Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 15.6.2005
Svátek má Vít




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Jiří Paroubek jako spasitel?
 >EVROPA: Kam kráčíš EU?
 >GLOSA: Jakási litera nějaké dohody
 >PRÁVO: Ta naše povaha česká aneb Jsou Češi remcalové?
 >GLOSA: Jiný Cikán
 >ARCHITEKTURA: Secesní Jablonec
 >ÚVAHA: Akce B - B jako buržoasie
 >PRAHA: Láska na hřbitovní zdi potřetí (a naposled?)
 >POLEMIKA: Tři děvčata a knížka fotek
 >POEZIE: Sněhurka a sedm trpaslíků
 >FOTO: Vejde se Honda do VW Golfa?
 >MÉDIA: O poplatcích on-line na webu ČT
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: ČSOB podporuje projekt Internet pro seniory
 >PENÍZE.CZ: Peněžní fond: lepší než termíňák a běžný účet?
 >SPOLEČNOST: O to tady jde!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
15.6. ÚVAHA: Akce B - B jako buržoasie
Jan Beneš

Ten film se jmenoval Akce B, předcházel Krále Šumavy a jiné režimní agitky. Pojednával o údajně hrdinném boji SNB s banderovci; leč převážná jeho část netočila se kdesi na Slovensku, či v Beskydech, kdež se opravdu i bojovalo, ale v pražské Šárce, případně Hanspaulce na Jenerálce. Neb ze všech umění je pro nás nejdůležitější film, pravil Lenin. Jinak se svěží dílko stříbrného plátna věnovalo, jak jinak, nikoli zoufalé snaze pravobřežních Ukrajinců, kteří prohráli svou válku proti Hitlerovi i Stalinovi, vysmeknout se ze sovětské pasti, ale spiknutí katolického kléru proti republice k čemuž jí měli banderovci posloužit v rámci zvrácení vůle svrchovaného lidu vydat se k socialismu.

Jenže skutečná Akce B, do názvu filmu zde vypůjčená, byla úplně jiná akce a písmeno B ocitlo se tam nikoli odvozeno od jména Stepana Bandery, ale buržoasních třídních nepřátel s nimiž bylo zapotřebí účtovat. Však to ministr informací soudruh Kopecký hezky vyjádřil větou, že buržoustům bude zaťata žíla u samýho pytlíka. Však na to měla strana celkem osmnáct klasifikací. A, B a C, každou pak s šesti podkategoriemi. Od vzorového A/1 až po zatracení hodné C/6. Nakolik to bylo popučené od sovětských soudruhů a nakolik od německých dělnických a národních socialistů, nedovedu posoudit. Pokud jde o Banderu tak toho, co buržoasního nacionalistu Banderu, strčili do koncentráku už náckové a v exilu později zavraždili komunisté.

Vhodný vzorec k aplikaci akce B, b jako buržoasie, poskytly zkušenosti už zmíněného německého národního a dělnického socialismu (ostatně poučeného od sovětských soudruhů, však trápilo soudruha Hitlera, že nemá pro jinověrce k disposici Sibiř), kteří zatínali tímto systémem žílu u samého pytlíka osob rasově Nové Evropě nevyhovujícím, jakož i četným jiným, včetně zrádného kléru.

V rámci potřeb „národního hospodářství naší lidově demokratické republiky“, tak to stálo na mizerným cyklostylem množených formulářích, tudíž byli z rozhodnutí patřičných (obrozených) národních výborů osoby kategorie B připraveny nejprve o telefony, následně o automobily, posléze živnosti; zdráhalové odesláni do TNP. Nu a došlo i na slib pronesený Gottwaldem v parlamentu už roku 1929, že dělníci půjdou bydlet do paláců a buržousti do sklepů. Takže buržoasie, v rámci konání historického vývoje, to vše z rozhodnutí lidově demokratické moci, opouštěla svá obydlí. Paláců na to dost nebylo, stačit musily, hlavně v rámci té zatínané žíly, obyčejné byty. Lidově demokratická moc arciť ve své velkomyslnosti zajistila obydlí náhradní. Místo Prahy, kde máme tuhle bytovou tíseň a potřebu nových kádrů bydlit, je tu vcelku značné množství různých neobydlených pastoušek v pohraničí, kdež pak, holoubkové buržoasní, uplatněte své právo na práci a jiné výhody lidem uznávané a hleďte se ve spojení s dělnickou třídou převychovat. A šlo to ráz na ráz. Kupředu levá a zpátky ni krok.

Akce B měla svou podsekci vyhrazenou pro vojáky z povolání buržoasního původu, či tedy tak zvané orientace na armádu nelidovou. (Ačkoli ta lidová například roku 1951, poprvé ve své historii a zajisté dle sovětského vzoru, oddělila jídelny pro mužstvo a pro důstojníky).

Byty těchto nedůvěryhodných a z ozbrojených sil vyakčněných osob, či i jen následně propuštěných, byly prohlášeny za vojenské a tudíž k disposici pro nové kádry naší lidově demokratické armády. Tak došlo i na nás. Náhradní ubytování jsme měli velkomyslně k disposici hned dvě. Nejdek u Karlových Varů, anebo Kamenný Přívoz. A zase to šlo ráz na ráz.

Zajišťovala (lidově demokratická) armáda vozy Praga RND. Když už bylo vše jaksi naloženo, vzpomenul si otec, že na zahradě zůstaly štafle, kterých nám bude v novém působišti jistě třeba. I byl jsem pro ně vyslán. Stál na nich jakýsi desátník s vybíral z koruny stromu dosud neočesaná jablka. (Měli jsme i jiné starosti.) Pravil jsem, že bych si štafle rád odnesl, ale soudruh desátník odvětil, že teď je potřebuje on. Snažil jsem se operovat s tím, že se jedná o náš soukromý majetek, ale byl desátníkem poučen, že žádný soukromý majetek neexistuje; když pak měl být velícím lampasákem toho přesunu k vydání štaflí pohnán, pro jistotu je prošlápl a zlámal. Zachtělo se buržoustům štaflí, umíme tomu svou uvědomělostí a třídním citem zabránit.

Proč dnes tato tklivá story, jež však tehdy poznamenala osudy desetitisíců naprosto nevinných lidí, kterým se dodnes nikdo ani neomluvil, natož aby se pokusil vyrovnat se se vzniklou újmou? Protože shodou okolností je mi známo, že právě takhle byla ze svého obydlí, v tomto případě hradu, vysidlována i rodina majitelů Kokořína. Početná rodina s mnoha dětmi včetně dcery Penelope se v rámci třídní spravedlnosti ocitla nikoli ve sklepě, ale v pastoušce v podhradí. Paní Špačková pak tam pro umprumáky putující domovem (šel malíř chudě do světa) roku 1951 vařila báječné knedlíky. Čímž je zachraňovala od smrti hladem a vlastní rodině tak poskytla rovněž jakousi pomoc. (Pokud jde o ztepilou Penelope, i její přečetní sourozenci měli podobná jména a my jsme tehdy soudili, že se na nich rodiče pomstili. Ostatně i tomu lidově demokratická moc zabránila vydáním seznamu povolených křestních jmen, na němž nějaké Penelope, jakož i třeba Ingrid už se nevyskytovaly.)

Ta story je zde proto, že nynčko, pozdě velice, jisté spravedlnosti učiněno bylo zadost. Ad vocem Kokořína. I při onom vystěhování jistě nalezl by se i jakýsi ekvivalent naší příhody se štaflemi a jakýsi uvědomělý desátník a tato příkoř už napravena nikdy nebude. Nevím zajisté, zda se Penelope návratu rodného hradu dočkala. Doufám, že ano.

Co dodat? Takhle to prostě dopadá, když jsou civilizační kořeny včetně přikázání Nepokradeš opuštěny. Nebude asi náhodou, že zatím co ukradení šlo ráz na ráz, jeho náprava trvá už třinácte let. Však – to by tak hrálo, soudí socialisté – se nám zmínka o jakési křesťanské civilisaci nesměla ocitnout ani v návrhu Ústavní smlouvy EU, že ano?

Tato mentalita zdá se mi připomínat duchovno onoho už pak nikdy nespatřeného desátníka dodávám.




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku