Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 1.6.2005
Svátek má Laura




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Zvoní, zvoní zrady zvon
 >MÉDIA: ČT - normalizační bulvár
 >MROŽOVINY: Na vině je zbabělost
 >POLITIKA: Je Škromach populární?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Krupobití, jaké nemá pamětníka
 >EVROPA: Paříž, den po referendu
 >PRÁVO: Katarská pec
 >MÉDIA: Lidem je to jedno
 >GLOSA: Ó, ta hrůza!
 >PSÍ PŘÍHODY: Čeho je třeba se bát
 >LITERATURA: Pozdní pře Alexandra Solženicyna
 >POČÍTAČE: iMovie Hodně Dobré
 >VÝSTAVA: Hrozné je humorné, humorné je hrozné
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Odbojáři dostanou vyznamenání v Kanadě
 >PENÍZE.CZ: Prvorepublikové nájmy - regulované, ale jinak

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Malířství  
 
1.6. VÝSTAVA: Hrozné je humorné, humorné je hrozné
Pavel Torch

Na výstavě Aléna Diviše jsem očekával divišovský, existenciální prožitek uvěznění a smrti – a našel jsem „srandu“. Hned v prvním sále s obrazy je série portrétů černošek. Mají smyslné rty, tajemně přivřené oči. Když jsem stál před nimi – kdosi se postavil vedle mě: krásná žena jako z těch obrazů. „Mně to připomíná komiks,“ řekla svému společníkovi.

Jakmile jsem se vzpamatoval z šoku, uvědomil jsem si, že má pravdu. Ženy na Divišových obrazech nejsou vlastně zachycené ve svém mlčení. Jsou namalované okamžik před tím, než promluví. Od jejich úsměvů – proti nimž je úsměv Mony Lisy profesionálním úšklebkem dealerky s kosmetikou – by snadno mohla stoupat bublina s textem.

K obrazům Aléna Diviše jsem dosud přistupoval jako k nehybným symbolům. Komiksový pohled mi umožnil hledat v nich příběh, a spolu s příběhem humor. Malby inspirované vězením přece nejsou jenom výpovědí o úzkosti člověka zbaveného svobody. Jsou také barvitou, dryáčnickou přehlídkou zločinů, koktejlem cynismu a sentimentu. Nápis ze zdi cely „Když jsem byl malý, měl jsem bílého koníka, který mluvil“ tak můžeme číst oběma směry. Jako postesknutí duše, která se pohnula v těle zločince – anebo jako absurdní připomenutí „nevinného“ dítěte, z něhož vyrostl dospělý zmetek.

Můj dojem, že v autorově osudu a obrazech je víc humoru, než by si jeden myslel, potvrdil dokumentární film promítaný na výstavě. Jak známo, Diviš se na počátku 2. světové války ocitl na samotce věznice Santé, když francouzská vláda nechala uvěznit levicové emigranty z Československa, které podezírala ze špionáže. Zatčeni byli ve svém středisku, v Domě československé kultury. Pamětnice ve filmu vyprávěla, že Diviš byl ten den přítomen jenom náhodou, protože přišel na švestkové knedlíky. Rozhlas zrovna hrál Smetanovu Mou vlast, a emigranti se při tom gurmánsko-akusticko-patriotickém zážitku patřičně rozechvěli. Tehdy vpadla dovnitř francouzská policie. Knedlíky, Má vlast a policajti dávají dohromady scénu, která je spíš absurdně humorná než absurdně tragická. A pamětnice uzavřela, že když Diviš vzpomínal na svá věznění, líčil je jako sled komických historek.

Ostatně ani ilustrace k Erbenovým Svatebním košilím nepostrádají onen makabrózně-humorný tón. Umrlec zjevující se své bývalé milé se očividně směje, vědom si drastického rozdílu mezi tím, čím býval a čím je. A úryvky textu jako součást ilustrací vytvářejí svéráznou obdobu komiksu.

Při počítačové simulaci divišovské stěny cely na výstavě i při animovaných sekvencích v dokumentárním filmu jsem si potvrdil další příběhový potenciál malířovy tvorby. Je to potenciál animovaného filmu. Jeho vězňové, viníci, dozorci, popravčí, umrlci a milenky čekají na rozpohybování, aby mohli svůj příběh odehrát znovu. Žánrem bude přirozeně něco mezi groteskou a hororem...

Tyto postřehy mě vedou k obecnější úvaze. Není hrůzné ve své vykloubenosti vždy zároveň absurdní? Není absurdní bizarní? A není bizarní směšné? Není tedy hrůzné zároveň, a to nevyhnutelně, směšné? A nefunguje to i naopak? Nemá v sobě humor prvek hrůzy? Humor, který nezafunguje, je přece hrůzný – zkažený vtip jako by byl důkazem smrtelnosti člověka. A povedený humor je ještě děsivější – zrelativizuje, nač si vzpomenete, takže před ním nic neobstojí. Před Divišovým humorem neobstála ani smrt. Myslím, že na jeho obrazech nejde jenom o meditaci nad smrtí. Jde také o výsměch smrti, tedy o morální vítězství nad ní.

Ze současných českých malířů mě napadá jeden, který jde podobnou cestou: Jiří Petrbok. Také jeho obrazy vycházejí z reálných, pootočených a zdůrazněných zážitků. Autor jim ovšem dodal přeludný, hrůzný i veselý nádech. Farářův návrat z práce například zachycuje postavu muže, která se napůl vznáší a napůl padá, jako by se škrtila ve smyčce. Petrbokovy obrazy jsou v průběhu let stále vyostřenější a absurdnější – a zároveň je v nich, tak jako u Diviše, stále víc humoru.

Jak totiž dobře vědí pohřební zřízenci, saniťáci a policisté – jestliže humor je odvrácenou stranou hrůzy a naopak, můžeme si do jisté mír zvolit, kterou z těch stran chceme vidět.

Pavel Torch
spisovatel

Text byl uveřejněn v časopise Ateliér, čtrnáctidenníku současného výtvarného umění a na Neviditelném psu vychází s laskavým svolením redakce Ateliéru




Další články tohoto autora:
Pavel Torch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku