Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 13.6.2005
Svátek má Antonín




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Nová mediální hvězda - Pepek Vyskoč
 >SVĚT: Konec dějin podle Francise Fukuyamy
 >SPOLEČNOST: To by mě tedy také zajimalo, o čem je tady vlastně řeč...
 >EVROPA: Ať Španělé opakují referendum!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Výtvarné Bienále v Karlíně
 >SPOLEČNOST: Za Klause se nestydím
 >PRÁVO: Ta naše justice česká aneb Měli by soudci umět i lhát?
 >MIMOCHODEM: Hořící sourozenci
 >PSÍ PŘÍHODY: Na procházce v Modřanech
 >DROGY: End of war against drugs?
 >POVÍDKA: Čekání na spravedlnost
 >HUDBA: "Šance" kapely Irish Dew
 >MEJLEM: To zbytnělé slovo občan
 >DOKUMENT: Petice za omezení prezentace násilí a zločinnosti v médiích
 >PENÍZE.CZ: Jak na dovolenou bez peněz a bez úroků

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
13.6. POVÍDKA: Čekání na spravedlnost
Lydie Junková

Už brzy se dočká! Konečně se potvrdí... Ale co vlastně? Z jakého podivného důvodu se na tu záležitost tak upnul? O peníze mu přece nikdy nešlo - a dělat dojem nemá na koho. Podíval se z okna: Meruňka už nasadila na květ. Děti milovaly její velké, sladké plody - a Irena? Tenkrát byli ještě všichni spolu, byli rodina… Meruňka už dožívá, pomalu jí usychají větve, ale ještě se drží: ta jediná mu zbyla.
Zvonek, listonoš. Konečně zpráva! Třesou se mu ruce, nemůže najít brýle. Pár úvodních formulek - ale co má tohle znamenat?…Sdělujeme Vám s politováním, že jste v konkursním řízení neuspěl…Písmena se slévají v šmouhy … předstíraná úřední účast - a hlavně to zdůvodnění!… Přednost byla dána uchazeči, jehož dílo získalo světový ohlas… Kde ho tak najednou vzali? Copak ho ustavičně neujišťovali, že nemá žádnou vážnou konkurenci? Ne, ne, to musí být trapný omyl! Hned zítra ráno…
Děkan však není přítomen, všichni odpovědní se někam ztratili. Trvá tři dny, než se konečně dozví pravdu…
Ale nesmíte nikomu prozradit, že to víte ode mne, šušká sekretářka za zavřenými dveřmi. Já nevím, jestli dostali něco písemně…ale slyšela jsem, jak se členové komise hádají a nakonec předseda povídá, že si to nevezme na triko, co prý kdyby to byla pravda -
Jaká pravda? Nikdy nikomu neprovedl nic špatného - jsou to jen výmysly, jakési hanebné pomluvy - copak to už kdysi nezažil.? Musí mu povědět…
Avšak členové komise se vykrucují, házejí to jeden na druhého. Děkan se zbaběle schovává za úřední předpisy, pochopte, komise mi předložila svůj návrh, jednomyslný, nemohu ho přece ignorovat! Ten člověk má řadu odborných publikací, uznávaných i v zahraničí, opakuje mdle. A přitom ví moc dobře, že já jsem dlouho publikovat vůbec nesměl, ani v odborném tisku!
Známí, kolegové krčí rameny, jedni s politováním (možná předstíraným), druzí s těžko skrývaným zadostiučiněním. A množina přátel je prázdná. Nevěří mi? Nebo prostě nechtějí věřit, je to pohodlnější a méně riskantní. Nouze je síto s velkými oky…
Krajinu smývá déšť, tenké, bezbarvé stružky plihnou na okenních sklech, meruňka strnule kývá holými větvemi v studeném větru, sedět, pořád takhle sedět, schoulený, není nic lepšího… Na tenhle zpackaný svět by ten, kdo ho zná, dobrovolně nikdy nevstoupil… Kdeže tohle četl? Neví. A co vlastně ví? Leda to, že zase jednou čekal nadarmo, celý život bylo jedno jediné, nekonečné, vždy znovu zrazované očekávání…Jak dlouho bláhově doufal, že se Irena s dětmi vrátí? Nic jí přece neudělal - kromě toho, že neměl tolik peněz jako ten…
Slepě, křečovitě sebou poškubávající krtek minulosti se prohrabává až k nejhlubším vrstvám jeho dětství…
Celé hodiny a dny čekal a čekal, až se ve dveřích objeví táta; nebylo mu tehdy ani pět let. Tatínku, ty už k nám nepřijdeš? slyší sám sebe zoufale vzlykat do telefonu…Vykašlal se na nás, tvrdila máma, tehdy nevěděl, jakým způsobem ho vyštvala. A táta se už nevrátil. U nich doma se potom střídali různí strejdové, nenáviděl je, naštěstí nikdy dlouho nepobyli. Máma se mu pokoušela něco vysvětlovat, ale už ničemu nevěřil. Nechtěl u ní bydlet, také byl skoro pořád u babičky, jediný světlý bod a záchrana. Jenomže babičku jednoho dne odvezli do nemocnice; důvěřivě čekal, že se mu vrátí, ale už ji nikdy nespatřil. A táta mezitím odjel. Utekl za kopečky, vykřikovala máma. To jediné byla pravda - a pocítil ji později na své kůži: váš otec zradil socialistickou vlast! vykřikovali. Z milosti ho nechali vystudovat, ale naučil se sedět přikrčený, nevystrkovat nos z řady. A čekat -

Probral se na židli, celý ztuhlý, bledé mléčné světlo cezené záclonami do pokoje, schyluje se k ránu. Okno jako bitevní linie mezi minulostí a dneškem - kam vlastně patří? Cožpak si ještě nezvykl? Jak často skončily jeho naděje pod podrážkami cizích bot! Čí to byly tentokrát? Měl by se vzchopit, vzbouřit, požadovat satisfakci! Jenomže nikdy se neuměl bránit, snad to měl v genech. Byl prostě posera - Počkat? Kdo ho takhle ocejchoval? No ovšem: zrzavý Miloš. Zrzoun, jak mu tehdy říkali., pochopitelně potají. Obávaný vedoucí katedry, bezohledný a mstivý, kdo se mu znelíbil, tak letěl. Jenom Josef - ze všech jediný - mu dokázal říci pravdu do očí. Také potom špatně dopadl:. Jedině Josefa se tenkrát on, poseroutka, , odvážil zastat. Přede všemi vykřičel
na Zrzouna, co si o něm myslí. Zrzoun řádil a vyhrožoval vším možným, jenomže už to nestačil: Josef bohužel také ne: umřel pár týdnů předtím, než přišel ten převrat.. Nesnesl ten vyhazov, ty pomluvy, kterými ho Zrzoun znemožnil. Že by si teď, dodatečně, zchladil žáhu na mně?
Nedalo příliš práce, aby ho objevil. ... Oblečený podle poslední módy, na ukazováčku honosný prsten. Nebyl jistě jediný, kdo se otočil jako na obrtlíku a neprůhlednou spletí starých kamarádů a soudruhů se prodral znova k místu na slunci. "Jak jsi mě našel?" diví se, decentně vrtí lžičkou v šálku s kávou.
"Na fakultě je známo, že nyní děláš manažera."
Samolibě se usměje. "A co ty?" utrousí blahosklonně. "Nejsi už aspoň proděkanem?"
Taková nehoráznost! Ale nezmůže se na slovo.
Zatím však Miloš už ztratil trpělivost. "Tak co vlastně potřebuješ? Jinak bys mě přece nesháněl!" řekne jízlivě.
"Pamatuješ se na Josefa?"
Vteřina zaváhání. "No jasně. Pro katedru to byla škoda, že odešel!"
"Odešel? Vždyť jsi ho vyštval! To věděli všichni!"
"Co je to za nechutné výmysly?"
"Žádné výmysly! Pomluvil jsi ho, bůhvíkde všude! A Josef prostě tu štvanici nevydržel!"
Nepěkná, pihovatá tvář rudne a flekatí: "Poslyš, o co ti jde?"
"Donášel jsi na něj! Třeba by se i dalo zjistit, komu všemu!"
"Že já jsem tě tenkrát nestačil taky vyrazit!" syčí Zrzoun Oči se mu podlévají krví, potí se na čele.
"Teď jsi to přece dohonil: při tom konkursu! To ty ses postaral, aby mi to nevyšlo!"
"Jak leda?"sípe Zrzoun.
"Něco jsi namluvil členům komise! Pomstil ses mi, že jsem se zastal Josefa! On nesehnal nikde místo a skončil v pivovaře. Tahal těžké sudy, až se udřel. To ty ho máš na svědomí! A já si můžu zjistit, kdo mě osočil u členů komise!"
"Snad si nemyslíš, že mají něco v ruce?"
"Ale snad mají paměť!"
"To jistě: určitě si pamatujou věci, které by o nich mohly vyjít najevo! Ani nešpitnou!" Zdá se, že už je Zrzoun zase na koni.
"Jsi sprostý gauner!"
"Jo? Tak abys věděl: před tebou dostal v tom konkursu přednost jeden můj kámoš: něco jsem mu dlužil."
"Já to tak ale nenechám!"
"Ty posero, ty se tak na něco vzmůžeš! Z tebe si nikdo nic nedělal, ani tvoje stará! Tahala tě za nohu - akorát ty jsi o ničem nevěděl. Ten druhej kluk - je vůbec tvůj?"

Nemá ponětí, jak se dostal domů. V hlavě mu hučí, to přece nemůže být pravda, že by Irena Zrzoun ho chtěl jenom zasáhnout - a to se mu podařilo. Rána je hluboká, jak má teď dál žít? Ireně do Kanady psát nebude - stejně by neodpověděla. A Ondřej - tuší něco? Nebo snad už ví? Studuje fyziku, možná z něj bude úspěšný vědec - na rozdíl od táty. Od táty?
Černé kruhy před očima, ztěžka nabírá dech. Nejhorší ze všech možných světů, krutý a nepřátelský. Útočí na člověka ze všech stran, napadá bezbranné, zraněné dobíjí. Copak není možné se bránit? Mlátit kolem sebe, všechny ty mizery…Někde vespod se cosi pohne, hryže mu v útrobách , zoufalá touha po odplatě, po pomstě. Vrátí jim to, všem! A zejména tomu zrzavému zmetkovi! Chvíli přežvykuje ty vtíravé, primitivní emoce. Pak se otřese: Kam jsem se to dostal?
Větve meruňky zkroucené v divoké křeči. Květy snad tentokrát zahynuly… Stačilo by také - aspoň oplatit stejnou mincí… Někomu napsat, nebo jen zatelefonovat… Vyskočí, otvírá okno, lapá po vzduchu.
Celou sobotu a neděli se zmítá v tom dvojím ohni. Jsou přece věci, které by nedokázal! Ale má zůstat až do smrti -
Jenom poserou! ozve se někde za ním potměšilý hlásek. Otočí se, nikdo tam není.

Svévolný život zatím rozhodl po svém.
"Slyšel jsi, že je Zrzoun v nemocnici?" vítají ho na katedře. "Klepla ho pepka!"
"Ten podvraťák se z toho vylíže!" míní kdosi skepticky. "Prevíti mají přece štěstí.!"

Pomalu kráčí domů, necítí nic, ani úlevu. Hlavně, že se to možná vyřešilo bez něj. Už nebude nikdy myslet na nějakého zrzavého zmetka.. Už nebude nikdy na nic čekat. Ani na spravedlnost.





Další články tohoto autora:
Lydie Junková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku