Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 3.6.2005
Svátek má Tamara




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Národní zájmy a důvody francouzského "NON"
 >SVĚT: Král je nahý
 >EVROPA: Francouzi dobře věděli, proč řekli ne
 >GLOSA: Euroústava, kampaň, peníze - jak se to rýmuje
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Praní prádla
 >EVROPA: Jak se z eurofilů stali nekrofilové
 >GLOSA: Podivný pokus o spravedlnost
 >INTERNET: Telecím
 >PSÍ PŘÍHODY: Temná stránka jara
 >GLOSA: Evropu si rozvracet nedáme!
 >POČÍTAČE: Nové iDVD také stojí za to...
 >HUDBA: Letošní Mezi ploty
 >POEZIE: Muž
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Zahrada v Troji se chlubí zimovzdornými kaktusy
 >PENÍZE.CZ: Co když nebudeme na bydlení mít?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
3.6. SVĚT: Král je nahý
Václav Havel

Na závěr studijního pobytu ve Spojených státech byl president Havel požádán o vystoupení v Kongresové knihovně. Pozval si na ně skupinku politických disidentů, kteří v současné době dlí v USA a apolečně s nimi uspořádal miniaturní konferenci o lidských právech. Za Bělorusko vystoupil profesor Vitalij Silitski, za Kubánce Pedro Fuentes-Cid, Aung Din z Burmy (v USA preferují tradiční název před plukovnickým Myamarem) a na závěr asi nejznámější z čínských disidentů Harry Wu, který strávil v komunistických lágrech 19 let.

Problematika lidských práv není dnes zrovna populární – podepsala se na tom přehnaná politická koreknost některých aktivistických skupin. To však neznamená, že by se debata o metodách šíření svobody měla omezit. A o tom obecně Václav Havel promluvil:

Dámy a pánové,

dovolte mi, abych poděkoval panu Billingtonovi za vlídná úvodní slova a hlavně abych tu nahlas, veřejně a opravdu ze srdce poděkoval Knihovně amerického kongresu i Klugeho centru za to, že mne sem pozvali a že mi tu umožnili v klidu pracovat na svých věcech. Pevně věřím, že to, co jsem tu začal psát, dokončím, budu s tím aspoň trochu spokojen – pokud jsem vůbec někdy schopen být spokojen s něčím, co jsem napsal – a že si to dříve nebo později leckdo z vás se zájmem přečte. Dva měsíce, jež jsem tu strávil, uplynuly neuvěřitelně rychle a chtěl-li jsem je využít opravdu k práci, což byl účel mé cesty, nemohl jsem bohužel vidět mnoho věcí, které bych ve Washingtonu rád viděl, a především jsem musel odříct bezpočet rozmanitých pozvání, kde jsem měl šanci se setkat s mnoha zajímavými lidmi. Všem se omlouvám, věřím, že to pochopí, a věřím, že se s nimi ještě někdy uvidím.

Vážení přátelé,

při mé první prezidentské návštěvě Spojených států před více než patnácti lety dostala zde má země mým prostřednictvím významný dar: rukopis Deklarace, jíž byla v roce 1918 vyhlášena nezávislost Československa. Tento vzácný dokument byl do té doby majetkem této knihovny a byl psán česky rukou našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka, který se velmi o vznik svobodného Československa zasloužil a který ve svém americkém exilu spolupracoval úzce s prezidentem Wilsonem. Je pravděpodobné, že při psaní tohoto textu se jeho autor inspiroval americkou Deklarací nezávislosti.

Moderní dějiny znají více textů, které mají podobný význam, jaký měla a dodnes má americká Deklarace nezávislosti. Stačí jmenovat například Všeobecnou deklaraci lidských práv přijatou po druhé světové válce Organizací spojených národů nebo Závěrečný akt helsinské konference z roku 1975. Čím jsou tyto texty jednodušší, přehlednější a literárně zdařilejší, tím samozřejmě lépe, už proto, že tím snadněji se s nimi seznamují děti ve školách a osvojují si je natolik, že se pak už natrvalo stávají součástí jejich občanské výbavy a hodnotové stupnice.

Vedle výstižnosti a elegance takových základních textů hraje ovšem nesmírně důležitou roli ještě jedna věc: aby za ně někdo ručil tak říkajíc „svým tělem“, tedy aby byly brány vážně, aby jejich obecné principy byly naplňovány konkrétním obsahem, aby byly vskutku závazné a jejich dodržování vymahatelné.

Jsou na světě bohužel režimy či vlády, které těmito papíry okázale mávají, ale prokazatelně je neberou vážně. Jsou pro ně jen vznešenou součástí jakéhosi formálního rituálu, který má jediný úkol: zastírat bídnou praxi. Jejich funkce je podobná jako funkce mnoha slavností, praporů, přehlídek, manifestací a oslavných usnesení či projevů: nikoli odhalit pravdu, ale skrýt ji.

Co je na místě proti tomu dělat?

Rozhodně toto zacházení se slovy, texty, deklaracemi či ústavami nebo zákony by nemělo být důvodem k pouhému privátnímu posměchu či odporu. Existuje i jiná, riskantnější, ale produktivnější cesta. Neplatí to možná univerzálně, ale ve většině případů se to osvědčuje, zvlášť v moderním světě nebývalé kumulace moci a nebývalého vlivu zneužitých slov. Touto cestou je vytrvalé úsilí vzít ty, kdo se oněmi texty zaklínají, vskutku za slovo a dožadovat se, aby jejich slovo nebylo pouhým zvukem. Takový postup obvykle vyvolává u vládců zvyklých na to, že je nikdo za slovo nebere a že se na obsah jejich slov nikdo neodvažuje odvolávat, velké překvapení a velkou zlost. S tím je třeba ovšem počítat.

Přesně tak jsme to dělali v éře disidentského odporu proti komunistické totalitní moci. Ústavu, zákony i mezinárodní smlouvy – a mezi nimi především Závěrečný akt z Helsinek – jsme vzali vážně a začali jsme se dožadovat respektu k nim. Tak postupovala nejen v Československu Charta 77, ale i polská Solidarita, helsinské výbory v Sovětském svazu a další opoziční skupiny v komunistických zemích. Moc tím byla překvapena, zaskočena a dost obtížně se jí zdůvodňovalo pronásledování těch, kdo nechtěli nic jiného, než aby respektovala pravidla, která si sama dala. A tak pouhé volání po pravdě začínalo vítězit nad policií a armádou.

Jsem přesvědčen, že je třeba všemožně podporovat lidi, kteří se pokoušejí vzdorovat diktátorským režimům soudobého světa tím, že je berou za slovo a dokážou nahlas upozorňovat na všechny rozpory mezi slovy a skutky, které jejich každodenní praxi provázejí. Takoví stateční lidé jsou v Severní Koreji, v Číně, v Bělorusku, na Kubě, v Barmě i dalších zemích. Všichni obdivujeme statečnou Aun Schan Su Tij, která věří v demokracii a pokojně vystupuje proti jejímu znásilňování. Uznání zasluhuje úctyhodná práce kubánských disidentů, kteří jen ve známém projektu Varela, beroucím zákon vážně a zákonně se domáhajícím dodržování formálně deklarovaných principů, dokázali shromáždit několik desítek tisíc podpisů. Podporu morální i materiální zasluhují samozřejmě i běloruští kritici Lukašenkova způsobu vládnutí v jejich zemi. Mnozí z občanů, kteří takto pokojně čelí diktátorským režimům, působí doma, mnozí v zahraničí, mnozí jsou ve vězení. Jsem rád, že jsou dnes mezi námi zástupci některých skupin a organizací zasazujících se za dodržování lidských práv v zemích, kde jsou různou měrou porušována, a že tu uslyšíme jejich hlas. Lidská práva jsou totiž přesně tím, co se sice dnes už musí vyskytovat v různých oficiálních prohlášeních či závazných dokumentech zemí s nejrůznějšími režimy, co ale zároveň represivní režimy zákonitě nejvíc porušují v naději, že na to nikdo nahlas nepoukáže a nikdo se neodváží zvolat, že král je nahý, protože jeho vznešený šat je jen zdáním. Lidská práva jsou přitom porušována i ve velkých a mocných zemích, například v Číně, kde jsou dodnes koncentrační tábory pro údajné nepřátele režimu nebo prostě pro jinak smýšlející občany. Jsem zneklidněn tím, že demokratické země – aniž by k tomu měly nějaký reálný doklad o změně vládní politiky – vůbec uvažují o zrušení embarga na zbraně, jež bylo zavedeno právě po velkém masakru svobodomyslných mladých lidí na náměstí Nebeského klidu v Pekingu a jehož zrušení by přineslo nové hrozby demokratickému státu na Tchaj-wanu. A koneckonců ani skuteční představitelé Tibetu nežádají dnes víc, než aby byla v jejich zemi ctěna lidská práva, včetně práva na autentickou autonomní správu, na vlastní náboženství, na vlastní kulturu, na respekt k vlastním tradicím a dějinám.

Není jen mravní povinností, ale i životním zájmem všech, kdo žijí v demokratických či svobodných podmínkách, aby nebyli lhostejní k osudu lidí, kteří toto štěstí nemají, a aby byli nejrůzněji nápomocni těm, kdo mají odvahu i v nesvobodných poměrech se chovat svobodně a pod vládou lži sloužit pravdě. Přirozeným úkolem demokratických vlád je pak vědět o pravém stavu věcí a otevřeně o něm hovořit doma, na mezinárodním poli i při jednáních s představiteli všech zemí, byť by byly nejmocnější, u nichž jsou důvody k zneklidnění. Zakládají-li takové země své pojetí dobrých mezinárodních vztahů na ideji, že si partneři nesmějí na sobě navzájem určitých věcí všímat, nebo že o nich nesmí spolu mluvit, pak vskutku demokratické vlády by měly zakládat naopak každé partnerství na pravdě a vzájemné otevřenosti.

Dámy a pánové,

žijeme v době, kdy naší planetu obepíná jediná globální civilizace a kdy osud každého člověka i každého společenství je víc než kdy dosud součástí osudu nás všech. Budeme-li se starat o jiné, projevíme tím mimo jiné i starost o sebe samé či naše potomky.

Jako člověk, který poznal před lety svévoli diktátorského režimu na vlastní kůži, ale posléze se dožil lepších časů – a to do značné míry dík mezinárodní solidaritě - apeluji na všechny, kdo mají tu možnost, aby proti svévoli vystupovali a solidarizovali se s lidmi a národy žijícími dodnes v nesvobodě nebo v podmínkách svobody omezené.

Děkuji vám za pozornost i za to, že jste přišli.




Další články tohoto autora:
Václav Havel

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku