Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 1.6.2005
Svátek má Laura




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Zvoní, zvoní zrady zvon
 >MÉDIA: ČT - normalizační bulvár
 >MROŽOVINY: Na vině je zbabělost
 >POLITIKA: Je Škromach populární?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Krupobití, jaké nemá pamětníka
 >EVROPA: Paříž, den po referendu
 >PRÁVO: Katarská pec
 >MÉDIA: Lidem je to jedno
 >GLOSA: Ó, ta hrůza!
 >PSÍ PŘÍHODY: Čeho je třeba se bát
 >LITERATURA: Pozdní pře Alexandra Solženicyna
 >POČÍTAČE: iMovie Hodně Dobré
 >VÝSTAVA: Hrozné je humorné, humorné je hrozné
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Odbojáři dostanou vyznamenání v Kanadě
 >PENÍZE.CZ: Prvorepublikové nájmy - regulované, ale jinak

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
1.6. LITERATURA: Pozdní pře Alexandra Solženicyna
Viktor Šlajchrt

V závěrečné poznámce k obsáhlému spisu Dvě stě let pospolu o dějinách rusko-židovských vztahů vysvětluje Alexandr Solženicyn, proč se rozhodl dílo sepsat. Chtěl prý využít zajímavý faktografický materiál, který mu zbyl po monumentálním Ruském kole, k historické črtě o Židech v únorové i říjnové revoluci, ale při práci si uvědomil, že problém nelze pochopit bez souvislosti s tím, co předcházelo a co následovalo. K původně zamýšlené tématice, tedy k jádru své knihy, se tak dostal až na začátku druhého svazku. V Rusku vyšel dvoudílný Solženicynův opus v letech 2001 a 2002, český překlad následoval po třech letech - letos tak přichází nakladatelství Academia se závěrečným dílem.

Podprahové signály

Téma židovského angažmá při nastolení i upevnění komunistické diktatury je dráždivé - hesla o židobolševismu, jimiž se oháněl Hitler, dodnes patří k základní výbavě neonacistických kraválistů. I proto si Solženicyn nemůže stěžovat na kritický nezájem. Vážné výhrady vyvolal už předchozí svazek o předrevolučním období, který se vracel až k roku 1772, kdy se ruské impérium při prvním dělení Polska zmocnilo rozlehlých území osídlených Židy. Výtky se týkaly jednak stylu a pojetí práce, jež navenek vyvolává dojem celkem solidní historické syntézy, ale v podstatě je vášnivě zaujatým traktátem, jednak vlastního obsahu. Solženicyn zde s fakty zachází dost účelově, aby umenšil podíl ruského lidu i pravoslavného samoděržaví na bestiálních pogromech v předrevoluční éře. Svatá Rus podle něj antisemitismus skoro neznala, to jen Ukrajinci, Poláci a Litevci, kteří s Židy přicházeli víc do styku. V duchu takové argumentace by největší zásluhy na ochraně Židů před ruskými násilníky opravdu měla carská vláda, ovšem jen tím, že jim nedovolovala pobývat v centrálních oblastech carského impéria.

Druhý svazek, který je v podtitulu vymezen léty 1917-1995, pojednává období od únorové revoluce, jež Židy plně zrovnoprávnila, až do jejich masového exodu v době stagnace a rozkladu komunistické moci v závěru minulého století. Práce s fakty se zde jeví ještě problematičtěji než v předchozím díle, neboť v sovětské éře byla skutečnost systematicky skrývána či zkreslována a její odhalování vyžaduje schopnost číst mezi řádky a porovnávat výpovědi svědků, kteří obvykle nejsou tak úplně důvěryhodní.

Klíčem k zašifrované realitě tu je především autorova osobní zkušenost s režimem, který byl jen o rok starší než on (Solženicyn se narodil v prosinci 1918. Historik se tak dostává rovněž do pozice svědka, ale zároveň i soudce, který vyhodnocuje věrohodnost jiných výpovědí. Jeho výklad událostí je jedinečný a má jistě svou historickou cenu, nelze je však brát úplně vážně. Posuzován musí být kriticky, a to zejména s ohledem na autorovy osobní sympatie i animozity. Solženicyn se navíc pokouší dopátrat něčeho, co se dost dobře nedá korektně definovat, totiž židovského podílu na zločinech režimu. I když se opakovaně zříká antisemitských sklonů a na řadě míst dává výmluvně najevo, že viny váží nanejvýš spravedlivě, neubráníme se při častém uvádění "typických" židovských jmen, fyziologických rysů a povahových vlastností nepříjemného pocitu, že čteme nějakou tiskovinu z éry protektorátu nebo stalinského účtování s "kosmopolity". V argumentaci, hypotézách ani v závěrech přitom nepřekročí míru, jež by čtenáře přiměla knihu štítivě odložit, naopak, jeho hlas chvílemi působí jako ztělesněné svědomí lidstva. Text nicméně vysílá k podvědomí jakési podprahové signály, které snad ani nelze rozumově vyhodnotit.

Solženicynovo vnímání ruského židovství rozhodně není jednoznačně nepřátelské, spíš ambivalentní. Nevane z něj nenávist ani pohrdání, ale určitá vyčítavost. Obdiv k židovské zdatnosti, střídmosti, inteligenci i organizačnímu talentu se tu mísí s bolestnou nedůvěrou k cizorodému živlu, který se v době rozvratu domohl privilegovaného postavení a dvě desetiletí pak pomáhal pustošit svatou Rus. Ve třicátých letech postihly stalinské represe také židovské revolucionáře, intelektuály a byrokraty, Solženicyn ovšem neváhá zdůrazňovat, že i v mučednické slávě chtěli mít privilegia. Když vydal Jeden den Ivana Děnisoviče, svou první slavnou knihu o životě v Gulagu, reagovali prý bývalí židovští političtí vězni pobouřeně hlavně na skutečnost, že si za hrdinu vybral docela obyčejného nevzdělaného Rusa, který v lágru pouze živočišně přežívá - příběhy vězněných inteligentů by přece byly mnohem zajímavější.

Pro Solženicynův odstupňovaný soucit jsou charakteristické zejména pasáže o represích a lágrech, v nichž jako by kádroval a hierarchizoval i lidské utrpení. Na mravním vrcholu jsou masy bezejmenných rolníků, k nimž se řadí pravoslavné duchovenstvo a bezpartijní technická inteligence. S hlubokou úctou se zmiňuje také o tradičních židovských obcích, o rabínech i drobných obchodnících ze štetlů na Ukrajině i v Bělorusku, ale osud odpadlíků typu Trockého či Zinovjeva jej rozhodně nedojímá. Židovský personál revoluce, který se posléze ocitl v jejím soukolí, stíhá jízlivostí, které se nevyhnou ani umučení umělci jako Isaac Babel nebo Vsevolod Mejerchold.

Vadná koncepce

Svou pozdní při vede starý spisovatel s vášnivou opravdovostí a rozmachem. Podivný text, který vytvořil, má svou působivost i hodnotu, zato koncepce je vadná. Ruské Židy nelze rozhodně chápat jako nějakou kolektivní bytost, vždyť tu jde o několik milionů lidských osudů, jejichž skutečný smysl nedokáže postihnout žádná statistika. Také židovští autoři, které hojně cituje na podporu svých názorů, nehovoří za celek, ale sami za sebe, a Solženicynova koláž z jejich výroků je krajně svévolná. Ani ruský lid určitě není žádný mystický subjekt nadaný společným duchem.

Solženicynův obraz dějin je do značné míry beletristickou fikcí, románem o dramatickém soužití dvou násilně typizovaných hrdinů v hlavních rolích. Čtenář si maně vzpomene, že takové zobecněné postavy požadovali po romanopiscích ideologové socialistického realismu, tedy směru, který by měl Solženicyn rázně odmítat, a to nejen jako antikomunista, ale především jako křesťan. Právě křesťanství nás totiž už dva tisíce let učí, že každá lidská bytost, ať už Rus nebo Žid, je jedinečná. Každá se svobodně rozhoduje mezi dobrem a zlem.

Alexandr Solženicyn: Dvě stě let pospolu. Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1917-1995, vydala Academia, Praha 2005, 438 str.

(Psáno pro Respekt)


Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku