční - západní a východní, jehož účastníci se často nepřehledně přesouvali z Ruska do Anglie a naopak. A už se to začíná zašmodrchávat.

Od února roku 1948 se počítá nová doba temna i počátek třetího odboje. Následujícímu období se říkává "léta padesátá" či "období kultu osobnosti". Zavíráni a pronásledováni byli i účastníci druhého odboje - zejména ti domácího a západního. Vraždili je často odbojáři východní. Jenže mlýny, které roztočili, semlely i je. Není správné řadit komunisty, kteří se osobně podíleli na zločinech, mezi účastníky třetího odboje. Považuji za silně nepřesné, když se o nich mluví jako o "obětech procesů" nebo dokonce "účastnících 3. odboje".

Rudolfa Slánského, Josefa Smrkovského a Miroslava Picha-Tůmu odmítám přirovnávat k Miladě Horákové, proto je musím zařadit do jakéhosi "4. odboje", který by měl být hnojištěm dějin.

V letech šedesátých nastal proces prozření a demokratizace socialismu, kterého se účastnili často horliví revolucionáři z padesátých let, kterým nikdy nikdo ani nešlápl na malíček - kteří naopak začasté sami šlapali sloní nohou lidem na krk - i přeživší "čtvrtoodbojáři". Hrdinové třetího odboje byli mrtví, vyhnaní do zahraničí, ještě bručeli v base (odsouzení komunisté byli propouštěni jako první), či vůbec byli rádi, že je pustili na amnestii. Ale do společenské proměny se zapojila i "kulturní a hospodářská fronta", svobodněji se začala chovat celá společnost. A tak mi dovolte toto období nazvat 5. odbojem.

Začátek 5. odboje lze vystopovat od Bruselské světové výstavy v roce 1958. Pokračoval sladkými lety šedesátými a vyvrcholil Pražským jarem a hvězdným týdnem národního odporu po 21. srpnu 1968. Mezi jeho klasické představitele patřil i generál Ludvík Svoboda. Hrdina 1. odboje (legionář) a 2. odboje (doma Obrana národa, venku velitel čs. vojenské jednotky v SSSR) se nemalou měrou v roce 1948 zasloužil o vítězství komunistického puče, kdy jako ministr národní obrany veřejně hlásal nestranickost a apolitičnost armády, ve skutečnosti však jednal podle Gottwaldových pokynů. V padesátých létech byl politicky odstaven, čímž se stal účastníkem "4. odboje", aby byl v roce 1968 zvolen československým prezidentem.

A v této funci se stal i hrdinou 5. odboje, když vyhnal svinským krokem Aloise Indru i s jeho dělnickorolnickou vládou, která měla ospravedlnit okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Jako hrdina byl slaven i poté, co v Moskvě osvobodil a přivezl zpátky živou "Dubčekovu delegaci". Společně s potupnými Moskevskými protokoly, jejichž trpným vykonavatelem se pak fakticky stal...

Načež nastal ústupový boj o zachování zbytečků svobody, čas "pasivní rezistence", jenž vyvrcholil sebeupálením Jana Palacha a březnovými "hokejovými" demonstracemi v roce 1969. Následovala "politická intervence" sovětských generálů a nástup husákovské normalizace. Tím končí zlatá éra 5. odboje.

Gustáv Husák, již od třicátých let komunista, poprvé zazářil jako účastník 2. odboje, když se podílel na přípravě a vedení Slovenského národního povstání. Po válce vedl Sbor povereníkov a z tohoto postu se mu úspěšně dařilo likvidovat demokracii na Slovensku. Pak však mu přišili "slovenský nacionalismus", spočítali i kavárenské dýchánky z počátku Slovenské republiky, kdy hrával biliár s fašistickým ministrem "Šaňo" Machem, a Gustáv Husák dostal doživotí. Po šesti letech vyšel z vězení jako účastník 4. odboje. Spolu s mnoha svými soudruhy se v roce 1968 aktivně účastnil odboje pátého, aby po srpnu 1968 zmlknul a přehodnotil svoje postoje. Po dubnu 1969 se stal hlavním spolupracovníkem sovětských okupantů. A právě proti husákovskému režimu se začal formovat odboj šestý.

6. odboj se dá dobře ztotožnit s Chartou 77 i jejími podporovateli ze zahraničí. Zde se nakonec sešli účastníci všech odbojů - přinejmenším od druhého až po pátý. Komunisté tyto odbojáře zavírali na "poměrně krátkou" dobu - už ne doživotí, už ne popravy. Zdánlivě nesmysluplný boj chartistů začal dostávat s vývojem v Sovětském svazu svůj význam. V KSČ se snažili noví mladí odborníci trošku pohnout alespoň s ekonomikou, když se politika zdála být zabetonovaná. Všichni skrytí kritici neostalinismu se zaštiťovali sovětskou "perestrójkou". Počala vznikat ekologická hnutí. Nesouhlas s režimem se ozýval ze stran umělců. Na Portách a podobných masových akcích bylo cítit závan svobodného myšlení. Začala se hýbat tzv. "šedá zóna". Na manifestace, pořádané 6. odbojem, začali chodit ostatní občané. Růžky počali vystrkovat bývalí komunisté z 5. odboje (např. Miloš Zeman).

Od lednové Palachiády v roce 1989 se dá mluvit už o odboji sedmém. Propukly podpisové akce typu "Několik vět". V Evropě se začal rozpadat systém "světového tábora míru".

7. odboj má svůj zenit ve studentské revoltě 17. listopadu 1989 a následné sametové revoluci. Skončil vítězstvím pravdy a lásky nad lží a nenávistí a volbou Václava Havla (5., 6. a 7. odboj) za prezidenta ČSSR.

Načež následoval "odboj osmý", kdy se jako odbojáři začali cítit ti, kteří to do té doby nestihli. "Byl jsem sice členem Strany," četl jsem dopis jednoho účastníka 8. odboje, "ale rozvracel jsem ji zevnitř: Neplatil jsem příspěvky!" Jiný osmiodbojář se zase omlouvá: "Hodlal jsem se účastnit protikomunistického odboje, ale neznal jsem adresu Václava Havla." Pozdější antikomunistický novinář 8. odboje o sobě v lednu 1990 prozradil: "Chtěl jsem poslouchat Hlas Ameriky, ale bál jsem se."

Byla chyba, že po 17. listopadu 1989 nedostali příležitost účastníci skutečného 3. odboje, včetně jeho zahraničních účastníků. Nic proti odbojářům s čísly 5, 6 a 7, ale odbojáři 8 už nějakou Trojku vůbec neznali. Nejspíš proto, že 3. odboj byl nenápadně zatlačen odbojem čtvrtým! A na druhý odboj se zprvu úplně zapomnělo. Rehabilitovalo se totiž odzadu, a tak nejdřív byly rehabilitovány sedmičky, šestky, pětky. A čtyřky. A tak majetek, zabavený rodině N. vracel stejný soudce, který jim ho v čtyřicátém osmém zabavoval, v padesátých letech vězněného pana J.H. rehabilitoval soudce, který ho zavíral!!! (Byli totiž jako účastníci 4. odboje dříve rehabilitováni...)

A tak nepřekvapí, že proces vyrovnání se se zločiny komunistického režimu (a odbojářů číslo 4) tak dlouho vázne. Nepřekvapí podpora legální strany s nelegálním názvem.

V nadpise hořekuji, že máme příliš mnoho odbojů. Ale možná je jich ještě málo. Protože soudy nekonají, jak by měly, protože být komunistou nebo volit komunisty není v dnešní společnosti ostudou, nezbývá, než vyhlásit 9. odboj! V jeho rámci je třeba prosadit nepromlčitelnost, objasnění a poté i morální odsouzení komunistických zločinů.

9. odboj skončí, až skončí morální Norimberský tribunál nad zločiny komunistického systému.

10. odboj, ať už protinacistický nebo protikomunistický nebo protijaký, si už nepřeju. Pokud by k němu měla někdy v budoucnosti zase dozrávat situace - tož raději válku!

Psáno v Praze dne 15. listopadu AD MM, poprvé vyšlo den nato v NP

To jsem byl naivní, co? S tím "9. odbojem". V roce 2005 zopakuji jinou svou dřívější poznámku:

Komunismus je zlo a bývalí komunisté jsou lidé, kteří byli v moci zla.
Všichni, kdo jsme v té době žili, jsme nějak byli v moci toho zla. Někteří se z něj vymanili, někteří proti němu bojovali. Současný boj proti komunismu by měl být zaměřen proti zlu, jímž byla a je komunistická ideologie, nikoli proti lidem, kteří byli v moci onoho zla. (Pokud však někdo hlásá zločinnou komunistickou ideologii dodnes, pak i proti němu.) Měli by být postiženi otrokáři, kteří komunistické zlo používali k ovládání otroků, nikoli otroci.
Včerejším otrokářům se daří hlásat dobře připravený zálud - za komunismus a svoje otroctví si prý můžeme sami: "Pracovali jste na našich plantážích, brali jste si jídlo od našich dozorců, dávali jste nám své děti k vychování - to vy jste drželi otrokářský systém!!!" (Kdo to nedělal, toho popravili, zavřeli, vyhnali ze země, nepustili do země, nevzali na školu, propustili z práce, nenechali pracovat, nenechali dýchat... Mstili se na příbuzenstvu do živého kolena!)
Lidem, kteří byli v moci zla, je možno odpustit, komunistickému zlu ne!
Protože staří otrokáři si vycvičili mladší nástupce a bývalí otroci si občas teskně zavzdechnou po "misce rýže zdarma"...


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku