Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 2.6.2005
Svátek má Jarmil




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Evropská ekonomika, socialismus a euroústava
 >POLITIKA: Že by zase vedoucí úloha strany a vlády?
 >USA: České muzeum a počínání na prériích
 >POLITIKA: Ostře sledovaná socha
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Stupeň zájmu nula
 >SPOLEČNOST: Není NGO jako NGO
 >POLITIKA: Vyléčí frakce neduhy levice?
 >EKOLOGIE: Temelín a Las Vegas
 >PSÍ PŘÍHODY: Auto v ohrožení
 >PENÍZE: Ruka státu v naší kapse
 >SPOLEČNOST: Česko – ráj pedofilů?
 >MEJLEM: Jak jsem běžel první maratón
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Barvy zahrady v trojské zahradě
 >PENÍZE.CZ: Zvládnete růst hypoteční sazby? Přesvědčte se!
 >EKONOMIKA: Indexy předních trhů zpevnily

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
2.6. POLITIKA: Ostře sledovaná socha
Jakub Vosáhlo

Dne 8. května letošního roku jsme si připomněli 60. výročí konce 2. světové války v Evropě a zároveň 20. výročí slavného projevu spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera, který ukázal cestu k vypořádání s otázkou německé viny za její rozpoutání. Pokud někdo čekal, že právě tato kulatá výročí přimějí sudetské Němce ke smířlivějšímu postoji, musel být nevyhnutelně zklamán. Je ovšem otázkou, zda se někdo takto naivní vůbec objevil. Chování sudetských Němců totiž příliš nadějí nedává. Z jejich strany jsme za dobu seriózních diskusí o naší společné minulosti, tedy za posledních patnáct let, neviděli jediný ústupek nebo třeba jen prázdné gesto, které by naznačilo ochotu k dohodě. Sudetoněmecké dny byly každoročně plné propagandy a zášti vůči jejich bývalé zemi. Mnohokrát se stalo, že řečníci, nesdílející jejich fanatismus a snažící se o objektivnější pohled na věc, byli vyhnáni z řečniště. Vzpomínáte si, co řekl poslanec Svatopluk Karásek (kterého rozhodně nelze podezřívat z nacionalismu) při návratu ze Sudetoněmeckých dní před dvěma lety? Řekl, že z toho měl dojem, že tito lidé nejsou přístupni jakémukoliv odlišnému názoru. A proč by také měli být? Sudetoněmecký pocit křivdy byl po celou studenou válku účelově živený, neboť se západním zemím velmi hodil a proto dnes narostl do obludných rozměrů. Když k tomu připočteme fakt, že dnes jejich členové či sympatizanti sedí v řadě zákonodárných sborů (včetně Evropského parlamentu), mají jednoznačnou podporu bavorského zemského kancléře, jako významná část bavorského voličstva jsou velmi důležití pro celou CDU/CSU (vždyť i Helmut Kohl si blahé paměti každé vstřícné gesto vůči České republice mnohokrát rozmýšlel) a jejich názory jsou přijímány určitou skupinou českých intelektuálů (k tomu se dostanu později), opravdu se jejich sebevědomí nelze příliš divit. Proto není příliš překvapivé, že setrvávají na svém stanovisku a nehodlají z něj ustoupit ani o píď. V poslední době se naopak zdá, že ještě přitvrzují. Dokonce tak, že na letošních Sudetoněmeckých dnech v Augsburgu velmi výrazně přestřelili a jejich extempore musel v Terezíně složitě žehlit kancléř Schröder.

Ačkoliv už se sudetskými Němci máme své zkušenosti, takhle ostrý útok nejspíš čekal málokdo. Tentokrát se totiž hlavním hromosvodem jejich hněvu stala socha Dr. Edvarda Beneše, odhalená dva dny poté před Černínským palácem. Vše zahájil europoslanec Berndt Posselt, když prohlásil, že dělat politiku symbolů je kontraproduktivní. Tradiční hlavní řečník sudetoněmeckého sjezdu Edmund Stoiber pak všemu nasadil korunu, když varoval premiéra Paroubka, aby si důkladně rozmyslel svojí účast na odhalování této sochy, neboť by to prý byla provokace, neprospívající dobrým vzájemným vztahům. Pan zemský kancléř zde zcela nepokrytě vyvíjel nátlak na předsedu vlády suverénního státu, navíc ve věci, která jednoznačně patří do svrchovanosti ČR- i to o svědčí o mnohém. Berndt Posselt také přirovnal Dr. Beneše ke Stalinovi. Toto přirovnání ale ve všech směrech kulhá. Beneš byl přesvědčený demokrat, zatímco Stalin zrůdný diktátor. Beneš byl (snad se jeho žijící následovníci neurazí) naším nejschopnějším a také nejúspěšnějším ministrem zahraničí. Právě toto období má nejspíš jeho socha připomínat, neboť byla umístěna před sídlo Ministerstva zahraničních věcí. O jeho významu pro vznik Československa již byly popsány stohy papíru, stejně jako o jeho hvězdných okamžicích na Versailleské konferenci (exceloval tam tehdy tak, že ho za to Adolf Hitler nenáviděl ještě po dvaceti letech). Byl architektem našeho spojeneckého svazku s Francií a SSSR a velmi výrazně (podle některých ještě víc než Masaryk) se podílel na vytvoření „Malé dohody“ ČSR, Jugoslávie a Rumunska. V této době se také stal politikem skutečně světového formátu, neboť byl i uznávanou osobností v rámci Společnosti národů, předchůdkyně dnešní OSN. Důkazem o jeho renomé ve světě je i to, že po své abdikaci na funkci prezidenta republiky a před oficiálním uznáním naší exilové reprezentace se dokázal sejít s mnoha světovými státníky (včetně amerického prezidenta F.D. Roosvelta, který ho přijal v Bílém domě), ačkoliv byl pouze soukromou osobou bez jakéhokoliv mandátu. Dokázal víceméně z ničeho vybudovat naší exilovou reprezentaci a prosadit její uznání. Ještě před tím, roku 1938, se v Anglii objevil (bohužel neúspěšný) pokus o Benešovu nominaci na Nobelovu cenu za mír, vzhledem k jeho postoji během mnichovské krize. Co z toho se někdy podařilo Stalinovi, pane europoslanče? Právě z těchto důvodů si náš druhý prezident pomník určitě zaslouží a prostranství před ministerstvem zahraničí je pro něj velmi vhodné. Ani s načasováním jeho odhalení nemám problém. Bylo to důstojné vyvrcholení oslav konce války, které by nejspíš bylo realizováno, i kdyby se tou dobou žádné Sudetoněmecké dny nekonaly. Proto také nepovažuji odhalení Benešovy sochy za provokaci (na rozdíl od vloni přijatého „lex Beneš“, který vzhledem k okolnostem jeho přijetí skutečně bylo možné chápat jako určitý trucpodnik) a obvinění pana Stoibera a dalších považuji za účelová.

Je mi jasné, že pan Posselt mířil především na odsun a srovnával ho se Stalinovou velmi svéráznou národnostní politikou. Jenže zatímco Stalin odesílal příslušníky národnostních menšin i své ideové odpůrce na Sibiř, Beneš pro ně vytvořil nejliberálnější podmínky v celé střední Evropě (Benešovo Československo bylo azylem pro řadu německých intelektuálů, prchajících před Hitlerem). Stalin přesouval miliony obyvatel jen na základě své vůle, kdežto Beneš tak učinil až po dlouhém rozhodování (jeho paměti i rozhlasové projevy z dob 2. světové války ukazují, že o této věci velmi dlouho pochyboval) a na základě podpory celé „velké trojky“, nikoliv pouze SSSR, jak s oblibou tvrdí někteří „smířliví“ čeští komentátoři. Nutno přiznat, že řada z nich to tvrdila vždy, pouze po roce 1968 (ti starší) či 1989 (ti mladší nebo pružnější) vyměnili znaménka. Odsun sudetských Němců rozhodně nebyl Benešovým nápadem, z jeho pamětí z dob války je patrné, že o něm pochyboval ještě v době, kdy o něm např. polský exil mluvil zcela otevřeně. I v tomto směru je tedy srovnání Beneše se Stalinem hodně přehnané.

Čeští politici si naštěstí tyto urážky a někdy i vyložené lži nenechali líbit a odkázali sudetoněmecké lobbisty do patřičných mezí. Pravidelní čtenáři Neviditelného psa vědí, že k premiéru Paroubkovi mám mnoho výhrad, ovšem jeho postoj k této otázce oceňuji. Projevil ho nejen pod Benešovou sochou, ale i na slavnostním shromáždění k šedesátému výročí konce války na Pražském hradě, nebo poté v reakci na maďarské připomínky k Benešově soše. Před Černínským palácem mluvil především o Benešově významu pro rozvoj demokracie u nás, o otázce odsunu se zmínil pouze stručně, ale o to jasněji: „Odsun je nutné vnímat jako důsledek války a nebyli to Češi, kdo jí vyvolali“. Totéž zopakoval o několik dní později, když společně s německým kancléřem Schröderem navštívil koncentrační tábor v Terezíně. Na maďarské protesty proti odhalení Benešova pomníku (nutno přiznat, že vedené mnohem kultivovanější formou než protesty sudetoněmecké) zareagoval slovy, že Češi rovněž neprotestují proti sochám maďarského diktátora Hortyho, který usiloval o likvidaci Československa a plánoval polsko- maďarskou hranici uprostřed Slovenska (možná by nebylo od věci si občas vedle Mnichovské dohody připomenout i termín „Vídeňská arbitráž“). Podobným způsobem- slušně, ale jasně- zareagoval i předseda poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek, který mě rovněž příjemně překvapil. Škoda jen, že k této přeshraniční hádce neřekla nic osoba nejpovolanější, ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda. Na druhou stranu- on se poslední dobou nevyjadřuje téměř k ničemu, takže z jeho mlčení nelze cokoliv dovozovat.

Naproti tomu někteří čeští intelektuálové opět nezklamali a pokračovali v neúnavném tepání naší provinciální a zamindrákované společnosti. Největší hvězdou je mezi nimi již po řadu let Emanuel Mandler, historik vypořádávající se s vinou sudetských Němců na rozbití a následné devastaci republiky slovy „za všechno může Hitler“ (zastupující říšský protektor, sudetský Němec K.H. Frank byl tedy zcela nevinný a jeho odsouzení bylo nejspíš justičním omylem) a považující za velkou překážku česko-německých vztahů reprízu večerníčkových Krkonošských pohádek. Nutno říct, že v této kulturně-osvětové činnosti nezůstává osamocen, totéž již několikrát zopakoval písničkář a příležitostný recenzent Jiří Dědeček. Jen čekám, kdy tito intelektuálové navrhnou zavřít do trezoru mé oblíbené Pelíšky, které podle této logiky rovněž brání česko-německému dialogu, neboť prostřednictvím nekvalitních plastových lžiček zesměšňují celý německý průmysl. Mandler letos překvapivě zůstává stranou, ovšem o to aktivněji se na stránkách MF Dnes pustil do boje jeho někdejší kolega z časopisu Tvář, publicista Bohumil Doležal. Muž, který kdysi přišel s teorií, že nebýt Hitlera, byl by celý Mnichov naprosto v pořádku, se nyní rozohnil dokonce dvakrát. Poprvé hned v pondělí 16.5., když upustil další pozoruhodnou perlu: „Německo nenese automatickou odpovědnost za všechno, co se během války stalo. Každý je odpovědný jen za to, co udělá.“ Budu- li se tedy bránit agresorovi, mířícímu na mě pistolí, jsem také násilníkem? To je samozřejmě blbost. A tak jako existuje termín „sebeobrana“ v trestním právu, existuje i v právu mezinárodním. Obranná válka je také podle úmluv jedinou legitimní válkou. Navíc myslím, že většina lidí cítí, že tento přístup je správný nejen z hlediska právního, ale i morálního. A o tom, že se přinejmenším Anglie a SSSR pouze bránily fašistickým šílencům, snad není sporu. O týden později napsal Bohumil Doležal další článek, tentokrát na téma odhalení Benešovy sochy a věcí následujících. O reakci premiéra Paroubka napsal, že u nás je považována za chlapskou, kdežto v civilizovanějších zemích by ji chápali spíše jako neomalenou. Paroubkova slova jsem uvedl výše, nechť si o jejich neomalenosti udělá názor každý sám. V závěru článku se ještě v polemice proti Jiřímu Paroubkovi zastal maďarského diktátora Hortyho, který se, považte, už v srpnu 1944 (tedy v době kdy Rudá armáda stála na maďarských hranicích) snažil přejít na stranu protihitlerovské koalice! S některými Doležalovými články celkem souhlasím, ale při čtení těchto dvou jsem se spíše zděsil, neboť jsem si uvědomil, že tento pán byl pět let hlavním poradcem předsedy vlády pro otázky česko-německých vztahů. Hned následujícího dne na něj navázal v tomtéž deníku Martin Komárek, když vyjádřil názor, že německý (míněno Stoiberův) postoj vychází z upřímného a kajícného přiznání viny za rozpoutání války, zatímco český postoj je tvrdší a ignoruje právo každého jednotlivce na soud. Svá tvrzení Komárek shrnuje slovy: „Největší překážkou je nacionalistický postoj zdejších (míněno českých) politiků.“ Takže vinen je nikoliv Stoiber, snažící se zamezit premiéru Paroubkovi ve vstupu na Loretánské náměstí, ale Paroubek, bránící se tomuto nátlaku. Vinni jsou všichni ti, kteří se rozhodli poťouchle provokovat hodného bavorského strýčka vztyčováním sochy světově uznávaného diplomata.

Aspoň že kancléř Gerhard Schröder si zachoval zdravý rozum a na pietním shromáždění v Terezíně se ostře ohradil proti augsburským úletům. Potvrdil slova premiéra Paroubka o příčině a důsledku a připomněl, že navzdory sudetoněmeckému pokřikování jsou dnes česko-německé vztahy suverénně nejlepší, jaké kdy byly. Následovala hysterická reakce sudetských Němců, kteří nakydali na spolkového kancléře téměř tolik špíny jako týden předtím na Dr. Beneše a obvinili ho z nedemokratických praktik (vzhledem k „demokratickému“ průběhu každoročních Sudetoněmeckých dní si nemohu odpustit poznámku o křičícím zloději). Ukazuje se, že sudetské Němce hned tak někdo neuspokojí. Snad jen Edmund Stoiber, manžel jedné z odsunutých sudetských Němek, který na letošních sudetoněmeckých dnech také mimo jiné prohlásil, že Češi doposud neučinili vůči odsunutým sudetským Němcům žádné gesto. Nejspíš pozapomněl na omluvu prezidenta Havla z roku 1990, která se později ukázala Red Bullem, dávajícím sudetským Němcům jejich současná křídla. Troufám si tvrdit, že bez ní by takhle odvážní nebyli. A kromě toho - oni musí jako příslušníci Třetí říše přijít první s omluvou za zločiny nepoměrně hroznější. Přesto jsme se od nich, a to ani po Havlově vstřícném kroku, ničeho podobného nedočkali. Nikdo z nich nepoklekl v Terezíně nebo Lidicích tak jako Willy Brandt ve Varšavě.

Pokud mají sudetští Němci zájem o dialog, měli by něco podobného učinit. Oni jsou nyní na řadě. Letošní kulaté výročí konce války navíc bylo pro takové gesto ideální příležitostí. Bohužel, nic takového neučinili a události kolem odhalení Benešovy sochy příliš nenasvědčují, že tak v blízké budoucnosti učiní.




Další články tohoto autora:
Jakub Vosáhlo

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku