Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 13.6.2005
Svátek má Antonín




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Nová mediální hvězda - Pepek Vyskoč
 >SVĚT: Konec dějin podle Francise Fukuyamy
 >SPOLEČNOST: To by mě tedy také zajimalo, o čem je tady vlastně řeč...
 >EVROPA: Ať Španělé opakují referendum!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Výtvarné Bienále v Karlíně
 >SPOLEČNOST: Za Klause se nestydím
 >PRÁVO: Ta naše justice česká aneb Měli by soudci umět i lhát?
 >MIMOCHODEM: Hořící sourozenci
 >PSÍ PŘÍHODY: Na procházce v Modřanech
 >DROGY: End of war against drugs?
 >POVÍDKA: Čekání na spravedlnost
 >HUDBA: "Šance" kapely Irish Dew
 >MEJLEM: To zbytnělé slovo občan
 >DOKUMENT: Petice za omezení prezentace násilí a zločinnosti v médiích
 >PENÍZE.CZ: Jak na dovolenou bez peněz a bez úroků

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
13.6. SVĚT: Konec dějin podle Francise Fukuyamy
Jiří Breber

Teprve v posledních letech se často setkáváme v českých médiích s ironickými poznámkami na adresu známého amerického politologa Fracise Fukuyamy pro jeho práci o konci dějin, kterou publikoval v článku "The End of History?" v roce 1989 (National Interest) a později ve své knize "The End of History and The Last Man" (The Free Press, New york, 1992; český překlad vyšel tuším v roce 2002). Čím častěji čtu pošklebky na Fukuyamu, tím víc nabývám dojem, že jejich autoři, a často jsou to i významní čeští novináři a politici, jeho práci vůbec nečetli a jenom opakují názor, který někdo neinformovaný kdysi někde napsal. Tito kritici se trefují do názoru, který Fukuyama nikdy nevyslovil, že se totiž s koncem studené války zastavily dějiny, že je všem historickým událostem konec, že se nic podstatného mezi lidmi a národy už nebude na zeměkouli dít. Kdykoli někde vypukne nějaký konflikt jako byly občanské války v bývalé Jugoslávii, okupace Kuvajtu Irákem, dvě fáze války proti Saddamu Husajnovi, masakry v Africe a pod., najde se někdo, kdo "Fukuyamův konec Dějin" zesměšňuje.

Fukuyama nikdy neprohlásil, že by mělo dojít k zastavení všech konfliktu a vyřešení všech problémů mezi lidmi. Fukuyama napsal, že lidé už prošli mnoha modely uspořádání společnosti; prožili otrokářský řád, feudalismus, kapitalismus, různé typy socialismu (na příklad ten sovětský, Titův jugoslávský, švédský, čínský) a že lidstvo zakusilo různé typy monarchií, nejrůznější totalitní režimy včetně fašismu, nacismu, stalinismu, ale také vyzkoušelo různé typy demokracie. Z těchto všech histirických zkušeností vyšla nejlépe kombinace liberální demokracie s tržní ekonomikou. Tato kombinace dává největšímu počtu lidí největší míru politické svobody a ekonomické prosperity. Nikam dál už nelze jít, protože jakýkoliv jiný pokus znamená vracet se k více či méně špatně fungujícícm ekonomickým modelům a politickým režimům s menší mírou občanské svobody. V tomhle hegelovském pojímání vývoje došlo k zastavení a Fukuyama to provokativně nazval - koncem Dějin. Jinými slovy: přes všechny své chyby je liberální demokracie tím nejlepším uspořádáním lidských záležitosti. V české populární literatuře to stručně a jasně říká například i česko-americký historik Igor Lukeš z Bostonské univerzity (Pavel Paleček: Exil a politika, Sursum 2004).

Od rozšíření Fukuyamových myšlenek v tomto směru uplynulo víc než deset let a nezdá se, že by je bylo třeba nějak korigovat. Kritici přicházeli s nápady, že po liberální demokracii přijde nějaký neokomunismus, neofašismus, islámský fundamentalismus a nebo umírněné asijské autiritativni režimy.

V knize rozhovoru o budoucnosti (Jacek Zakowski: Obavy a naděje, Mladá fronta 2004) Fukuyama v roce 1997 poznamenal, že snad jedině "asijský systém" může být pro demokracii vážným konkurentem po určitou dobu, protože je schopen dosáhnout vysoké efektivnosti v organizací výroby, v technologickém pokroku a při zvyšování životní úrovně v některých zemích. Tyto země, na rozdíl od zemí západu, postrádají demokratické tradice, ale i v takovém Japonsku, Jižní Koreji, na Tchaj-wanu můžeme už po desetiletí pozorovat stále silnější demokratické tlaky. Fukuyama věří, že nakonec se tyto země připojí k demokratické skupině západních vyspělých států.

Hospodářské úspěchy podle Fukuyamy nezávisí jen na tom, zda je společnost dostatečně vzdělaná a jaká je vládní hospodářská politika, ale také na tom, zda si lidé navzájem důvěřují - klíčem k bohatství je důvěra. K tvůrčí spolupráci je nezbytné nepochybovat, že zákazník bude platit za odebrané zboží nebo služby, že výrobce dodrží termíny a kvalitu, že nebude podplácet a podobně. Ve společenstvích, kde bují nepotismus a korupce je stále třídní a politické napětí, které bohatství národa nepřispívá. V éře globalizace nedostatek důvěry představuje hlavní bariéru, která brzdí vyrovnání životní úrovně mezi jednotlivými částmi světa (například mezi Severem a Jihem). Fukuyama však věří, že kultura, zvyklosti a dokonce i národní identita se vyvíjí s každou generaci a zdravé společenské vazby se mohou časem všude vytvořit bez zřeknutí se podstatné části národní kultury.

Za jeden z nejhorších důsledků komunismu považuje právě zničení společenských vazeb. Zůstaly jen vazby rodinné. Všechny postkomunistické společnosti proto stále bojují se všeobecným nedostatkem vzájemné důvěry, s nedostatkem loajálnosti a schopnosti tvůrčí spolupráce v širších kruzích, než je rodina nebo nejbližší přátelé. Ale to je už jiné téma.

Konec Dějin neznamená tedy konec světa. Lidé budou stále prožívat dramata a podílet se na konfliktech. Cesty od demokracie k nějakému modernímu nevolnictví a přílišné intervence státu do ekonomie jsou vždy cestami zpátky. V tomhle smyslu skončily dějiny, protože nic lepšího než liberální demokracii a volný trh v našem lidském světě vytvořit nemůžeme.

Jiří Breber(1937) je publicista. Byl manažerem mezinárodního kooperativního výzkumného ústavu ve Spojených státech, vysokoškolským učitelem, byl aktivní v americké a exilové politice.


Další články tohoto autora:
Jiří Breber

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku