Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 2.6.2005
Svátek má Jarmil




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Evropská ekonomika, socialismus a euroústava
 >POLITIKA: Že by zase vedoucí úloha strany a vlády?
 >USA: České muzeum a počínání na prériích
 >POLITIKA: Ostře sledovaná socha
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Stupeň zájmu nula
 >SPOLEČNOST: Není NGO jako NGO
 >POLITIKA: Vyléčí frakce neduhy levice?
 >EKOLOGIE: Temelín a Las Vegas
 >PSÍ PŘÍHODY: Auto v ohrožení
 >PENÍZE: Ruka státu v naší kapse
 >SPOLEČNOST: Česko – ráj pedofilů?
 >MEJLEM: Jak jsem běžel první maratón
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Barvy zahrady v trojské zahradě
 >PENÍZE.CZ: Zvládnete růst hypoteční sazby? Přesvědčte se!
 >EKONOMIKA: Indexy předních trhů zpevnily

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
2.6. POLITIKA: Že by zase vedoucí úloha strany a vlády?
Jiří Payne

Sotva se pan Paroubek usadil ve Strakově koleji a sotva se vrátil z první zahraniční cesty, vyšlápnul si zhurta na presidenta: že má zahraniční politiku dělat vláda a ne hrad!

Česká Ústava vznikala v atmosféře neblahého příkladu na Slovensku, kde se do čela vlády dostal člověk opředený mýty o temných vazbách na staré struktury a o podivných nedemokratických návycích z komunistické éry. V obavě, aby nemohlo dojít ke zneužití moci, vytvořila Ústava pozoruhodnou strukturu pojistek. V obavě z parlamentní diktatury byla zákonodárná moc rozdělena mezi Sněmovnu a Senát. Ze zkušeností s dekrety vyplynula povinnost Senátu zastoupit v době rozpuštění Sněmovnu. Ve snaze zajistit ochranu lidských práv byl vedle soustavy soudů završené Nejvyšším soudem postaven Ústavní soud jako pojistka. Aby se omezila možnost vládní diktatury, byla v rámci výkonné moci rozdělena odpovědnost mezi presidenta a vládu.

Dvě kompetence vnější politiky byly v Ústavě záměrně vyjmuty z normální vládní agendy: President zastupuje stát navenek, zejména sjednává a ratifikuje všechny mezinárodní smlouvy. Jako pojistka proti zkušenosti s pozváním okupačních spojeneckých vojsk a jako pojistka proti nevýhodným smlouvám o jejich pobytu však rozhodnutí v této oblasti podléhají spolupodpisu premiéra a pro některá rozhodnutí potřebuje president dokonce svolení Parlamentu. Zatímco obecnou povinnost zastupovat stát navenek nesmí president nikomu svěřit, může v jednotlivých zemích pověřit zastupováním velvyslance. Druhou povinností presidenta, k níž také potřebuje spolupodpis předsedy vlády, je vrchní velení ozbrojených sil. Kdyby byla ohrožena bezpečnost naší země, pak sdílená odpovědnost není žádnou výhodou, ale Ústava se více obává nekompetentních domácích politiků, než vnějšího nebezpečí.

Podle Ústavy sjednávání mezinárodních smluv může president přenést na vládu, ale také nemusí. Předseda vlády poté, co jeho strana jen stěží překonala vládní krizi, nyní hrozí presidentovi vyvoláním nové ústavní krize, když chce odmítnout zabezpečení jeho zahraničních cest. President může teoreticky odpovědět tím, že odejme vládě zmocnění sjednávat a podepisovat jakékoliv mezinárodní smlouvy. Do zahraničí se nepodívá ani předseda vlády, ani žádný ministr a bude-li s námi někdo chtít jednat, bude muset přijet za presidentem do Prahy. Ústava záměrně nedává veškeré pravomoci jednomu ústavnímu subjektu. Pokouší se přinutit české politiky, aby se domluvili a spolupracovali (což je problém celých českých dějin), i když jim to možná osobně není příjemné. Ústava nepředpokládala, že se do vládní funkce dostane politik, který bude vyhrožovat prezidentovi ústavní krizí a proto takovou situaci vůbec neřešila.

Co nám tedy zbývá? V zahraniční politice prostě musí předseda vlády respektovat ostatní partnery a uvědomit si, že není jediným hráčem na ústavním poli. Henry Kissinger prý kdysi řekl, že pro zahraniční politiku stačí denně číst všechny zprávy, hodně přemýšlet, studovat historii … a když to někdo dělá třicet let, možná začne trochu rozumět podstatě mezinárodních vztahů. Jsou země, kde předsedové vlád vědí alespoň co nevědí a nepletou se do toho, čemu nerozumí. (Pozn.: bystří pozorovatelé zaznamenali, že pan premiér si např. plete Radu Evropy s Evropskou radou.)

Náš premiér se však dopustil mnohem vážnějšího omylu: Vnitřní politickou debatu o ratifikaci euroústavy považuje za zahraniční politiku! Zatím v této věci nebylo učiněno žádné rozhodnutí, pouze probíhá diskuse vyvolaná předložením navrženého textu. Skutečnost, že vláda rozděleného národa se hodlá postavit na jednu názorovou stranu nikoho nezavazuje, aby vládní politiku podporoval. Jak říká Ústava ve druhém článku, zdrojem veškeré moci je lid. Vláda smí vykonávat moc jen podle vůle většiny, vyjádřené buď parlamentem, nebo lidovým hlasováním. Zatím ještě není ani rozhodnuto, jakým způsobem sdělí veřejnost svou vůli výkonné moci. Podíváme-li se ale do Poslanecké sněmovny, která drží vládu v křesle, má Paroubkova vláda podporu sta poslanců a jednoho, doufejme, bývalého alkoholika. Zbývajících devadesát devět opozičních poslanců euroústavu radikálně odmítá. Budou-li senátoři z ODS respektovat rozhodnutí posledního kongresu, nemůže euroústava získat kvalifikované ústavní kvórum ani v Senátu ani ve Sněmovně. Poctivý premiér země s takto názorově strukturovaným parlamentem, když vyrazí do zahraničí, může nanejvýš konstatovat, že národ je hluboce rozdělen, že debata probíhá a že zatím žádné rozhodnutí nebylo učiněno.

Pokus předsedy vlády diktovat ostatním, co si smí myslet a co smějí říkat je výsměchem demokracii. Demokratický systém je založený na diskusi. President svou kritiku euroústavy publikoval dávno před tím, než se Paroubek dostal do čela vlády. Zato od premiéra jsme se ještě zatím žádné argumentace nedočkali. Jen stále opakuje, že návrh euroústavy podporuje, ale systematicky žádné své argumenty neuvedl. Doba, v níž mohl předseda strany a vlády diktovat druhým co smějí a nesmějí říkat, je dávno pryč. Pan Paroubek ani jeho strana vedoucí úlohu nemá. Naštěstí.

29.5.2005

Webová stránka Jiřího Payna


Další články tohoto autora:
Jiří Payne

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku