Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 2.6.2005
Svátek má Jarmil




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Evropská ekonomika, socialismus a euroústava
 >POLITIKA: Že by zase vedoucí úloha strany a vlády?
 >USA: České muzeum a počínání na prériích
 >POLITIKA: Ostře sledovaná socha
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Stupeň zájmu nula
 >SPOLEČNOST: Není NGO jako NGO
 >POLITIKA: Vyléčí frakce neduhy levice?
 >EKOLOGIE: Temelín a Las Vegas
 >PSÍ PŘÍHODY: Auto v ohrožení
 >PENÍZE: Ruka státu v naší kapse
 >SPOLEČNOST: Česko – ráj pedofilů?
 >MEJLEM: Jak jsem běžel první maratón
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Barvy zahrady v trojské zahradě
 >PENÍZE.CZ: Zvládnete růst hypoteční sazby? Přesvědčte se!
 >EKONOMIKA: Indexy předních trhů zpevnily

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Pražský chodec  
 
2.6. MEJLEM: Jak jsem běžel první maratón
Dušan Fojtík

Letos to jenom očíhnu a příští rok klukům černým "natrhnu zadky", dím v pomyslné euforii, když na internetu odesílám virtuální přihlášku k Pražskému mezinárodnímu maratónu. Trochu více natrénuji a to by v tom byl čert, abych nebodoval, říkám si. Navíc dostanu tričko a batoh. No neberte to.

Neponechávám tedy nic náhodě a dle moudré knihy Běh pro zdraví vybírám optimální strategii. Mám v plánu uběhnout tento 42 195 m dlouhý závod do 3hod. 30min. Od ledna se nevyhýbám plískanicím, vánicím, dešti, sněhu, ledu, slunci a pravidelně běhám dávky od 8km do 32 km. Tyto vzdálenosti naměřeny na kole se mi však stanou později osudné, neboť jsou značně nepřesné.

Týden se sešel s týdnem, měsíc s měsícem a je to tady. V tento den, 22.5.2005, se uskuteční závod závodů, MARATÓN. Zbývá celých 7 dní do startu. Abych se nezranil, odkládám po poslední nedělní čtyřiadvacítce věci k vyprání a dávám si příjemný úkol. Regenerovat se, lenošit. Vše má jediný cíl. Nezranit se před závodem.

Člověk míní, příroda mění. Ve čtvrtek mne lehce škrábe v hrdle. Říkám si: "Nu což, spolku jedno MEGAcéčko (vitamín C) a do rána mi bude hej." V poledne se zdá vše v pohodě, takže poruším své lenošící předsevzetí a večer jdu na hodinku plavat. Přeci jen nenechám upadnout svou fyzičku, že?

Ráno je nepříjemné. Blíží se závod, škrábání v krku se vrátilo a navíc nesnesitelná rýma zmáhá mé tělo. Ale neexistuje krok zpět. Jedeme do Prahy.

V sobotu dopoledne v maratónském EXPU přebírám startovní batoh s číslem, čipem a upomínkovými předměty. Ve zbylém čase hledám otevřenou lékárnu, abych zakoupil PINOSOL, pravý to přípravek na zmožení rýmy. Večer k vitamínům, nosním kapkám - používám je co dvě hodiny - přibírám PARALEN. Hlava příšerně bolí. Odcházím spát.

Nedělní ráno v 6.45 se zdá být o sto procent lepší než večer. Poměrně nervózní sním lehkou snídani skládající se z müssli s mlékem, banánem a později sportovní tyčinku. Snažím se do sebe dostat co nejvíce tekutin, jak ve formě čaje, tak obyčejné vody.

Přesunujeme se metrem na stanici Můstek. Zde se už houfují sportovci. Dají se lehce rozlišit od náhodných kolemjdoucích, protože s sebou mají obdržený batoh či tričko s emblémem. Ti aktivnější už mají i startovní číslo.

S davem se dostávám k ohraničenému technickému zázemí, kde se přestrojím do sportovního, následně odnesu do úschovy batoh a naposledy navštívím improvizované toalety. Rozloučím se a odcházím na seřadiště v Celetné ulici. Zde už je několik tisíc lidí. Podle svého startovního čísla 4138 bych měl jako nenasazený (do kolonky, za kolik máte nejrychlejší maraton jsem neuvedl nic) zůstat někde ke konci davu. Nicméně mi to nedá a postupně se nořím do tohoto moře těl čítajícího 4780 běžců z 61 zemí.

Někde před námi se začne tleskat. Jako na povel se přidáváme. Nikdo neví proč, ale mlátíme v rytmu rukama jako cvičené opice. Později se dozvídám, že to právě prezident republiky odstartoval závod. To my, stojící v zadu, netušili. Když jsme se konečně pomalým husím pochodem dostali k startovní lajně, borci z Keni už měli za sebou pětiminutový běh.

Teď anebo nikdy. Zapínám MP3 přehrávač, stopky, dávám se do klusu. Vizi mám jasnou. Držet tep v rozmezí 168-170/min. a ve zdraví přežít. Trénoval jsem na 3,5 hodiny, smělé přání mám 3 hodiny. Lidé nám mávají, všude vládne nadšení. I ve startovním poli. Cizinci se hecují, ostatní provolávají poslední "dobré" rady. Opouštíme Staroměstské náměstí a hned z kraje musím dávat velký pozor, abych nezůstal "uzavřen" ve skupince pomalejších běžců. Běží lidé ve věku od 18 do 70 let. Ženy i muži. První 3 km kličkujeme Prahou a já navíc kličkuji davem. Také neustále vytahuji hned z jedné či druhé kapsy kapesníky. Zvolna a opatrně běhám napříč ulicí vyhýbaje se běžcům. Národní divadlo poprvé. Jak se zdá úchvatné! Po prvních 4 km je jasné, že něco nesedí. Ač zdaleka nedržím tepovku, která ukazuje vyšší hodnoty kolem 175, přesto jsem na mezičase oproti tréninkovému plánu z domova o minutu horší. A bude hůře.

Vybíháme na Vltavské nábřeží, míjíme opětovně Národní divadlo a po třech kilometrech odbočujeme do nitra Prahy, kde se obíhá velký blok. Tady teprve vidím, jak velký odstup od prvních jedinců máme. My teprve běžíme na začátek okruhu, oni již mizí zpět na nábřeží. A to má okruh skoro 3 km - přibližně 15 minut běhu.

Původní předpoklad, že pít a jíst kousky banánu budu pouze po 50 minutách, jak to mám naučené z tréninků, bere za své hned z kraje. Vysoké tempo, které nepolevuje ani po 10 km a slunce, které nemilosrdně praží, nutí všechny, aby na občerstvovacích stanicích popadli pohárek s vodou, iontovým nápojem či matonkou. A pochopitelně taky žínku nasáklou studenou vodou na svlažení rozpáleného obličeje. Využívám každé stanice a osvěžuji se. Nezastavuji, proto část drahocenné vody vystřikuje. Nedbám, běžím dál. Mokrou žínkou skrápím celou hlavu, stírám pot.

Na 11. km, pod Vyšehradem konečně potkávám borce z Keni. Běží v protisměru a mají za sebou na rozdíl od nás něco kolem 15 km. Při běhu jim tleskáme. Makám stále ve vysokém tempu, stále předbíhám borce nejen mladší či starší, ale hlavně ty, co měli větší štěstí a nižší startovní číslo.

Na dalším kontrolním kilometru "12" zjišťuji, že mé vsetínské tréninkové dávky neodpovídají skutečným kilometrům, protože mezičas je opět horší. Někde mi musí lítat jeden až dva kilometry. Musím vzdálenosti doma zkorigovat.

Za Podolím se otáčíme a vracíme zpět k Vyšehradu. Proti nám se neustále valí další a další běžci. Před námi jsou také. U Karlova mostu konečně vidím, jak je ten had natáhnutý. Na kilometry. Podruhé dnes vidím toto historické dílo našeho proslaveného panovníka. Přebíháme most a pokračujeme po pravém nábřeží pryč z města směr Velká Chuchle.

Běžíme po dálnici bez možnosti schovat se do stínu domů či stromů, digitální ukazatel nad cestou ukazuje 22°C. Slunce praží. Na 19. km potkávám opětovně běžce černé pleti. Na rozdíl ode mne už mají za sebou 32 km. Ale i jejich skupinka se rozpadla a běží ve velkých rozestupech. Za nimi dlouho nikdo. Na 24. km si slunce a tempo vybírá svou daň. Se zapnutými majáky přijíždí záchranná služba a stará se o muže, který zkolaboval.

Dálnice se zdá nekonečná. Další ukazatel 24°C. Vodou si potírám celou hlavu, piji i dva pohárky s tekutinou. Střídám vše. Vodu, ionty, matonku. Zajídám banánem. Naštěstí na 25. km je obrátka a tak se po té samé rozpálené silnici vracíme do centra. Dostal jsem se do pozice, kdy jsem dohnal sportovce běžící stejným tempem. Předbíhám spíše sporadicky. U občerstvení stále nezastavuji a snažím se jíst i pít za poklusu. To se mi vymstí. Při nešetrném máchnutí mi obsah iontového nápoje chrstne do oka. Brr. Pálí to jako čert. Popadnu tedy kelímek s čistou vodou a stále běžíc si omývám tvář.

Třicátý kilometr je zlomový. Do cíle to není daleko, ale stehna tvrdnou a každý krok je utrpení. Na první osvěžovací stanici zastavuji a tentokrát si jídlo a pití "vychutnám" za chůze kolem těchto 15 metrů dlouhých stolků. (Zdaleka nejsem sám.) Opět se rozbíhám a pokračujeme pod Petřínskou rozhlednu. Počítám a toužebně vyhlížím další značku označující uběhnutý kilometr.

38. km, což znamená 4km 195m do cíle. Překonal jsem tuto svou DEAD LINE a modlím se, ať už je cíl. Probíháme skrz masy fandících turistů na Karlův most a uhýbáme doleva na poslední čtyřkilometrový okruh před cílem. Opět nedaleko vidím Národní divadlo. Navíc spatříme borce, kteří už to mají do cíle jen kilometr. Běží souběžně s námi, odděleni předělem. My odbočujeme doleva, abychom se vrátili kolem Stavovského divadla přes ulici Na Příkopech, zpátky ke Karlovu mostu a pak konečně směr cíl, směr Staroměstské náměstí. Od 35. km mám nutkání na vše se vykašlat a dojít do cíle pěšky. Ale bouřící dav mi to nedovolí. I přes opakující se písně ve sluchátkách slyším rambajz, který dělají oni a který se line z doprovodného programu.

Už ho vidím! Zatínám zuby, snažím se netvářit moc sveřepě a dobíhám do cíle. Vypínám stopky, sundávám sluchátka a jakási dívka mi nasazuje medaili. Čas 3.23 hod. Není to ono, ale žiji. O pár metrů dále mám odevzdat čip. Chci se sehnout, ale okamžitě dostávám křeč. Už vím, proč ke všem dobíhajícím přiskakují pomocníci a sami je odepínají.

Uběhnout maratón byla pohádka oproti následujícím okamžikům v cíli. Nejprve si jdu pro láhev minerálky, po chvíli pro pomeranč. S velkým sebezapřením se snažím sednout, ale jde to stěží. Nohy neposlouchají, nechtějí se podvolit. Každý sval bolí. Sotva nakonec dosednu dostanu křeč nejen do pravého stehna, ale i do lýtka. V rámci možností se snažím rychle vstát a protáhnout nohu. Bolest je nesnesitelná. Stojím u zdi a opírám se. Sotva odezní tato křeč, tak se mi začne točit hlava. Minutu stojím ochromen a jen doufám, že tato slabost pomine a neseknu sebou v cíli.

Přešlo to. Pomalu se courám k "vojenskému korytu" kde bez rozmyslu strkám hlavu pod tekoucí vodu. Stírám sůl a vychutnávám chlad. O kus dál na mne mává milovaná žena a přátelé. Jdu blíž. Nemohu až za nimi, protože jsem stále ve vymezeném prostoru pro závodníky. Dávám si první kousek pomeranče. Ale ouha. Kyselý to tropický plod sevře mé hrdlo a stojíc metr od doprovodu jen stěží popadám dech, neschopen vyslovit jediné slovo. Po pár okamžicích tento stav opadá, mohu mluvit. Domlouváme se na následujících chvílích a já odcházím pro batoh, abych se převlékl.

Není to jednoduché. Umýt se lze pouze v ledové vodě, což by byla sebevražda, tak volím variantu "BROD" převleču se do věcí, které mám s sebou a okoupu se až u kamarádů.

Ale obléci se když chytáte křeč při každém, byť sebemenším pohybu? Neřešitelné. Nakonec nacházím volný kus lepenky, opatrně usedám na zem, natahuji znavené údy a každý náznak křečí ihned zkouším rozcvičit. Batoh mám vedle sebe a zvolna měním čisté svršky za špinavé. Jde to pomalounku, ale jde. Sundavám sportestr, náplasti z hrudi, sundavám v pololeže vše. Konečně. Se skřípěním zubů odcházím z vyhrazeného prostoru a přijímám gratulace.

Zdá se, že mám vyhráno. Zbývá zajít k autu a odjet. Ale postihne mne ještě jedna nepříjemnost. Když si odkašlu, ztratím uprostřed ulice dech a jen stojím, tupě zírám. Ostatní nechápou a já lapám po dechu. Nemohu nic říci, nemohu dýchat. Marně sípu. Na čele smrtelný pot. Stejný pocit jako když jsem měl kdysi vyražený dech. Zkouším pohnout trupem a roztáhnout sevřené svaly někde uvnitř těla. Daří se a po pár dlouhých vteřinách čerstvý vzduch zkrápí mé plíce.

Sice to bylo drsné, ale po několika hodinách mi otrnulo, takže teď si říkám: "Za rok či dva se pokusím o čas 3.00 hod."




Další články tohoto autora:
Dušan Fojtík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku