Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 15.6.2005
Svátek má Vít




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Jiří Paroubek jako spasitel?
 >EVROPA: Kam kráčíš EU?
 >GLOSA: Jakási litera nějaké dohody
 >PRÁVO: Ta naše povaha česká aneb Jsou Češi remcalové?
 >GLOSA: Jiný Cikán
 >ARCHITEKTURA: Secesní Jablonec
 >ÚVAHA: Akce B - B jako buržoasie
 >PRAHA: Láska na hřbitovní zdi potřetí (a naposled?)
 >POLEMIKA: Tři děvčata a knížka fotek
 >POEZIE: Sněhurka a sedm trpaslíků
 >FOTO: Vejde se Honda do VW Golfa?
 >MÉDIA: O poplatcích on-line na webu ČT
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: ČSOB podporuje projekt Internet pro seniory
 >PENÍZE.CZ: Peněžní fond: lepší než termíňák a běžný účet?
 >SPOLEČNOST: O to tady jde!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Evropa  
 
15.6. EVROPA: Kam kráčíš EU?
Jaroslav Kalenda

Před referendem ve Francii a Nizozemsku se diskuse ve většině případů zaměřovala pouze na to, co ústava přináší nového. Bruselská eurokracie považovala za samozřejmé, že stávající stav EU, její instituce, způsob fungování a celkové směřování unie, tj. vše co sama v průběhu let vybudovala, je jednou dané a není třeba se k tomu vracet. Kritiky ústavy, kteří překračovali tuto hranici "nového", poučovali, že kritizují něco, co už v unii platí. Opomněli však to, že občané nikdy neměli příležitost se k tomuto stavu v referendu vyjádřit, a dále, že sama ústava zakládá novou EU. Proto byli evropští politici zaskočeni výsledky referenda, neboť z uvedených důvodů občané těchto zemí odmítli hlasovat pouze o tom, co nového ústava přináší, a hlasovali o ústavě jako celku a o směřování EU. Odtud také pramení jejich názory, že občané nehlasovali o ústavě, ale o sociálních jistotách v případě Francie a o liberalizaci v Nizozemí. Je to však pohled zkreslený tím, co považovali za samozřejmě dané. Fakt, že ústava je kritizována "zprava" i "zleva" hodnotí její zastánci jako pozitivum, jako dosažení vyváženého politického konsensu. Z hlediska ústavy je to však zcela nepatřičný názor. Ústava by měla být v tomto ohledu politicky neutrální. Stanovovat politický ("pravolevý") směr ústavou, tj. zákonem, je absurdní. Je to opět pokus o unifikaci, pokus o vytvoření jakéhosi univerzálního světového názoru, snaha předepisovat občanům jak mají myslet. V demokratické společnosti je volba základních politických přístupů k řešení problémů společnosti hlavním motivem soupeření politických stran a je nezadatelným právem občanů, kterému směru dají ve volbách přednost. Ústava občanům tuto volbu do značné míry omezuje.

Po francouzském a nizozemském "NE" evropské ústavě dostala diskuse o ní zcela jiný, hlubší charakter. Projevují se zde dva výrazně odlišné proudy:

Tvůrci ústavy, prakticky celá bruselská eurokracie a přední politici, kteří do přijetí ústavy investovali svůj politický kapitál, tvoří jeden proud, který si dal za cíl ústavu nějakým způsobem prosadit, a to i přes vůli občanů zemí, jež ústavu v referendu odmítli. Díky své samolibé sebestřednosti se tohoto cíle nevzdávají. Chtějí pokračovat v ratifikaci, aby získali čas pro přípravu nástrojů k realizaci svých záměrů. Pokračování ratifikace zdůvodňují potřebou získat přehled o názorech občanů všech členských států, aby pak mohli lépe rozhodnout další postup. Je to falešný argument a poněkud drahý průzkum veřejného mínění, jehož výsledkem nebudou názory občanů na konkrétní problematiku, ale pouze bivalentní ano/ne složitému dokumentu. Z jejich vystupování lze vyčíst, že kalkulují s některými, mírně řečeno podivnými, možnostmi oživení ústavy jako jsou:
- opakované referendum (praxe již dvakrát úspěšně v unii použitá), doprovázené politickým a ekonomickým nátlakem, např. prostřednictvím rozpočtu unie ( dotace francouzským zemědělcům, či unijní příspěvky Nizozemců),
- prosazení ústavních pravidel administrativní formou mimo vliv občanů, tj. formou jakou vznikala dosavadní pravidla EU,
- celoevropské referendum (rakouský návrh),
- prodloužení termínů pro ratifikaci (česká vláda),
- schvalování pouze části I a II ústavy,
- či zapojení veřejnosti prostřednictvím vybraných nevládních organizací (Walströmová)

Druhý proud není tak jednolitý. Zahrnuje celou škálu názorů od nepotřebnosti ústavy (pokračovat při zachování stávajících pravidel), přes požadavek na přepracování ústavy až k názorům, že je nutné celkové přehodnocení směřování EU.

Výsledky francouzského a nizozemského referenda lze interpretovat především jako vyjádření nespokojenosti s odtržením politické reprezentace EU od problémů občanů unie, jako nesouhlas s "vedoucí úlohou" bruselské eurokracie, zakomponované v ústavě a s politickým směřováním unie. Eurokratické struktury si jako hlavní cíl kladou ambiciózní projekt rychlé politické integrace EU a pro jeho naplnění jsou ochotny obětovat demokratické principy, suverenitu národních států a jejich národní identitu, svobodnou vůli občanů, ale i ekonomickou prosperitu. Jejich zájmem je upevnit svoje, nikým nekontrolovatelné, mocenské postavení v EU a některým politikům jde i o to, naplnit své velmocenské ambice ve světové politice prostřednictvím EU, když jejich země o postavení světové velmoci vývojem v minulosti přišly. Na druhé straně občané očekávají od EU řešení svých konkrétních problémů, očekávají, že unie zaměří své úsilí na to, aby pro ně zabezpečovala stále bohatší, spokojenější a bezpečnější život. Chtějí unii prosperující, neboť jsou si vědomi, že pouze ekonomicky úspěšná unie jim může zajistit růst životní úrovně, sociální jistoty a pracovní příležitosti. To jsou z hlediska občanů hlavní cíle unie a politickou integraci chápou spíše jako prostředkem k jejich dosažení.

EU jde však jinou cestou. Dotace, kvóty, různá byrokratická omezení, přemíra předpisů, často zbytečná unifikace a ochranářská obchodní politika, to vše deformuje trh a omezuje konkurenci ve všech oblastech lidské činnosti (tedy nejen v oblasti ekonomické). Ze zkušenosti je však zřejmé, že právě konkurence je impulsem rozvoje v jeho historicky nejvhodnější formě. Její omezování se projevuje ve zpomalení tempa rozvoje, což v hospodářské oblasti lze dokumentovat ekonomickým zaostáváním EU za USA i za řadou asijských zemí.

Jen naivní optimista může předpokládat, že stávající garnitura eurokratů bude ochotna si tyto skutečnosti přiznat a změnit směřování EU, či dokonce že po debaklu svého ambiciózního projektu se vzdají mocenských posic a prebend. Vzhledem k tomu, že jejich moc je pevně zakotvena v organizačních strukturách EU, bude velmi obtížné prosadit zásadnější změny ve směřování unie. EU proto půjde dál svojí slepou cestou urychlování politické integrace, která nepovede ke skutečnému sjednocení Evropy, ale bude spíše zdrojem permanentního napětí a zájmových střetů mezi členskými státy. Francouzské a nizozemské "NE" je pro eurokraty pouze dílčí prohranou bitvou. Můžeme jen doufat, že pod vlivem tohoto "Ne" poněkud přibrzdí své ambice, aby kolize s občany nepřerostla do ztráty zbytku evropské soudržnosti. Jak dalece jsou evropští politici ochotni respektovat názory občanů nám napoví summit EU, který proběhne v nejbližších dnech.

Jaká je alternativa k tomuto vývoji? Chtělo by se říci, že žádná, alespoň v krátkodobém horizontu. Jsem však optimista a věřím, že myšlenka sjednocené Evropy překoná úskalí vývoje. Věřím, že ekonomická nutnost a trvalý tlak občanů, realizovaný prostřednictvím zástupců vlád v unijních orgánech, změní charakter EU tak, aby fungovala jako orgán pro koordinaci spolupráce států Evropy, spolupráce, která svojí úspěšností a prohlubováním bude vytvářet předpoklady pro postupnou politickou integraci.

Ing. Jaroslav Kalenda

12.6. 2005




Další články tohoto autora:
Jaroslav Kalenda

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku