Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 17.6.2005
Svátek má Adolf




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Kde nevyhovuje dělení na levici a pravici
 >PENÍZE: Komentář ke kauze bankovních poplatků
 >LITERATURA: Bratři a sestry v éře soudruhů
 >PRAHA: Galerie u Vltavy - smutný modrý muž
 >ANALÝZA: Uživatelé internetu v České republice
 >CHTIP: Z došlé pošty
 >CESTOVÁNÍ: Way to Norway (2)
 >POEZIE: Perníková chaloupka
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Arabské dny
 >EKONOMIKA: Dolar posiluje vůči euru
 >PENÍZE.CZ: Dotace - novodobý mor
 >SVĚT: První střet Ameriky s mohamedány a preventivní válka
 >SPOLEČNOST: Deregulace? Již dlouho víme, co činíme, pane premiére...
 >PRÁVO: Ministry do tepláků!
 >MÉDIA: Paradoxy navyšování koncesionářských poplatků

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
17.6. CESTOVÁNÍ: Way to Norway (2)
Jiří Lacina

6. června (pondělí)

(Norsko - Oslo, noc kousek nad Hamarem, na břehu jezera Mjosa)

Vědomi si faktu, že jsme tam, kde jsme chtěli být, tedy v Norsku, začal jsem si alespoň já dovolenou opravdu užívat. Přes celkově poněkud zdrcující počet najetých kilometrů (4502 km komplet) jsme od tohoto dne až do pátku najeli každý den maximálně 200-300 km, tedy pár přijatelných hodin. Na pondělí jsme měli v plánu seznámení s hlavním městem pětimiliónové severské země, která dvakrát v referendu odmítla vstup do EU. Oslo má zhruba půl miliónu obyvatel. Ještě předtím jsem si příjemně popovídal patrně s majitelem kempu, který nám ochotně otevřel obchod před otevírací hodinou a dal rozpéct (nebo dopéct) housky. Definitivně ze mě spadla nedůvěra ve vlastní schopnosti a s angličtinou jsem následně neměl prakticky žádné problémy. Samozřejmě to vždycky může - a nepochybně mohlo - být lepší, ale kvůli domluvě objektivně nenastal snad jediný problém. Mimo jiné jsem se dověděl něco o norské zimě (viz zajímavosti níže), o největší hoře Norska (cca 2500 m), nejvýše položené silnici … sám jsem sdělil, co všechno máme v plánu, něco málo o naší rodné zemi atd atd.

V pondělí dopoledne jsme si prošli, projeli a propluli Oslo. Tuším za 105 NOK jsme se projeli lodí kolem přístavního Osla, prošli náměstím, kde se schylovalo k velké slávě, neboť Norsko právě slavilo 100 let nezávislosti. Nechyběla plejáda lodí od vojenských až po stovky let staré historické modely, pluky pochodujících vojáků, námořníků a já nevím koho ještě. Na radu přednášející z lodi, která vedle norštiny a angličtiny mluvila pro několik přítomných Asiatů (patrně za odpovídající příplatek) i japonsky (alespoň myslím, že to byla japonština J), jsme se následně jali navštívit Kon-Tiki muzeum Thora Heyerdahla. S mapou Osla jsme ho našli bez větších problémů. Musím uznat, že originál lodi Kon-Tiki na mě udělal silný dojem. Proplout dvě třetiny Tichého oceánu prakticky na voru, to už nechce jen odvahu, ale hodně posunutý práh pudu sebezáchovy. Prošli jsme ještě jedno muzeum - tradiční norské - kde jsme viděli mj. výborné, asi dvacetiminutové video o Norsku. Krátká nádhera v maličkém panoramatickém kině byla jen předzvěstí zážitků, které nás na vlastní kůži teprve čekaly.

Další příhoda v Oslu se vázala k výměně peněz. Osobně jsem měl pár set EUR a asi 2000 NOK. Pořídil jsem je před odjezdem doma poměrně pracně: v Reifansen bance neměli NOK vůbec, ve Spořitelně vybrali všechny pokladny a složili se mi akorát na ty 2000 NOK. Martin s Jitkou vezli jenom eura, něco málo vyměnili na hranicích za poměrně nevýhodný kurz a zbytek chtěli směnit v Oslu. Ovšem… Bylo asi 16.00. Všechny banky od 15.00 "closed". Info turistic centrum nám chtělo vyměnit tak do 20 EUR… Posílali nás na poštu, kde nám poměrně sympatická slečna sdělila, že mají "opravdu pekelný poplatek" (70 NOK za každou transakci!) a nakonec nás nasměrovala do jakéhosi podivného Forexu. Tam jsme peníze úspěšně směnili za poplatek 20 NOK a kurz asi 7,2 NOK za EUR (oproti kurzu doma pořád nic moc, ale na místě asi to nejlepší). Děkoval jsem bohu za angličtinu a sám sebe překvapoval schopností pod tlakem rychle mluvit a tlumočit Martinovi. Fakt, že jsme celou dobu stáli v zákazu stání, a nervózní uspěchaní lidi všude kolem byli dostatečným hnacím motorem …

Po Oslu jsme zamířili za dalším cílem, dějištěm zimních olympijských her z roku 1994 - Lillehammerem. Jeho prohlídku jsme chystali na úterý. Kemp jsme našli na břehu největšího jezera v Norsku Mjosa (táhne se v menší či větší šířce do délky asi 50 km)

Právě tady došlo k zásadní události pro další průběh dovolené. Až dosud se naše plány od Lillehammeru dál odvíjely v nejasných konturách "prostě někam na západ a pak dolů na Preikestolen". Snažil jsem se ale cizopasit na prospektu cestovky, jejíž službami jsme nakonec pohrdli s tím, že si Norsko projedeme sami a budeme svými pány. Přesto jsem do propozic kvůli inspiraci nahlížel a zašel se zeptat na recepci kempu na Trollveggen (největší skalní masiv v Evropě). Jeho prohlídka mě lákala, ovšem neměl jsem tušení, kde ho najdeme. Paní samozřejmě věděla oč jde, s tím, že je to někde dál, ale přesně taky netušila. Mapu bez ustání projížděla prstem se slovy "I'm not sure, I'm not sure…" (nejsem si jistá), načež rezolutně prohlásila něco ve smyslu, že je to její ostuda, že to musí vědět (I should know…!), a šla se mrknout na internet. Za chvíli mi přinesla několik stránek s kompletním informačním servisem o Trollveggenu, včetně okolních kempů, navigací, prostě vším.

Dalších zhruba tři sta kilometrů na sever mě sice trochu děsilo, méně už náruživého cestovatele a řidiče Martina, nakonec jsme se ale vcelku rychle rozhodli: jak projdeme Lillehammer, prostě tam zamíříme. Zas taková dálka to není.

7. června (úterý)

(Norsko - Lillehammer, noc kousek nad Lillehammerem)

Plán pro Lillehammer se samozřejmě nabízel. Prošli jsme olympijské skokanské můstky, kam jsme se oproti zvyklostem dostali zadarmo (spíš jsme nevědomky minuli pokladnu), nechali se uhranout úžasným výhledem na okolí, netušíc, že jde jen o slabý odvárek zážitků budoucích; viděli jsme i olympijskou halu, zkrátka vše podstatné. Cestou dolů od můstků jsme náhodou objevili v lesíku vedle silnice nádhernou scenérii kamenité říčky a krásné tůně - tak typické obrázky pro Norsko. Nevědomě jsme na ní vypráskali slušnou dávku snímků i videa, což byla možná - s ohledem na nadcházející krásy severu a západu - až škoda J.

Jinak myslím, že to bylo právě úterý odpoledne, kdy se Martin postaral o roztomilé jazykové faux pas. Ve snaze alespoň trochu se samostatně popasovat s anglickým jazykem, řekl si u McDonalda o kávu a "sucker". No "sakr"…!, pokusil se před vyplašenou prodavačkou vylepšit fonetickou tvář. Já mezitím kouřil u auta, kde jsem mu následně za všeobecného výbuchu smíchu vysvětlil, co znamená v jadrné angličtině "sucker". Konečně se přestal divit jejímu vystrašenému výrazu J. ("Tak já si málem objednal kafe a ….")

Nocleh jsme našli kousek nad Lillehammerem, kde jsme v parádním slunečném počasí v kraťasech (alespoň já) vstřebávali dosavadní zážitky během podvečeru u lahve ginu, koupeného za přijatelné peníze ještě na trajektu do Dánska. Jeden z nejhezčích večerů, nesoucí veškeré atributy "dovolené" v tom nejklasičtějším smyslu slova - pohoda, super počasí, bilance dosavadních zážitků, napjaté očekávání nových.

8. června (středa)

(severozápad Norska - Andalsnes a okolí: Trollvegen, cesta Trollů, noc uprostřed hor - kousek od Andalsnes)

Z Lillehammeru jsme tedy vyrazili ještě výše na sever, než jsme původně zamýšleli. Velmi brzo se začala krajina kolem nás proměňovat. Přibývalo skal, vodopádů a zasněžených vrcholků. Právě od středy jsme začali v největší míře oceňovat vlastní mobilitu. Zastavovali jsme jako o život a foťák i kamera zažívaly nefalšované orgie. Poprvé za zhruba tři roky, co vlastním 2Mpix Nikon, jsem zalitoval, že nemám lepší nádobíčko. A stativ na pořádné panoramatické focení a lepší objektiv a a a… Ale i tak máme - doufejme kvalitního - materiálu habaděj.

Dávno před cílem cesty, tj. masivem Trollveggen, jsme stavěli hned několikrát a nevycházeli z úžasu. Pro tohle jsem jel do Norska. Pro tyhle kýčovité obrázky hor - zčásti zasněžených, zčásti zalesněných, zčásti pokrytých stékající vodou - a všudypřítomných jezírek a fjordů. Před dovolenou jsem směle tvrdil, že Norsko je taková "evropská Kanada". Je…! Navíc nabízí všechno na daleko menší prostorové ploše.

Cestou jsme zažili další z úsměvných historek. Stavěli jsme u jedné řeky. Nádherná průzračná voda, jak říkal Martin: "Ta by se dala z fleku pít…" Krátce nato jsme objevili u silnice informační leták s upozorněním, že řeka je zamořená jakýmsi lososím mikrobem (šlo ale opravdu o výjimku - voda jinak skutečně pitná je). Víc jsem nepřeložil, ale rozhodně nešlo o nebezpečí života, prostě jen pobídka k ostražitosti. Martin najednou propadl menší panice: "A já si v tom myl ruce a příbory…!" J

Pod Trollveggenem se mi trochu klepala kolena. Byli jsme tak "vyprsklý" z toho všeho, že když jsme zahnuli podle cedule na místo, šel jsem se ihned pro jistotu optat do kiosku, "if directly this wall is really Trollveggen…?" (jestli je opravdu přímo tahle stěna Trollveggen?), na což paní veselým tónem zareagovala, "jako co by to asi jinýho proboha bylo…?!" Hned na to jsem objevil vedle kiosku turistickou informační stěnu snad 3x3 metry, kde o něm bylo všechno… Včetně potvrzené informace, že jde o největší skalní stěnu kontinentu. Trochu jsem si nebyl jist výškou. Hory kolem dosahovaly podle mapy maximálně 1999 metrů, u Trollveggenu bylo v informaci doslova "from this point, where you stand - 5500 foots…", což by odpovídalo zhruba 1670 metrům, to bychom ale museli být ve výšce tak 100 - 200 metrů nad mořem, což se mi nezdálo. Nicméně je to možné, moře bylo nedaleko a v podstatě na dohled.

Pečlivě jsem studoval mapu a došel poznání, že jsme kousek pod 63 stupněm severní šířky (Cheb je zhruba na úrovni 50 st. s.š.), asi 400-500 km pod severním polárním kruhem (nevím přesně, ale asi 1900-2000 km od domova). To ostatně bylo znát - prakticky pořád vidět bylo i kolem 1.00 hodiny ráno. Nejsem dvakrát zcestovalý, nicméně jsem se podíval, kde jsem byl nejjižněji - před dvěma lety v Barceloně, která je na úrovni 42 stupně s.š. Čili o 8 stupňů na jih, nyní o 13 stupňů na sever. Tolik statisticko-numerická odbočka…J.

Potom, co si dal Martin v kiosku nezbytné odpolední kafe, "ať to stojí, co to stojí" J, vyjeli jsme na Jitčin popud posichrovat bydlení (původně jsem měl v úmyslu spíš z hor ještě týž den ujet někam, kde bude levněji - netušíc, že se hory stejně táhnou prakticky až na jih - neměli jsme zrovna dokonale plastickou mapu) s tím, že po zajištění kempu asi ještě někam vyrazíme. Bylo pořád vcelku brzo odpoledne. Nocleh jsme našli famózní a asi nejlepší za celý týden. Uprostřed té nádhery, obklopeni vrcholky hor, chatky s tradiční travnatou "krytinou" na střechách. Jako z pohádky, navíc za překvapivě přijatelné peníze, 300,- NOK na noc. Pobavil nás mladík na recepci, který si nás podle řeči tipnul: "Polland..? Dzen dobry…" Vysvětlil jsem mu, že jsme taky Slované, ale malinko víc z jihu.

K projížďce jsme zvolili nabízející se horskou cestičku, abychom nějak zabili zbytek odpoledne a trochu zchladili dosavadní emoce. Před odjezdem nám cestu doporučil i poněkud zvláštní, ovšem sympatický norský chasník, který se každému obřadně představil: "Hi, I'm ……… /následovalo asi kilometrové nesrozumitelné jméno/… from Oslo" a to každému zvlášť i s potřesením rukou J. Na sdělení, že jsme z Čech, se optal zda z Prahy, rozloučili jsme se a zmizel.

Horská cestička se ukázala být cestou Trollů, kterou inzerovala i cestovní kancelář jako "fascinující". Přes její roztomilou snahu šlo o zoufale nedostačující příměr. Pro alespoň částečně popsaní reality jsem ve zprávě Janě domů napsal "že jsme právě v ráji" a to si opravdu nepotrpím na patetická gesta. Pakliže měly dosavadní emoce nadšení v odpočinkovém odpoledni opadnout, dosáhly naopak absolutního vrcholu. Zpětně si myslím, že právě ono středeční odpoledne jsme viděli asi to nejlepší z Norska (Preikestolen promine J).

Cestičkou Trollů, která měla přes svou nebezpečnost bohatou historii, - prorazili ji už někdy ve středověku koňští handlíři - jsme během pár desítek minut zdolali převýšení 800 metrů (odhadem asi 1000-1100 m. nad mořem), octili se uprostřed několikametrových sněhových závějí ořezaných kolem silnice jako podle pravítka frézou, abychom následně sjeli zase až k mořskému fjordu, tj. do výšky nula. Tu nádheru, jíž jsme cestou viděli - vodopády, úžasný pohled zpátky dolů do údolí, klikatá stoupající silnička (kde i výkonný dieselový motor často funěl na nejnižší rychlostní stupeň), zasněžené hory - lze stěží popsat slovy.

(Pokračování zítra)

hranice Švédsko - Norsko Norsko - Lillehammer - mamutí můstek. Norsko - Trollveggen



Další články tohoto autora:
Jiří Lacina

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku