Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 14.6.2005
Svátek má Roland




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: O to tady jde!
 >SVĚT: Osudy zvědů
 >POLITIKA: Hledá se bývalý novinář. Zn.: Na černou práci.
 >SPOLEČNOST: Národní kulturní památka
 >Z MÉHO PODKROVÍ: O debatě v Českém rozhlasu a podobných hrůzách
 >ROZHOVOR: Plukovník RAF: Nacisté i komunisté udělali z Čech jeden velký koncentrák
 >ČÍNA: Devět komentářů (1)
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Kdo je největší Čech
 >CHTIP: Jó, to byly časy IV.
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Tropický skleník slaví 1. rok své existence
 >PENÍZE.CZ: Kde se klubou superboháči? A jak investují?
 >SPOLEČNOST: Nová mediální hvězda - Pepek Vyskoč
 >SVĚT: Konec dějin podle Francise Fukuyamy
 >SPOLEČNOST: To by mě tedy také zajimalo, o čem je tady vlastně řeč...
 >EVROPA: Ať Španělé opakují referendum!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
14.6. SVĚT: Osudy zvědů
Ota Ulč

Agenti, špioni, rozvědčíci, pokud se dožijí penzijního věku, ve svých zemích se příliš nezviditelňují. Někteří napíší memoáry, stát jim u posledního rozloučení okrášlí rakev medailemi za zásluhy. Mezi výjimkami si zmínku zaslouží Minařík, bývalý zaměstnanec štvavé rozhlasové stanice Svobodná Evropa, navrátivší se z Mnichova do Prahy za veliké mediální pozornosti. Národu představen jako kapitán, později povýšen na významnějšího lampasáka, též na šéfredaktora, snad i inženýra a kandidáta věd. Zůstalo však nevysvětleno, proč v nepřátelském táboře zdárně si počínající orgán najednou zanechal své světovému míru prospěšné činnosti. To rozhodně nebyl případ Karla Koechera, v USA lapeného a uvězněného, jehož pak Američané vyhandlovali za ruského disidenta Šaranského, nynějšího člena vlády v Izraeli. Koecherovi, nyní trvale sídlícímu v obci Dolní Břežany, stát nemíní uhradit jeho značný dluh americkým advokátům. Nezískal uznání a povýšení za komunistů a tím méně za doufejme že setrvávající vlády nekomunistů. Za svého pobytu v Praze se dost pravidelně potkáváme při společenským událostech s literárním zaměřením, jichž on se mlčenlivě zúčastňuje.

- - -

Značně se liší úděl špionských přeběhlíků. V době studeně války veliká jejich většina uprchla na Západ, ale několik se jich vydalo opačným směrem, do Moskvy. Z nich nejznámější bylo trio Kim Philby, Guy Burgess a Donald Maclean, přesvědčených komunistů už z dob studiích na univerzitě v Cambridge, příslušníků vyšších společenských kruhů, posléze ve službách britského království. Philby se v Moskvě znovu oženil, nadále hodně pil a KGB mu uspořádalo důstojný pohřeb. Jeden profesor z Harvardu se mi svěřil, jak za pobytu v Moskvě ho kontaktoval jeden z přeživších, s postýskáním, že život v tamějším paneláku není přesně to, co si na sklonku života představoval.

Daleko líp dopadl zbylý člen cambridgské čtveřice, do šlechtického stavu povýšený Sir Anthony Blunt, historik umění s oficiálním titulem Surveyor of the Queen´s Pictures – opatrovník královniných uměleckých předmětů. Teprve v roce 1979 došlo k odhalení tohoto dlouholetého sovětského velešpiona. V době Stalinova přátelského paktu s Hitlerem Blunt vyzradil komunistům jména britských agentů v Německu, ti jména předali nacistům, závěrečnou instancí pak Gestapo a popraviště. Po válce Blunt ochraňoval Philbyho, odpovědného za smrt mnoha východoevropských antikomunistů. A žádný trest kdy postihl tohoto zkázonosného historika umění. Však gentlemani vůči svým vlastním se dovedou zachovat věru gentlemansky.

(Velkorysosti se nezřídka dostávalo i zcela plebejským zrádcům. Příkladem nám poslouží Kanada, součást britského Commonwealthu. V roce 1953 přijel do Montrealu sovětský špion, vydávající se za Davida Soboloffa, fotografa z povolání. Kanaďané ho ale získali do svých služeb, dostal krycí jméno Gideon a stal se z něho jeden z nejúspěšnějších, nejužitečnějších dabl špionů od konce druhé světové války. Jenže James D. F. Morrison, kaprál kanadské jízdní policie, Gideona zradil, doslova ho prodal Sovětům za mizernou sumu 3.500 dolarů. Sověti nic netušícího Gideona pozvali na domácí dovolenou, z níž se již nevrátil, šeredně o život připraven. V roce 1957 se Jidáš Morrison k činu přiznal svým představeným, kteří však nepokládali za nutné vyvodit jakékoliv důsledky. Dotyčný pokračoval ve službě a k jeho pozdějšímu propuštění došlo ne proto, že zradil svou zemi a zavinil smrt člověka, ale kvůli krádeži peněz.)

- - -

Myš se anglicky řekne mouse, myši jsou mice. MICE je též užívanou zkratkou pro motivy, na něž jsou renegáti nachytatelní – totiž MONEY, IDEOLOGY, COMPROMISE, EGO. V případě amerických zrádců ani jednomu neučaroval půvab marxismu-leninismu, ale pouze peníze. Aldrich Ames, luxusně si žijící lenoch a alkoholik, což CIA, jeho dlouholetého zaměstnavatele, nijak netrklo, stejně jako rovněž podivné počínání Roberta Hanssena u FBI. Oba zavinili smrt mnoha pro Američany pracujících Sovětů. Ale aspoň, na rozdíl od britského šlechtice, jsou Ames a Hanssen teď ve vězení na přemnoho roků.

Moskva se se svými zrádci věru nemazlila. Jeden z jejích úspěšně uniknuvších spolupracovníků o tom ve své knize Aquarium (Macmillan, 1986) pod pseudonymem Suvorov píše takto:

Krematorium, na pásu se sune otevřená rakev, v ní tělo v černých šatech, přivázané drátem. Průběh události je filmován. Tělo v rakvi je živé. Najednou se pás zastaví, rakev s živým zvednou a postaví ke zdi, aby dobře viděl. Musí totiž počkat, přijela rakev s generálem, ten je skutečně mrtvý. Dosud nemrtvý u zdi zírá, jak rakev vjíždí do pece, aby byla pohlcena žárem. Jeho výraz děsu je filmován, vše je filmováno, též hrozné skřeky zaznamenány, když už pak na něj přišla řada.“

Velmi výchovné, poučné varování ostatním kádrům. Není nad názornou agitaci.

Suvorov informoval, že soudruzi nezacházeli s každým stejně surově. O renegátu jménem Konstantinov napsal: „Strašně se bál, že ho takhle popravíme – že ho vůbec popravíme. Tak se nám ho zželelo, přece nejsme bestie bez citu. Kdepak, krematorium! Ne, dali jsme ho do rakve a pohřbili, zaživa zahrabali. Slovo dodrženo -- nebyl popraven. Popravil se sám, když pořád chtěl dýchat a chyběly mu k tomu možnosti.“

Moskva se snažila zlikvidovat své renegáty, bezpečně již na opačné straně barikády třídně rozděleného světa, a v nejednom případě se to podařilo. Například Ignác Poretsky, zastřelen v roce 1937 ve Švýcarsku. (Mám potíže s transkripcí ruských jmen:

Golitsyn či Golitsin,Golicin? Khokhlov – Chochlov?, atd., atd.) Větší je ale počet těch, kteří takovému údělu unikli. Hodně známý je úspěšný únik Igora Guzenka a jeho rodiny ze sovětského velvyslanectví v Kanadě. Nepovedl se únos Vladimíra Petrova a jeho choti z Austrálie. Nikolaj Khokhlov přežil pokus o zabití v Evropě.

- - -

Mnohé informace poskytl svým dřívějším kapitalistickým nepřátelům český rozvědčík Josef Frolík. Přemnoho ne vždy zcela přesných tvrzení obsahuje jeho kniha The Frolik Defection: The Memoirs of an Intelligence Agent (London: Leo Cooper, 1975), též hodně pověděl jako svědek u justičního výboru amerického senátu (18.11.1975). Naši Češi se pokusili, snad víc než jednou, přivézt na onen svět svého někdejšího spolupracovníka. Podrobnosti neznám, víc o tom ví spisovatel Jan Beneš.

Pro někdejší nakladatelství 68 Publishers Josefa a Zdeny Škvoreckých jsem se snažil získat kontakt na semínkového generála Jan Šejnu. Pokus se nezdařil, kolovaly různé fámy,jako že například vede hospodu na Long Islandu. (Velmi nepravděpodobná verze. Uprchlík tohoto kalibru by s největší pravděpodobností zmizel do anonymity a ne šenkovat zákazníkům. Při rozprávce o Šejnovi s přítelem u těchto tajných služeb jsem se zeptal „Co když vám lhal?“ a dostalo se mi této odpovědi: „Na tom přece nezáleží -- důležité je, že Sověti si nemohou být jisti. Kvůli Šejnovi, který znal jejich nejtajnější plány, museli pak všechno beztoho předělávat — a to je přišlo na spoustu peněz. V tom přece byla ta největší škoda, kterou jim Šejna způsobil. A tím nám on nejvíc posloužil.“)

Na rozdíl od neviditelného Šejny, hned od prvopočátcích svého úprku se zviditelňoval Ladislav Bittman, vysoce postavený estébák, specialista na desinformace, všelijaké podtrhy, zaměřené na diskreditaci zahraničního nepřítele. Pilný publicista (knihy s tituly The Deception Game; The KGB and Soviet Disinformation; The New Image-Makers), občasný analytik na televizní obrazovce, též svědek při slyšení v Kongresu. Přesto se netajil svou existencí, univerzita v Bostonu mu poskytla zaměstnání pedagoga. Nadále poškozoval zájmy svých bývalých soudruhů, aniž ti se mu byli nelaskavě revanžovali..

- - -

Nezřídka agent ze sovětského bloku se dostavil k americkým dveřím s nabídkou spolupráce a tím i notným dilematem, zda věřit či odehnat, zda je autentický přeběhlík či poslaný superagent s plánem opačnou stranu zmást, diskreditovat, pořádně jí ublížit. Byl či nebyl vysoce postavený kágébák Vitaly Yurchenko (Jurčenko) autentický defector?

Napřed požádal ve Washingtonu o azyl, plno mediálního rozruchu u toho, načež odběhl k Sovětům pro ochranu, s tvrzením, že se stal obětí zločinného únosu.

Začátkem šedesátých let kágébák Juri Nosenko, přidělený k sovětské delegaci, jednající v Ženevě o odzbrojení, začal pracovat pro Američany. Bývalému sovětskému agentu Golitsynovi se ale podařilo přesvědčit některé vysoce postavené hlavy v CIA, že Moskva poslala Nosenka realizovat komplikovanou hru podvodů a klamů. Zamotána v tom byla dodnes uspokojivě nezodpověděná otázka, zda Lee Harvey Oswald skutečně zavraždil J.F. Kennedyho, zda jednal sám a jaké byly jeho kágébácké konexe. CIA se nemohla dohodnout, Nosenko si odtrpěl v tajné samovazbě dva nepříjemné roky, odříznut od světa, posléze jaksi rehabilitován. Případem se zabývají knihy (například Edward Jay Epstein, Legend, Ballantine Books, 1979), vznikl podrobný dokumentární film.

Lze slyšet kritiku, že tajné služby lákají spolupracovníky, slibují modré z nebe a když pak už nejsou k užitku, svých povinností by se co nejraději zbavily, což ovšem je postoj, který může být zájmům USA jen ke škodě. Takto citoval Williama H. Webstera, bývalého šéfa CIA, vlivný deník The Washington Post. Z elektronického zdroje, ne však všeobecně přístupného, jsem se dozvěděl o předním východoevropském diplomatovi (označeném pouze jako „John Doe“) , který v době studené války mnohé riskoval ve prospěch CIA, a ta se zaručila, že o něj a jeho rodinu bude do smrti dobře postaráno.

Přesídlen do Ameriky na neznámé místo, dostal novou identitu a zaměstnání v bance. Jenže po nějakém čase při reorganizaci práci ztratil a CIA, s odkazem na nepředvídané rozpočtové škrty, se chtěla z dřívějšího závazku vyvléknout s odkazem na precedent z roku 1875 (Totten vs.USA), že tajnost případu vylučuje soudní řešení.

Někdejší šéf špionáže William Casey podporoval založení Jamestown Foundation, která by pomáhala bývalým agentům přijít k penězům přednáškami a publikacemi. V devadesátých letech Viktor Sheymov, bývalý major KGB, si za advokáta najal Jamese Woolseyho, rovněž bývalého ředitele CIA. Ten pro něho docílil mimosoudní vyrovnání ve značné, blíže nespecifikované výši.

Milt Bearden, bývalý šéf tajných iniciativ v tehdejším sovětském bloku, který pak měl na starost přesídlování a adaptaci přeběhlíků v novém prostředí (tzv.defector resettlement program), vyjádřil názor, že „je velmi obtížné snažit se, ale dotyční byli spokojeni, aniž se z nich stali milionáři.“

V tomto vydání pak následovaly zcela začerněné stránky.

K O N E C




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku