Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 16.6.2005
Svátek má Zbyněk




  Výběr z vydání
 >SVĚT: První střet Ameriky s mohamedány a preventivní válka
 >SPOLEČNOST: Deregulace? Již dlouho víme, co činíme, pane premiére...
 >PRÁVO: Ministry do tepláků!
 >MÉDIA: Paradoxy navyšování koncesionářských poplatků
 >NÁZOR: Podivná polemika Bohumila Doležala
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Malé upozornění policajtům
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (2)
 >HUDBA: Coldplay - X&Y
 >CESTOVÁNÍ: Way to Norway (1)
 >POVÍDKA: Potkalo mě štěstí
 >SPOLEČNOST: Soutěž o ceny pro Velkého bratra začíná!
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Ostravak bude vyzpovídán on-line
 >EKONOMIKA: Optimismus na americkém trhu
 >PENÍZE.CZ: Klíčový plán vykouzlí miliónové úspory. Opravdu?
 >POLITIKA: Jiří Paroubek jako spasitel?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
16.6. NÁZOR: Podivná polemika Bohumila Doležala
Jan Bartoň

Bohumil Doležal se zle obořil v MfD ze dne 14.6. v článku „Podivné polemické manýry Václava Klause“ na našeho prezidenta ve věci jeho článku „Už je třeba říci rozhodné ne!“ z MfD dne 6.6.2005. Pikantní na celé záležitosti je to, že článek ,na který prezident v MfD reagoval, byl z pera Emanuela Mandlera! Očekávám tudíž ještě reakci tohoto pána, pokud se s panem Doležalem náhodou už předem nedomluvili.

Hlavní argumentační báze pana Doležala je citace z někdejšího nekomunistického poválečného tisku (konkrétně Peroutkův Dnešek), v níž je obsažena krystalicky čistá (řekl bych) poválečná názorová orientace nekomunistické ( o komunistické ani nemluvě) veřejnosti k poválečnému odsunu německého obyvatelstva. Prezident to od svého bývalého poradce z dob počátku devadesátých let pěkně schytal. Jednalo se o čistku a hotovo. Ani náznak či připuštění toho, že nelze historii přepisovat pomocí aktuálních momentálně převažujících politických názorů západních elit, v nichž se kolektivní tresty považují za těžký zločin.

Poněkud to opět připomíná výuku husitství za reálného socialismu, zejména jeho válečnou část, která byla ve shodě s převažujícím názorem z dob národního obrození hodnocena jako světlá, možná největší chvíle českých dějin, v nichž český národ prokázal svou „přirozenou touhu pro sociální spravedlnosti“. Taktně se přitom zamlčel fakt, že šlo o zásadní teologický střet související s krizí katolicismu a nástupem reformace ve středověku. Je jasné, že události z poválečného Československa mají ještě své pamětníky na obou stranách.

Bez jakýchkoli pochyb jsem jako nepamětník poválečného československého dramatu na straně názorově blízké našemu prezidentovi. Z vyprávění mých rodičů ,kteří v pohraničí tehdy žili, mám poměrně ucelený obraz toho, co se tehdy dělo. Vím totiž, za jakých okolností musela například moje matka s rodiči opustit v roce 1938 tehdejší pohraničí. A také nepochybuji o tom, že se čeští „rudí gardisté“ v roce 1945/46 dopouštěli zločinů, a nejen proti lidskosti.

Jsem však pevně přesvědčen o tom, že poválečné události nejen u nás, ale i v Polsku či Maďarsku, nelze posuzovat stávající optikou „multikulturního“ světa či Evropy počátku 21. století. Je to možná zábavné a „pravdivé“, zejména pro pány Doležala a Mandlera, ale ne tak již pro náš stát, který je ve světě reprezentován mimo jiné právě naším prezidentem. A zaplať pán Bůh, že tak.




Další články tohoto autora:
Jan Bartoň

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku