Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 11.6.2005
Svátek má Bruno




  Výběr z vydání
 >NÁZOR: Chci smluvní unii plnoprávných, rovnocenných měst
 >EVROPA: Nespouštějme novou železnou oponu
 >POLEMIKA: Rakce na článek Jaroslava Hutky
 >SPOLEČNOST: Na okraj sporu V. Klause s neziskovými a jinými organisacemi
 >MOBY DICK: Dovolená Moby Dicka
 >BODYPAINTING: Dnes abstrakce...
 >DOKUMENT: Prohlášení Štrasburského výboru
 >POEZIE: Báseň o Červené Karkulce
 >KNIHA: Vzpoura tichem
 >MÉDIA: Největší Čech? Karel IV.!
 >CHTIP: Z pošty
 >MEJLEM: Ruská ekologická strana Zelení
 >ÚVAHA: Cukr - nepřítel lásky číslo jedna
 >SPOLEČNOST: O čem je tady řeč?
 >EVROPA: Eurozatykač - konec právního státu?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Evropa  
 
11.6. EVROPA: Nespouštějme novou železnou oponu
Lubomír Zaorálek

Ve francouzské televizi jsem ještě před referendem k evropské ústavní smlouvě zhlédl vystoupení prezidenta Chiraka.
Příliš přesvědčivě nepůsobilo. Znovu se potvrdilo, že hlasování o smlouvě se stalo také opožděným hlasováním o rozšíření Unie na východ.

Byl jsem zvědavý, jak právě francouzský prezident bude rozptylovat strach z nových členů EU. Třeba argumentem, že rozšíření přineslo Francii nových 150 tisíc pracovních míst. Nic takového jsem ale neslyšel. Zato jsem si vzpomněl, jak tento politik uprostřed irácké krize prohlásil, že východní Evropané mají pouze právo mlčet. Je jisté, že prezident Chirac stejně jako nizozemský premiér Balkenende nebyli nejlépe vybaveni pro obhajobu rozšíření. Oba do jejich funkcí vyslali především voliči, kteří tomu příliš nepřáli. Chirac zachraňoval Francii před Le Penem, Balkenende nastoupil jako konsensuálnější pokračovatel tragicky končícího Pima Fortuyna. Chirac i Balkenende představují podstatně umírněnější variantu postojů, které v jejich zemích hrozily. Nebylo lehké najednou konformně hájit "ano" ústavní smlouvě a být přitom věrohodný. U Chiraka to vedlo k tak překvapivým výrokům jako: Liberalismus je stejně škodlivý jako komunismus a stejně jako komunismus se řítí do záhuby. Zmatek panuje i v české debatě. Mnozí z těch, kteří donedávna tvrdili, že žádný evropský lid neexistuje, jej nyní začali chválit a projevovat mu sympatie. Václav Bělohradský dokonce tvrdí, že tento lid dobře ví, co říká a chce. No nevím... Jisté ale je, že obyvatelé Evropy jsou detektorem velmi citlivě reagujícím, když si politici šlapou na jazyk.

Stačí si jen pamatovat včerejší výroky. Není lehké chtít najednou hlasy pro integraci, když se tak dlouho hraje v Evropě hra, v níž EU vystupuje jako věčný otloukánek. Vždy existuje možnost svalovat vinu za potíže vlád na Unii, která se nemůže bránit, až se vytvoří představa škodlivého molocha. Úplně se zapomene, že jej tvoříme my sami. Dny plné odsudků bruselské byrokracie a elit, které se odrodily lidu, jsou důkazem.

Připomínám proto, že celý evropský projekt byl od začátku výtvorem evropských politických a intelektuálních elit. Za časů Monneta, Schumana a de Gasperiho to bylo dílo několika mužů, kteří se rozhodli vyrazit ideou společenství proti rozkladu a nihilismu, proti nepřátelství a poválečné nenávisti.

Evropská unie je mimořádná a nekonformní myšlenka. Je to předvídavá snaha obhájit a uchránit evropský životní způsob v prostředí, které nám nepřeje a zřejmě ani nebude přát. Je to idea, které se nedaří tam, kde samotné myšlení skomírá, netvoří, uvolňuje prostor nihilismu a stagnaci.

Byla to také myšlenka společné Evropy, která po roce 1989 dala sjednocující vizi novým demokraciím na východě Evropy. Rozhodnutí o rozšíření EU bylo vlastně také rozhodnutím evropských elit. Dokonce jsme se báli, že by někdo chtěl navrhnout referendum v členských zemích. Ratifikace v parlamentech byla neskonale bezpečnější. Povedlo se, ale teď za to platíme.

Každá krize je zkouškou. Jde o to, jak se v ní budeme chovat. Neměli bychom živit nedůvěru a soupeření. Neměli bychom hrozit, že budeme budovat konkurenční tvrdé jádro ve střední a východní Evropě s rovnou daní a liberální ideologií. To by byla jen cesta k dezintegraci, konec jakýchkoliv kohezních a strukturálních fondů. Rovná daň by skoncovala se solidaritou. Určitě jsme nešli do EU, abychom ji při prvních potížích rozbili a začali spouštět novou železnou oponu.

Mýlí se, kdo tvrdí, že česká "proevropská" koaliční vláda nyní ztratila smysl své existence. Je tomu právě naopak: její význam vzrůstá. Na vážnosti získává úkol obhájit evropskou myšlenku doma a partnerům v EU ukázat, že Česká republika zůstává loajálním spojencem, který při prvních potížích ze stavby společného evropského domu neutíká.

Právo, 9.6.2005


Další články tohoto autora:
Lubomír Zaorálek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku