Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 2.6.2005
Svátek má Jarmil




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Evropská ekonomika, socialismus a euroústava
 >POLITIKA: Že by zase vedoucí úloha strany a vlády?
 >USA: České muzeum a počínání na prériích
 >POLITIKA: Ostře sledovaná socha
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Stupeň zájmu nula
 >SPOLEČNOST: Není NGO jako NGO
 >POLITIKA: Vyléčí frakce neduhy levice?
 >EKOLOGIE: Temelín a Las Vegas
 >PSÍ PŘÍHODY: Auto v ohrožení
 >PENÍZE: Ruka státu v naší kapse
 >SPOLEČNOST: Česko – ráj pedofilů?
 >MEJLEM: Jak jsem běžel první maratón
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Barvy zahrady v trojské zahradě
 >PENÍZE.CZ: Zvládnete růst hypoteční sazby? Přesvědčte se!
 >EKONOMIKA: Indexy předních trhů zpevnily

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Evropa  
 
2.6. SVĚT: Evropská ekonomika, socialismus a euroústava
Dušan Neumann

Většina internetových debat o Smlouvě o evropské ústavě je národovecky zabarvena, ale Američané to vnímají jinak, daleko pragmatičtěji.

Zabýval jsem se teď po dva dny nastávajícím soubojem gigantů o budoucnost civilního letectví. Viděno z ekonomického nadhledu a atlantické vzdálenosti - neschválení smlouvy o evropské ústavě vypadá jinak, než jak momentálně velmi emočně debatováno na těchto stránkách.

Ač se to může zdát podivné, byl pokus o Smlouvu vnímám ve Spojených státech především jako snaha o rozšíření pravidel volného trhu na úkor hospodářsky se propadajícího modelu zaopatřovacího státu. Návrh smlouvy však zůstal na poloviční cestě, neboť politikům se do radikálních reforem nechtělo a snažili se je nahradit bruselskou konverzí přelozdělovacích systémů národních. A k přerozdělování je nezbytně nutná moc politická, když už ta ekonomická pajdá.

Američané národovecké aspekty konfliktu okolo Smlouvy příliš nevnímají, neboť jsou jim bytostně cizí. Spojené státy nikdy neměly "státní" průmysl a také nikdy bývalým kolonialistům žádnou investici neznárodnily. Proto je ani cizí vlastnictví "amerického" průmyslu a nemovitostí nijak zvláště nevzrušuje. Zato na volný pohyb na světovém trhu jsou - i díky špatným zkušenostem s isolacionismem - daleko citlivější než pyramidálně uspořádané společenství evropské.

Ve francouzském referendu američtí experti - a mezi ně zde patří i mediální komentátoři - vidí konec snahy o opuštění socialistického modelu trhu a odmítnutí globalizačních trendů. Francouzi se zkrátka rozhodli odmítnout volný trh, obchod a politiky, kteří tento model prosazovali. "Snad věří nějaké třetí cestě", konstatuje Steven Pearlstein, evropský dopisovatel liberálního The Washington Post, "jinak by si přece tito inteligentní a kulturní lidé nemohli myslet, že polští instalatéři, turecké uklízečky a američtí manažeři investičních fondů jsou zodpovědni za jejich stagnující mzdy, nezaměstnané děti a vyčerpané sociální systémy."

Není jen Francie, Německo či Holandsko. Italský ministerský předseda Berlusconi utrpěl nedávno zdrcující politickou porážku nikoliv kvůli italské přítomnosti v Iráku a s ní spojenými ztrátami, ale protože se snažil prosadit snížení korporačních daní z příjmu a omezit subvence, z nichž italský jih pohodlně po půl století parazituje. Podobně prohrál socialista Schroeder místní volby v německé průmyslové oblasti, jež tradičně volila sociální demokraty. Přestože právě tyto regiony trpí až 12% nezaměstnaností, zpohodlnělí Němci odmítli byť jen náznaky ekonomických reforem, jež by je donutily trochu utáhnout opasky.

Chirac a jeho vláda si také netroufají na radikální změny, pouze doufali, že přijetím Smlouvy zacpou ty největší mezery francouzské ekonomiky. Teď bude na Villepainovi, aby zveršoval, proč se Francouzi nemohou mít lépe, když něchtějí dělat více než 35 hodin týdně, mít šestitýdenní dovolenou, měsíc ročně stávkovat, jit do penze v 55 a danit ty pracovité.

Návrh smlouvy, viděno zpoza moře, selhal hlavně v tom, že ve snaze zalíbit se voličům zůstal v řešení palčivých ekonomických problémů na poloviční cestě, takže neuspokojil ani stoupence sociálního státu, ani etaticky - byrokratické vměšování odmítající tržní liberály. Smlouva nedostatečně formulovala skutečnost, že socialistický model hospodářství musí být opuštěn, má-li se Evropa znovu hospodářsky vzchopit. I to málo, co smlouva nabízela, je však většině Evropanů proti srsti. Nějak si nedokáží připustit, že neexistuje trvalý přísun pracovních příležitostí a zaměstnání pro každého, že hospodářská soutěž svázaná regulacemi přestává být soutěží a tedy přestává být produktivní, že výroba a spokojenost výrobců není znakem prosperity, ale spokojenost spotřebitelů ano.

Francouzský šovinismus v tomto ohledu významně vyniká. Před časem jsem v radiu mluvil o projektu Google, v němž společnost nabízí pěti největším světovým národním knihovnám, že vynaloží 200 milionů dolarů a "nascanuje" přes 15 milionů knih a umístí je na Internet. President Francouzské národní knihovny reagoval tak, že nabídku prohlásil za další americký pokus o kulturní hegemonii. Iniciativy se osobně chopil president Chirac a přesvědčil EU, aby investovala 125 milionů dolarů a začala vynalézat svůj vlastní "antigoogle" vyhledávač a katalogizovat evropské knihovny. Vzhledem k tomu, že podíl Google v mnoha evropských zemích je větší než v USA, je tento krok EU jen dalším důkazem nákladné socialistické paranoi.

Včera jsem v BBC debatoval o vzájemných žalobách EU a USA na subvence leteckého průmyslu. Ani jedna strana není sněhobílá, ale rozdíly v přístupu jsou podstatné. Američané žalují státy EU, že poskytnou Airbusu 3,6 mld dolarů na vývoj nového letadla A 350, který by měl konkurovat americkému Boeingu 7E7. Háček je v tom, že když se letadlo nebude dobře prodávat, nebude muset Airbus vrátit ani cent. Podobnou půjčku dostal Airbus na vývoj obřího A 380. Pokud se prodá méně než 500 kusů A 380, nebude koncern splácet. Vzhledem k tomu, že většina světových letišt není na odbavování A 380 vybavena a vzhledem k paranoidnímu přístupu k bezpečnosti letecké dopravy, který udělal z odbavení pasažérů mučivě dlouhý proces, není budoucnost A 380 zdaleka tak růžová, jak to zprvu vypadalo. Proto se Airbus opožděně vrhá do přípravy A 350 pro 200 cestujících a bude přímou konkurencí Boeingu, který má už objednávku na 216 letadel. A tady to právě silně zaskřípalo.

Podle dohody z roku 1992 se obě strany zavázaly snížit dotace na třetinu. Z tohoto hlediska je příslib evropských vlád jasným porušením dohody.

Na americké straně je to komplikovanější, protože narozdíl od Airbusu, Boeing vyrábí i vojenskou techniku, kterou kupuje stát a podílí se významně na projektech NASA, jež by se bez státní podpory nikdy neuskutečnily, neboť mají jen malou tržní hodnotu. Přesto se Američané zavázali, že dotace nepřevýší 4% zisků Boeingu. Problém nastal až když Boeing zadal výrobu křídla japonskému konglomerátu Fuji, Mitsubishi, který využije japonských ekonomických zvyklostí a přijme 1,5 miliardovou splatnou státní subvenci. Situaci navíc zkomplikoval stát Washington, který slíbil Boeingu, že když začne vyrábět A 350 v Everettu, stát přispěje na zdravotní a penzijní pojištění zaměstnanců v podobě daňových úlev. Tato dohoda však vstoupí v platnost, až se letadla začnou v roce 2008 vyrábět.

Celá záležitost zřejmě skončí nějakým kompromisem, neboť globalizační trendy ji už dnes ironizují. V rámci diversifikace prodal Boeing svou největší strojírnu v St. Louis britskému koncernu GNK, který tam bude vyrábět komponenty jak pro Boeing, tak pro Airbus. Podobně přešla do nadnárodního vlastnictví i montovna draků ve Wichita, KS. Ostatně většina Airbusů létá s motory GE.

Z těchto náhodných příkladů vyplývá jak hluboko je socialistické hospodářské myšlení v Evropě zakořeněno - a přijetí či nepřijetí Smlouvy a vyšší integrace budou, dokud se tento principální přístup nezmění, zcela irelevantní.




Další články tohoto autora:
Dušan Neumann

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku