Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 2.6.2005
Svátek má Jarmil




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Evropská ekonomika, socialismus a euroústava
 >POLITIKA: Že by zase vedoucí úloha strany a vlády?
 >USA: České muzeum a počínání na prériích
 >POLITIKA: Ostře sledovaná socha
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Stupeň zájmu nula
 >SPOLEČNOST: Není NGO jako NGO
 >POLITIKA: Vyléčí frakce neduhy levice?
 >EKOLOGIE: Temelín a Las Vegas
 >PSÍ PŘÍHODY: Auto v ohrožení
 >PENÍZE: Ruka státu v naší kapse
 >SPOLEČNOST: Česko – ráj pedofilů?
 >MEJLEM: Jak jsem běžel první maratón
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Barvy zahrady v trojské zahradě
 >PENÍZE.CZ: Zvládnete růst hypoteční sazby? Přesvědčte se!
 >EKONOMIKA: Indexy předních trhů zpevnily

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
2.6. USA: České muzeum a počínání na prériích
Ota Ulč

Kantorskou kariéru jsem zahájil na čtyřleté Grinnell College, té zcela nejprvnější na západ od Mississippi. Mezi jejími graduanty vynikl Harry Hopkins, pravá ruka F.D. Roosevelta, a ještě víc známý hollywoodský idol Gary Cooper. Stát to Iowa, žírná končina, jejíž kukuřičné lány přijel obdivovat i Nikita Sergějevič Chruščov.

Češi tamějším směrem k permanentnímu usídlení začali přicházet v půli devatenáctého století, vlna za vlnou, tvorové jak s politickou, převážně však ekonomickou motivací. První „Osmačtyřicátníci“, prchající po potlačení revoluce v roce 1848, druzí „Osmačtyřicátníci“ z roku 1948, jimž neučarovalo vítězství pracujícího lidu a zářné perspektivy budování vědeckého socialismu. A v mezidobí běženci před Hitlerem, později další a další. Všeho všudy se k českému původu hlásí 1,6 milionu a ke slovenskému 1,8 milionu Američanů – čili ekvivalent 16% domácího obyvatelstva v ČR a 26% v SR.

Zvykali si, asimilovali se různým tempem. První etnické noviny vznikly na Středním západě, ve státu Wisconsinu, městě Racine, první spolek se zrodil v roce 1954 v St.Louis. Přivezená mateřská řeč jim vesměs zamrzla dnem odchodu ze země. Roku 1893 do Iowy přijel Antonín Dvořák s rodinou strávit léto v převážně české osadě Spillville. Téměř o sto let později normalizátoři vypouštěli z klece některé literáty k tvůrčímu pobytu na univerzitě v Iowa City.

„Tak sem, pani, včíra byla v Cedar Rapicích,“ zaslechl jsem rozpravu dvou babek v ulici krátce před svým návratem k východnímu pobřeží Ameriky, kde sídlím dodnes. Občas jsem Iowou projel na cestě k Pacifiku, ale do oněch Cedar Rapids jsem se dostal až teď v březnu 2005. Internet mě informoval, že město na řece téhož jména započalo v roce 1838 zhotovením jednoho srubu. Teď má 120.000 obyvatel, jimž hlavním zdrojem obživy je 200 průmyslových podniků, nejznámější z nich Quaker Oats, dodávající ovesné či jaké vločky k snídani do milionů domácností a též Rockwell International, konglomerát, též se podílející na výrobě nejmodernějších zbraní.

První Češi dorazili do Cedar Rapids před 150 lety, nejvíc jich přišlo po roce 1870.

Z údajů General Demographic Characteristics jsem se nedozvěděl jejich počet. Ale zato vím, že amerických Indiánů a aljašských Eskymáků je tam 306, míň než Vietnamců (326), ale mnohem víc než domorodců z pacifického ostrova Guam (3). Město se pyšní symfonickým orchestrem a zejména institucí s písmeny NCSML (internetem dosažitelné na adrese www.NCSML.org) - THE NATIONAL CZECH AND SLOVAK MUSEUM AND LIBRARY. To je jeho unikát – „claim to fame“, jak se v této zemi rádo říká. Vystavěno je v blízkém sousedství několika ulic zbývající české čtvrti. Tak tam na výspě v prérii se povedlo něco, na co se nezmohla ani ta sebevětší americké metropole. A začalo to před třiceti lety z iniciativy dobrovolníků, z jejich píle, ze soukromých zdrojů, bez státní asistence. Slavnostního otevření se však zúčastnili tři prezidenti: Clinton, Havel, Kováč.

Návštěvníků tam ročně přijede asi třicet tisíc, čili téměř sto jich denně. Prohlížejí si tam původní obydlí z devatenáctého století. Návštěvník, který o našich osudech nemá potuchy, se seznámí s inteligentně prezentovaným historickým přehledem. Nejenom folklor, kroje, lidové umění, ale i motocykl Jawa, výrobek z roku 1935, a automobil Tatra 603 z roku 1964, oblíbený vehikl tehdejších státních a stranických papalášů. Momentálním klenotem pozornosti je unikátní výstava částečně z české země poskytnutých granátů – hodnotných kamínků rubínové barvy , nikoliv tedy životu neprospěšných třaskavin.

V New Yorku vycházející obtýdeník Americké listy informuje o zdejších českých iniciativách. Výstavy, přednášky, filmy v Českém centru na Manhattanu, o počínání Masarykova klubu v Bostonu a že třeba Sokol Washington uspořádá tábor mládeže ve státním parku Monongahela ve West Virginii. A to, co se bude konat v NCSML v Cedar Rapids, jedna událost za druhou.

Odtud se mi dostalo pozvání účastnit se třídenní konference s názvem „Czech and Slovak History and Culture“ , chronologicky končící rokem 1970. Březnový termín se mi vůbec nehodil, ale jen s obtížemi dovedu říct NE – být ženou, měl bych pověst prahanebnou. Tedy jsem přikývl, přednášku připravil a spěchal na letiště za stále ještě mrazivého počasí vzdálit se stovky mil. A vůbec jsem nelitoval.

Přijeli účastníci ze sedmnácti států Unie. Nejpočetnější ovšem byli místní Iowané,

po nich následoval Wisconsin (tam, kde v Racine české přistěhovalectví započalo) a ostatní státy Středního západu – Nebraska, Minnesota, Illinois, Michigan, Indiana, Ohio. Kupodivu nikdo z Kansasu. Dostavili se ze směru západního (Colorado), jižního (Maryland, Virginia, Oklahoma, Texas) a našeho východního (New York, Massachusetts, Rhode Island). Zájemci většinou s českými či slovenskými kořeny, ale narození v Americe, v rodinách už v bůhvíkteré generaci. Dostavili se rovněž exulanti poúnoroví a pozdější. Též přijel mladý historik ze Slovenska a Jaroslava Moserová z České republiky. Ta se svým renezančním talentem (lékařka, vědkyně, malířka, pianistka, spisovatelka, překladatelka, ex-velvyslankyně, ex-senátorka a prezidentská kandidátka) zazářila nejvíc. „Tu si měli zvolit za prezidenta a ne toho narcise s nebetyčným sebevědomím!“ uslyšel jsem za zády a nemínil nesouhlasit s kritikou vkusu českých zákonodárců, koho že si to vybrali.

Jména hodně, ale ne výlučně slovanská, od Joela Blahnika po Gary Mitchela Zabokrtského. Mika Prohasky jsem se zeptal na ztratu jednoho písmene v jeho příjmení a dozvěděl se, že mu vadilo být vyslovován jako Pročaska. (S podobnou, leč závažnější komplikací se potýkal emigrant Pícha.) Účastnili se i jiní Slované, například Rus Dr. Oleg Timofeyev (s přednáškou „Limonadovy Joe (1964) and the Art of Eastern-European Parody“) a řada s češstvím pokrevně nespřízněných Anglosasů, s jmény jako Allen, Baird, Crawford, Ford či Johnson. Dr. Sheila M. Allen, profesorka hudby na univerzitě v Texasu, se ve své přednášce zabývala tvorbou Petra Ebena. Později po písňovém koncertu této výtečné zpěvačky jsem jí složil poklonu za bravurní potýkání s českým textem. Však ano, přitakala: libreto v řeči s přemírou souhlásek činí potíže.

Dvě anglosaské dámy se zájmem o naše rodné končiny si vyměňovaly zkušenosti s bizárními jmény českých měst a obcí. Fascinovaly je Mokropsy v doslovném překladu.

Obohatil jsem je vesnicí Sviňomazy na mém někdejším stříbrském okrese a zmínkou o krvelačných Hrdlořezech.

Tématem většiny přednášek byla buď nedávná historie, ekonomika nebo politika. Každý se něco užitečného dozvěděl. Igor Lukeš, profesor na univerzitě v Bostonu, mě obohatil podrobnostmi ze zákulisí čerstvě po druhé světové válce.

Všechno se to odehrálo pod střechou jednoho velkého hotelu, nikdo nemusel vycházet ze dveří na mráz.

K O N E C




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku