Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 11.6.2005
Svátek má Bruno




  Výběr z vydání
 >NÁZOR: Chci smluvní unii plnoprávných, rovnocenných měst
 >EVROPA: Nespouštějme novou železnou oponu
 >POLEMIKA: Rakce na článek Jaroslava Hutky
 >SPOLEČNOST: Na okraj sporu V. Klause s neziskovými a jinými organisacemi
 >MOBY DICK: Dovolená Moby Dicka
 >BODYPAINTING: Dnes abstrakce...
 >DOKUMENT: Prohlášení Štrasburského výboru
 >POEZIE: Báseň o Červené Karkulce
 >KNIHA: Vzpoura tichem
 >MÉDIA: Největší Čech? Karel IV.!
 >CHTIP: Z pošty
 >MEJLEM: Ruská ekologická strana Zelení
 >ÚVAHA: Cukr - nepřítel lásky číslo jedna
 >SPOLEČNOST: O čem je tady řeč?
 >EVROPA: Eurozatykač - konec právního státu?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
11.6. KNIHA: Vzpoura tichem
Irena Zítková

Po knihách rozhovorů o různých způsobech občanské vzpoury (myšlením s filozofem Václavem Bělohradským, životem v pravdě s Václavem Havlem, v tradici s Karlem Schwarzenbergem, vírou v Boha s Ivou Kotrlou, klaunstvím s Pavlem Landovským, prací s Jiřím Suchým – a po třech úvahách s Karolem Sidonem o judaismu, z nichž zejména svazek poslední nazvaný Sedm slov je myšlenkově nejnáročnější, protože se zabývá „obchůzkami“ kolem fenoménů učení, času, slov, pravdy, smrti, víry a lásky (nejdůležitější z nich je uprostřed!), vydává nyní Karel Hvížďala (1941) dialog Stopy Adrieny Šimotové. Stejně jako vždy předtím nejde o polemiku s partnerem, nýbrž tak trochu jako v Eckermannových Rozhovorech s Goethem především o zápis názorů vybrané osobnosti, o debaty, na něž jsou oba přítomní dobře připraveni a zastávají v jádře souhlasná stanoviska. Hvížďalova literární činnost je ovšem bohatší a žánrově pestřejší, avšak tato jmenovaná díla nejenže představují uvnitř jeho tvorby souvislou řadu, ale mají – zdá se mi – svým způsobem tendenci vzestupnou, pokud jde o abstraktnost témat, a tím kladou na publicistovu přípravu a posléze na čtenářovo pochopení stále vyšší nároky.

Nevím dokonce, zda sám Hvížďala tyto Stopy k cyklu Vzpour vůbec počítá, nicméně pojem ticho vystihuje umění Adrieny Šimotové (1926). Výtvarnice, dnes jedna z nejvýznamnějších žijících osobností své generace, okruhu odmítajícího expresivní řev barev a linií (např. jako nedávno zesnulý Václav Boštík nebo její manžel Jiří John /zemřel 1972/) usiluje o to, aby na diváka paradoxně křičela mlčením.

Karel Hvížďala jako by dlouhodobě obtížně dobýval ze Šimotové vyznání o procesu proměny jejího vnímání a pocitů v právě vytvářené dílo. Ne snad proto, že by se mu s tím svěřovat nechtěla, ale že prostě o tom mluvit nemůže. Nakonec však přece uspěl a Clarou Istlerovou krásně upravená kniha se před námi otevírá (i když sama výtvarnice nikoli – nejedna z jejích vnitřních komnat zůstane až do konce uzavřena).

O tichu čteme na více stranách, ono prostupuje vlastně celým textem, včetně ilustrativních reprodukcí jejích výtvarných děl. Váhám nazývat je obrazy, natož plastikami, protože prolínání plošného s křehkým materiálem – papírem – je pro ni stejně příznačné jako velmi světlé barvy její malby.

Dokážeme-li, jak se říká, vstoupit do světa těchto děl, cítíme, že osobitá jinakost tvůrkyně vždy byla a stále je hluboce zakořeněna v ní samé (viz citované vzpomínky na studentská léta a hlubokou spřízněnost s životním i uměleckým druhem). Je čitelná, pocititelná i vnímatelem spoluprociťovaná, i když pro ni samu slovy obtížně vyjádřitelná.

Příklad ze strany 67: „Tedy určitě se poučuji, aniž to vím, i na televizních klipech, které třeba včas nevypnu. Možná i letící flaška Mattoni mne může inspirovat. I třeba v blbé reklamě letící pták nad vodou ve mně bezděky může něčím zůstat nejen jako sedlina, ale jako stopa, z které může najednou něco pozitivního vzejít. A ti dnešní mladí s tímhle záměrně pracují. Já, na rozdíl od nich, s tím nepracuji záměrně. Přijdu k tomu jako slepý k houslím. Někdy se mi mimochodem podaří takový zážitek v hlavě přesunout a udělat z něj něco pozitivního...“ – a dále na str. 71 potvrzuje její úvahy o plytkosti slov Hvížďala: „Možná bychom mohli říci, že vyprázdněnost slov je důsledkem prvoplánového, jednovrstevného vidění světa, který nás ze všech stran díky reklamě a médiím obklopuje...“ Adriena Šimotová hned pokračuje: „...Ano, tím se dotýkáme něčeho důležitého. Toto zúžení vnímání, mám dojem, nás ohrožuje.“ Na to Hvížďala: „A myslíte, že by umění mělo upozornit na toto nebezpečí? Že by mělo víc křičet?“ Šimotová: „...Jistě, ale nemusí upozorňovat na sebe pouze křikem. V pekelném hluku padajících bomb má nastalé ticho největší význam – jako má význam MLČENÍ v chaosu překřikujícího se davu lidí či v záplavě hlučných informací. I pauza – a nejen v hudbě – hraje svou výmluvnou roli.“

(Karel Hvížďala – Stopy Adrieny Šimotové, vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj. 126 stran, 225 Kč)


Další články tohoto autora:
Irena Zítková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku