Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 16.6.2005
Svátek má Zbyněk




  Výběr z vydání
 >SVĚT: První střet Ameriky s mohamedány a preventivní válka
 >SPOLEČNOST: Deregulace? Již dlouho víme, co činíme, pane premiére...
 >PRÁVO: Ministry do tepláků!
 >MÉDIA: Paradoxy navyšování koncesionářských poplatků
 >NÁZOR: Podivná polemika Bohumila Doležala
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Malé upozornění policajtům
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (2)
 >HUDBA: Coldplay - X&Y
 >CESTOVÁNÍ: Way to Norway (1)
 >POVÍDKA: Potkalo mě štěstí
 >SPOLEČNOST: Soutěž o ceny pro Velkého bratra začíná!
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Ostravak bude vyzpovídán on-line
 >EKONOMIKA: Optimismus na americkém trhu
 >PENÍZE.CZ: Klíčový plán vykouzlí miliónové úspory. Opravdu?
 >POLITIKA: Jiří Paroubek jako spasitel?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
16.6. SVĚT: První střet Ameriky s mohamedány a preventivní válka
Ota Ulč

Došlo k němu koncem osmnáctého století, krátce po zrodu americké nezávislosti. V tehdejší době působily značnou neplechu tzv. Barbary States of North Africa – Maroko, Alžírsko, Tunis a Tripoli, nynější Libye. (Slovo Barbary není míněno hanlivě, jak by leckdo třeba předpokládal, ale je odvozeno od částečně berberského původu tamějších obyvatel.) Tyhle státy se totiž po několik století udržovaly při životě kořistnictvím, loupežemi páchanými na mořích – společného majetku lidstva dle obyčejového mezinárodního práva. Přepady a konfiskace lodí, majetku, zajetí posádek a pasažérů, jejich zotročení. Výkupné, výpalné, metody kriminálních gangů našeho věku též byly značným zdrojem příjmů. Historik Robert Davis ve své knize “Křesťanští otroci, muslimští páni“ (Christian Slaves, Muslim Masters: White Slavery in the Mediterranean, the Barbary Coast and Italy, 1500 - 1800) odhaduje, že takto padlo do otroctví 1,25 milionu Evropanů a Američanů. K loupežným otrokářským přepadům docházelo i ve vzdálených oblastech, na souši severní Anglie a Irska. Například v roce 1631 téměř každého obyvatele irské vesnice Baltimore postihl takový osud.

S úsilím zlikvidovat tuto hrozbu lidstva je spojeno jméno Thomase Jeffersona, třetího prezidenta Spojených států, dřívějším posláním prvního velvyslance v Paříži. Tam se snažil vyjednávat, seznamovat se s názory reprezentantů pirátských států. Informoval Kongres ve Washingtonu o stanovisku velvyslance Abdrahamana, reprezentujícího Tripoli, odpovídajícího na otázku, jakým že právem se domáhají povinných plateb: „Velvyslanec odpověděl, že to je zakotveno v zákonech Proroka, že tak je psáno v Koránu, že všechny národy, které neuznávají jejich závaznost, jsou hříšníci, proti nimž je právem a povinností vést válku, kdekoliv mohou být zastiženi, zmocnit se jich jako zajatců a uvrhnout do otroctví.“

V roce 1784, maročtí piráti se zmocnili americké lodi Betsey s nákladem soli, směřující ze Španělska do Filadelfie. John Jay, tehdejší ministr zahraničních věcí (Secretary of State), rozhodl přizpůsobit se evropskému, současnější terminologií věru mnichovanskému řešení, totiž sultánům těchto států v roli agresorů platit tzv.tribute výměnou za jakési záruky bezpečné plavby a propuštění zajatců. V témže roce Jefferson navrhl jiné řešení – nic neplatit a peníze utratit na výstavbu loďstva, proti zločincům se postavit, zareagovat zbraní. John Adams, druhý prezident po Washingtonovi, jakkoliv sympatizoval s Jeffersonovým postojem, neshledal ho však praktickým pro předpokládanou neochotu Kongresu poskytnout potřebné fondy.

Situace se změnila až v roce 1801 po Jeffersonově převzetí prezidentského úřadu. Okamžitě po své inauguraci, aniž si vyžádal souhlas Kongresu, se rozhodl pro válečnou expedici vymýtit tuto hrozbu moří. Nevědomky mu posloužil Yusuf Karamanli, tehdejší vládce Tripoli, hrozbou vyhlásit Americe válku, jestliže si nepospíší s očekávanou platbou. Jefferson neplatil a po dobu příštích čtyř let americké námořnictvo bombardovalo severoafrické přístavy. Dalších pár roků uplynulo, než došlo k podepsání smlouvy, v níž všechny čtyři Barbary státy se zavázaly nepokračovat ve svých tradičních hanebných praktikách pirátství, únosů a vydírání.

- - -

Preventivní válka (preventive či také pre-emptive war anglicky) věru není krvelačný vynález satanského George W.Bushe. Nelze upírat právo iniciativy jednat dřív, než tak k mé škodě učiní agresor. Dřív než Americe připadla nevděčná role globálního policajta, vypořádávala se s ní regionálně, v blízkém, nezřídka nepokojném sousedství.

Dočítám se, že v období 1800 až 1934 se příslušníci námořní pěchoty za účelem ochrany amerických životů a majetku vylodili, na cizí území vstoupili celkem 180 krát.

Prezident Woodrow Wilson, humanistický filozof, vyslal v roce 1915 a 1916 tyto jednotky do Haiti a Dominikánské republiky, kde setrvaly dlouhou řadu let.

A nebyly to jen americké praktiky. V roce 1587, britská královna Alžběta I. nečekala, až se španělskému protivníkovi Filipu II. podaří dokončit přípravy na invazi a z jejího pověření proslulý Francis Drake včas zlikvidoval část připravené flotily v přístavu Cádizu. V roce 1756 pruský král Bedřich Veliký rovněž nečekal na útok Rakouska, Ruska a Francie a zasáhl první.

V době nedávné, v roce 1967, když se shromažďovaly arabské armády na hranicích Izraele, ten na útok nečekal a nepřítele zlikvidoval za šest dnů. (V roce 1973 se ale Arabům překvapení podařilo, když o velkém židovském svátku Yom Kippur zasáhli s obrovskou početní převahou armády a materiálu. Nicméně i tento konflikt prohráli. Například většina letadel jimi sestřelených byla jejich vlastní.)

Výtečným příkladem preventivního zásahu byl v roce 1981 úspěšný letecký útok Izraele na jaderný komplex Osirak v Iráku, pílí Francouzů těsně již před dokončením. Zejména Evropa se tehdy otřásala rozhořčenými protesty mravokárců, jimž se ovšem tehdy notně ulevilo.

Mnohé se důkladně změnilo zejména po 11.září 2001: stát přestal být výlučným zdrojem nebezpečí. V minulosti jsme se potýkali s ideologiemi, které kontrolovaly státy. Teď abychom se vypořádali s protivníkem, který legitimitu států neuznává. Jeho cílem je znovuzrození jediného, nadnárodního islámského kalifátu. Na scéně se objevily nové destruktivní síly bez zřetelné adresy, s výhodou nejen anonymity, ale i nihilismu Teroristické akce se zglobalizovaly, cílem destrukce se stala nejen Amerika, ale celá západní civilizace. A fundamentalisté, dychtící odspěchat zpět k dávné středověké slávě, využívají k naplnění svých destruktivních vizí těch nejmodernějších vynálezů nevěřících psů.

V době studené války nukleární zbraně sloužily zejména jako deterrent,

odstrašující potenciálního nepřítele od jejich použití – čímž splnily svou roli, zasloužily se o zachování světového míru: Zcela jinak je tomu teď v nových podmínkách, kdy al-Kájda se snaží a nelze vyloučit pravděpodobnost, že se jí povede, nejspíš cestou pakistánskou, tuto apokalyptickou zbraň získat a použít. Ujistil nás Abu Anas al-Maghribi, mluvčí al-Kájdy pro Evropu a Ameriku: „Nepolevíme zasáhnout Američany a Křižáky … Oznamujeme islámskému národu, že zhotovení nukleárních zbraní není monopolem Američanů a Křižáků, tyranů světa, hněv Boha na ně dopadne.“ (The Jamestown Foundation, Terrorism Focus, 12.11.2004) „My milujeme smrt stejně tolik, jako nevěřící milují život“ – slova mesiáše Osamy bin Ladina.

V takovém kontextu se pak uplatnění preventivního zásahu, pokud by byl vůbec uskutečnitelný, nezdá být tak barbarským, věrolomným počínáním. Vrátíme-li se do uplynulého dvacátého století, tolik krvavého, nemyslím, že bychom dnes objevili mnoho racionálních obhájců postoje Británie a Francie v třicátých letech, jejich politiky appeasement, usmiřovaček Hitlera za každou cenu. Tehdy včasná řízná iniciativa preventivního výprasku by byla zájmům lidstva tuze prospěla.

- - -

Régis Debray, francouzský podpůrce revolučního kvasu v latinskoamerické oblasti, spolubojovník Che Guevary a posléze i poradce bývalého prezidenta Mitteranda, uveřejnil v The New York Times (23.2.2002) esej nazvanou „Francouzská lekce“. V ní oznamuje, že Evropa již není posedlá euforickou arogancí, naučila se skromnosti, na rozdíl od jím kaceřované Ameriky, údajně spokojené jen s vasaly a nikoliv spojenci. Zdůrazňuje rozdíl mezi Evropou starou, která nezažila područí a Evropou tou východní, zvyklou údělu shrbeného poslušného satelita. (Autor neshledal potřebným se upamatovat na méně než oslňující počínání okupované Francie za druhé světové války, kdy poměr počtu partyzánů a kolaborantů s nacisty byl asi tak 1 : 100.)

V posledních letech se vskutku zvětšuje vzdálenost v počínání a pojímání hodnot

na opačných březích Atlantiku. Přibývá nesouhlasu v zásadních otázkách, ať už o významu a smyslu OSN, smlouvy ABM, Kyotského protokolu, mezinárodního soudu či trestu smrti. Amerika a Evropa si též přestaly rozumět ve zcela zásadní záležitosti, zda v případě potřeby užít zbraní.

V poválečné době, tedy za dobu, již přesahující půl století, směr zahraniční politiky ovlivnilo několik publikací, mezi nimiž si zmínku zaslouží esej George Kennana z roku 1947 o containment - strategii, jak reagovat na mohutnící sovětskou moc, pojednání Francise Fukuyamy o „konci historie“ z roku 1989 a Samuela Huntingtona o „střetu civilizací“ z roku 1993. Zásadní pozornost a též vliv získalo pojednání Roberta Kagana,uveřejněné v letním čísle 2002 časopisu Policy Review, tedy velmi krátce před konfliktem Washingtonu a Paříže v Bezpečnostní radě OSN v otázce, co podniknout se Saddamem Husseinem.

Konec studené války rovněž znamenal konec nezbytnosti společné západní jednoty proti již neexistujícícmu nebezpečí. Značnou je ironií, že Kremlu se teprve jeho nemohoucností podařil cíl rozložit západní alianci. Obrovský nepoměr vojenské síly USA vis-à-vis Evropa umožnil starému kontinentu se vézt téměř zadarmo na přetíženém povozu amerických globálních policajtů a hasičů. Dělba práce, slovy jednoho Evropana, vypadá tak, že Američané uvaří večeří a Evropané pak umyjí nádobí. Autor Kagan (v knize Of Paradise and Power: America and Europe in the New World Order, Alfred A. Knopf, 2003) přirovnává tyto kontinenty k dvěma mužům, kteří se potkají s nebezpečným medvědem. Jeden muž má k dispozici jen nůž, kdežto ten druhý třímá pušku. Je přece psychologicky zcela normální, že ten s pouhým nožem se nebude drát vpřed k útoku. Takže teď to máme: Bush, zaútočící na Saddama, kdežto Evropané umenšení do role permanentní timidity (bázlivosti, plachosti, váhavosti,opatrnosti). Za takového stavu je to pak stále medvěd nebo snad již onen lovec, kdo představuje nejakutnější nebezpečí?

Takovou otázkou se Jefferson kdysi v pařížských kuloárech určitě nezabýval.

Nynější atlantická aliance v tuze chatrném zdraví má ještě šanci se zmotořit. Injekci k znovunalezení jednoty zájmů nejspíš poskytne al-Kájda, mezinárodní teroristé, zkázonosní fanatici. Ti pak nejspíš přivedou svářící se polospojence na jiné myšlenky a třeba ještě nebude pozdě.

K O N E C




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku