Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 6.6.2005
Svátek má Norbert




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Neděle pravdy pro Unii
 >NÁZOR: Jak by měla vypadat evropská "ústavní smlouva"
 >EVROPA: Opatrnost je matkou moudrosti
 >EKONOMIKA: Proč je nutné ve volbách vítězství pravice?
 >AUTO: Miss, nebo mamina od plotny?
 >EVROPA: Kde jste, "Evropané"?
 >POZNÁMKA: K "Jen tak na okraj - Klementinum"
 >MIMOCHODEM: Paranoidní etuda
 >COLORADO: Zlatokopové
 >CHTIP: Papoušci
 >DETEKTIVKA: Případ ztracené krásky
 >PENÍZE.CZ: Penzijní fond - řešení, nebo oči pro pláč?
 >EVROPA: Paní Wallströmová a její "Plán D"
 >SVĚT: Dialog se Severní Koreou je nutný
 >EVROPA: Jak mě vláda šokovala svým návrhem

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
6.6. EKONOMIKA: Proč je nutné ve volbách vítězství pravice?
Jan Bartoň

Do řádných voleb do poslanecké sněmovny zbývá přesně rok. Bude to doba permanentní předvolební kampaně. Současná vládnoucí koalice je totiž na samém dnu popularity a stěží by při současných předvolebních preferencích dosáhla na 70 mandátů. Co je však velmi znepokojivé, je přepokládaný volební výsledek levice (komunistické i socialistické) . Ve volbách 2002 získaly levicové strany 111 mandátů. Tehdejší designovaný předseda vlády Vladimír Špidla se však rozhodl pro stojedničkovou koalici. Komunisté si i tak polepšili, získali křeslo místopředsedy poslanecké sněmovny. Pro řadu levicových sociálních demokratů se stali komunisté vítanými spojenci. S jejich pomocí „protáhli“ poslaneckou sněmovnou nejeden zákon, který nebyl po chuti koaličním partnerům ČSSD. Porážky ČSSD v evropských, senátních a krajských volbách způsobily v sociální demokracii rozvrat, který postupně vedl k pádu dvou vlád a ke zformování již třetí koalice na půdorysu 101 mandátů. Některé poslední předvolební průzkumy opět naznačují, že by poměr sil mezi pravicí a levicí v novém parlamentu nemusel být příznivý pro pravici a že by navíc levice po těchto volbách byla z dvou třetin komunistická.

Současná „třetí“ koaliční vláda vedená Jiřím Paroubkem se rodila s novým heslem, se kterým přišel současný předseda ČSSD Stanislav Gross, a to jako vláda tzv. proevropská. Tohoto hesla se velmi ochotně ujali unionisté, jejichž „eurooptimismus“ je pověstný. V době, kdy do francouzského referenda k ústavní smlouvě zbývalo ještě pár týdnů, se tak vláda Jiřího Paroubka rozhodla vsadit vše na „evropskou“ kartu. Jiří Paroubek sám se pustil do velmi ofenzivní politiky v tomto směru a vyvolal konflikt s prezidentem Klausem, jehož označil za „neloajálního“ vůči tzv. oficiální politice vlády a pohrozil mu omezením jeho zahraničních cest. Mezitím však stačili Francouzi a potom Holanďané v referendech ústavní smlouvu odmítnout a snaha pana Paroubka úkolovat našeho prezidenta se poněkud minula účinkem. Přesto se však jeví pro další vývoj vnitropolitické situace v Česku mnohem důležitější než euroústava naše vnitropolitické potíže. Ty vyplývají z podstaty sociálně-demokratické politiky většího přerozdělování a větší ingerence státu do chodu české ekonomiky.

Český ekonomický vývoj přitom nezačal v roce 2005 špatně. Po našem vstupu do EU se o několik desítek procent zvýšil náš export do států bývalé patnáctky, zejména do Spolkové republiky Německo. Obchodní bilance se tak po letech dostala do černých čísel a přestože dynamika našeho vývozu i dovozu v posledních měsících klesá, rok 2005 by z pohledu mezinárodního obchodu mohl pro Česko znamenat velký úspěch. Na tomto vývoji má zřejmě částečný podíl i vytváření ekonomických pobídek pro zahraniční investory z dob vlády Miloše Zemana, pokud se alespoň vezmou do úvahy oficiálně publikovaná data vývoje přímých investic do české ekonomiky za posledních deset let. Vláda se proto logicky bude snažit těžit z této situace a budeme často slýchávat z úst provládních ekonomů, že politika současné vlády je pro náš stát přínosem.

Co by proto nemělo v žádném případě zapadnout je to, že vlády sociální demokracie od roku 1998 neprovedly žádné reformní kroky v oblastech s chronickými neduhy, kterými jsou důchodová a sociální politika, zdravotní politika a obecně tyto vlády navykly státní finance na žití na dluh. Současně se zvýšila i zadluženost měst a obcí a obyvatelstva obecně, které se rovněž ochotně zadlužilo využíváním nízkých úrokových sazeb půjček a hypoték. Česká ekonomika si navíc „zvykla“ na relativně vysokou nezaměstnanost, která z počátečních 6% při nástupu vlády Miloše Zemana stoupla rychle na 9-10 % a zde se již několik let s mírnými fluktuacemi drží.

V současné vládě stále ještě zasedá ministr Jahn, který prosazuje poměrně radikální daňové a rozpočtové změny. Mnohem mírnější daňové změny chystá ministerstvo financí, které se prostřednictvím ministra financí Sobotky snaží eliminovat výhody komplexní daňové reformy navržené ODS. Levicová část ČSSD a komunisté si však žádnou zásadní reformu nepřejí. Komunisté věří tomu, že lze stávající důchodový systém stále „vylepšovat“ a „rezervy“ vidí tradičně na straně zvýšení daní pro bohaté. I pan premiér přitakává v tomto komunistům pokud tvrdí, že reforma ODS je výhodná jen pro bohaté. Na tomto místě stojí za to všimnout si, že se naprostá většina lidí včetně velké části voličů komunistů chce mít lépe. Komunisté a sociálně-demokratická levice toho chtějí dosáhnout zvýšenou mírou přerozdělování z peněženek bohatých a korporací. Pravice reprezentovaná ODS vidí ekonomickou reformu jako posílení role svobodného občana snížením daní pro všechny zaměstnance i korporace. Důraz na tento motivační prvek komplexní ekonomické reformy ODS proto může lehce argumentaci pana Paroubka vynulovat. Principem politiky ODS je dle mého názoru opět návrat ke kořenům pravicové politiky, kterou je motivace jednotlivce zlepšením podnikatelského prostředí.

Všechny ekonomicky kolabující státní systémy, jakými jsou starobní důchody, zdravotnictví a sociální dávky, vyžadují dle pravice jeden zcela zásadní regulační prvek, a tím je vliv občana-pojištěnce na chod systémů. Všechny naše české i evropské potíže s financováním školství, zdravotnictví, důchodů a sociálních dávek jsou koncentrovány do té polohy, že v současnosti při nízkém ekonomickém růstu Evropy jako celku nestačí tento růst pokrýt rostoucí náklady těchto systémů. Ty se vyznačují velmi známou vlastností, a to kolik peněz je k dispozici, tolik se i spotřebuje. Při průběžném financování těchto systémů je totiž každá vláda v pokušení z populistických důvodů kývnout na zvyšování výdajů v těchto oblastech s tím, že ono to nějak dopadne a peníze se nakonec „najdou“ (jak nádherný eufemismus).

V dalších měsících očekávám tvrdé populistické útoky levice komunistické i vládní na reformní návrhy ODS. Strašák reforem bude hlavním propagandistickým hitem socialistů i komunistů. Levicově orientované voličstvo má být opět silně motivováno k tomu, aby odmítlo „neodpovědnou a dobrodružnou“ pravicovou politiku. Hlavním tématem levice budou jakési „mírné reformy“ v podání ČSSD nebo absence jakýchkoliv reformních kroků z řad KSČM resp. u komunistů budou výhradně prezentovány takové návrhy, které buď zvýší daně „milionářům“, nebo přesunou některé povinností státu na zaměstnavatele. (Pokus o placení prvních 14 dnů nemocenské a „kontrola“ nemocenské v těchto prvních čtrnácti dnech firmami je právě z neobolševického pera. Tento systém je sice zaveden v některých státech EU, např. v Německu, potíže německého a našeho nemocenského systému jsou přesto téměř shodné.) Napadá mne, že problémy s nadměrným čerpáním nemocenského na případy, kdy se dotyčná osoba hodí takzvaně „marod“, by mohly být řešeny zavedením „prémiování“ pojištěnců na základě jejich skutečné nemocnosti, tj. zavedením jistého spoření i v systému zdravotní péče, na které by si mohl pojištěnec sáhnout v případě, že se jeho vlastní nemocnost pohybuje hluboce pod společenským průměrem.

Kapitola sama pro sebe je reforma státního aparátu. Zde se mi jeví ze strany levice opět pravděpodobný tvrdý útok na obranu „jistot“ zaměstnanců státní správy. Jak známo, patří státní zaměstnanci ke skupině lidí, která má tendenci naslouchat ve větší míře tomu, kdo má v danou chvíli vládní moc. Státní zaměstnanci se také v nadprůměrné výši dostavují k volbám a hlasují obvykle tak, aby jejich „jistoty“ ohroženy nebyly. Pravice musí za této situace trvat dle mého názoru na státní správě, která zajistí nadprůměrné ohodnocení státním zaměstnancům za výborný pracovní výkon. Jde skutečně o efektivitu státní správy a až v druhém sledu o organizační změny struktury státní správy, které by mohly být ze strany levice zneužívány k posilování nedůvěry státních zaměstnanců vůči pravicové politice ODS. Reforma státní správy z let 1998/2000 byla populistická právě v tom, že nabídla desítky až stovky nových míst na nově vznikajících krajských úřadech. Byla krystalicky špatnou reformou, protože vedla k nižší efektivitě a tím větší nákladnosti. Byla ale „lidsky“ průchozí, protože nabídla nové funkce. I tento vývoj musí potencionální reforma státní správy zhodnotit a nabídnout řešení.

Předcházející řádky jasně naznačily, že parlamentní volby 2006 nebudou pro pravicovou politiku žádnou procházkou „růžovým sadem“. Pokud však má mít po roce 2006 naději reforma systémů státu, musí být v režii pravice. Levice se do žádné reformy nepohrne a problém reforem systémů státu by se tak odložil minimálně na další 4 roky a finanční kolaps systémů by se tak nebezpečně přiblížil .




Další články tohoto autora:
Jan Bartoň

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku