Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 3.6.2005
Svátek má Tamara




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Národní zájmy a důvody francouzského "NON"
 >SVĚT: Král je nahý
 >EVROPA: Francouzi dobře věděli, proč řekli ne
 >GLOSA: Euroústava, kampaň, peníze - jak se to rýmuje
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Praní prádla
 >EVROPA: Jak se z eurofilů stali nekrofilové
 >GLOSA: Podivný pokus o spravedlnost
 >INTERNET: Telecím
 >PSÍ PŘÍHODY: Temná stránka jara
 >GLOSA: Evropu si rozvracet nedáme!
 >POČÍTAČE: Nové iDVD také stojí za to...
 >HUDBA: Letošní Mezi ploty
 >POEZIE: Muž
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Zahrada v Troji se chlubí zimovzdornými kaktusy
 >PENÍZE.CZ: Co když nebudeme na bydlení mít?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Evropa  
 
3.6. EVROPA: Jak se z eurofilů stali nekrofilové
Jan Kasal

Václav Klaus vždy hlasitě říkal, že euroústava je tragický omyl, a přestože mu bylo mnohokrát vyčítáno, že jde takřka osamocen proti proudu, ukázalo se, že minimálně podle většiny francouzských a nizozemských voličů má pravdu. Nyní hlasitě říká, že euroústáva je mrtvá a nemá cenu pokračovat v její ratifikaci. Přestože se zdá, že se jedná o pravdu ještě zjevnější, mnozí se ji snaží popřít, a to přesto, že přímo v textu ústavy se uvádí, že k její platnosti je nutná ratifikace ve všech členských státech EU. Mezi ty, kteří volají po nutnosti pokračování ratifikace patří bohužel i naše vláda a vysocí představitelé evropských institucí. Není jistě náhodou, že to jsou ti samí lidé, kteří označovali přijetí euroústavy za „superprioritu“ či takřka historickou nutnost. Vysloužili si tak trochu posměšně, ale výstižně označení za „eurofily“. Pokud k tomu přidáme stejně výstižné označení euroústavy za „mrtvou“, nezbývá nám než konstatovat, že se z eurofilů stali rázem nekrofilové.

I přes nesouhlas té časti naší vlády, kterou tvoří eurofilové bez nekrofilních ambicí, bylo rozhodnuto o pokračování vládní „informační“ kampaně k euroústavě. Čeští občané tak mají být za 200 milionů informování o tom, co jim přináší euroústava, která jim ovšem nic přinést nemůže, protože nikdy nevstoupí v platnost. Informační kampaň se nám tak proměňuje v kampaň dezinformační, protože má informovat o budoucnosti, která ale nebude navzdory jakémukoliv výsledku případného pokračovaní ratifikace v dalších členských státech včetně našeho. Jelikož z referenda o vstupu do EU víme, jak si naše vláda přestavuje „informační kampaň“, taky to můžeme interpretovat tak, že se nyní místo oslavné ódy na euroústavu bude skládat pohřební hymnus či rekviem. To vše za horentní sumy z kapes daňových poplatníků.

Za tímto zjevně iracionálním chovaním se skrývá stejně iracionální předpoklad, že ono se to nakonec nějak zařídí, aby ta euroústava přece jenom vstoupila v platnost. Dokazuje to snaha o prodloužení doby ratifikace, což je návrh, se kterým má jet premiér Paroubek na zasedání Evropské rady. Takový návrh má smysl jedině tehdy, pokud se předpokládá, že země s neúspěšnou ratifikací se o ni mají pokoušet znovu a mají tak mít dostat času, aby mohly „přijít k rozumu“. Ti, kteří takto uvažují, chtějí postupovat podle vzoru opakovaných referend, jak tomu bylo u Maastrichtské smlouvy v případě Dánska a Smlouvy z Nice v případě Irska. Tím ovšem pouze dokazují, že nechápou současnou realitu, která je naprosto odlišná. Opakovat referendum může mít význam, pokud je výsledek velmi těsný, což byl první případ, kdy smlouva neprošla o 0,7 % hlasů, nebo pokud byla volební účast velmi malá, což byl druhý zmíněný případ, kdy se k irskému referendu dostavila sotva třetina oprávněných voličů. V případě Dánska se navíc nehlasovalo znovu o tom samém, protože Dánsko pro sebe následně vyjednalo výjimky, které byly k smlouvě přičleněny.

Ve Franci se však jednalo o přesvědčivé „ne“ a v Nizozemsku o přímo drtivé „ne“. Voličská účast byla v obou případech neočekávaně vysoká, což zajistilo hlasování neotřesitelnou legitimitu. Dělat za takových okolnosti z Francouzů a Nizozemců hlupáky, kteří by měli dostat novou šancí, aby podruhé už hlasovali „správně“ čili „ano“, je znakem obrovské domýšlivosti a pohrdáním demokracií. Ti, co by chtěli takto postupovat, by si museli nutně vysloužit ještě drtivější odmítnutí a propast mezi evropskými politiky a obyčejnými lidmi by se tak ještě více prohloubila. Navíc tentokrát odmítly ratifikaci hned dva státy najednou, což se v předchozích případech nestalo a je pravděpodobně, že při pokračovaní ratifikace nezůstane jen u těchto „ne“. Pokračovat za takovéto situace v ratifikaci je opravdu racionálně nezdůvodnitelně.

Někteří z těch, co rovněž požadují pokračování ratifikace, nejsou ve svém počínání tak snadno čitelní jako naše vláda a mluví pouze o potřebě dát i ostatním národům možnost vyjádřit se k textu ústavy, ve skutečnosti ovšem nejspíš doufají v to samé, v co naše vláda. Je třeba se uvědomit, že ratifikace euroústavy není žádná anketa s jednoduchými otázkami. Mluvíme zde o 300 stranách obtížně stravitelného textu, s kterým musí být občané podrobně seznámeni, pokud mají odpovědně rozhodnout, přestože ve skutečnosti je rozhodnuto už nyní. Opravdu si evropští politici myslí, že obyčejní lidé mají potřebu něco takového podstoupit? Cožpak už opravdu ztratili kontakt s realitou? Doufejme, že aspoň s odstupem času budou schopní si vzít z celé věcí poučení, když to nedokáží už nyní, ale popravdě řečeno to je dost nepravděpodobně, a tak asi bude nejlepší si při nejbližší příležitosti zvolit politiky jiné a doufat, že ti nás takovýchto trapasů napříště ušetří.

V Přerově, 2. 6. 2005

(Autor je studentem Masarykovy univerzity)




Další články tohoto autora:
Jan Kasal

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku