Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 18.6.2005
Svátek má Milan




  Výběr z vydání
 >ÚVAHA: Země se otáčí a peníze taky
 >EVROPA: Volba rozumných lidí
 >PRAHA: České hlavy v ulicích
 >MOBY DICK: S novým elánem do nových úkolů
 >BODYPAINTING: Dnes trošku mišmaš
 >HUDBA: Trabandí cesta, Nina Hynes a loď Formanů
 >MEJLEM: Subvence zemědělství a suverenita
 >MÉDIA: 72 hodin - homeless reality show
 >CESTOVÁNÍ: Way to Norway (3)
 >CHTIP: Z manželství
 >HUDBA: Královny přijedou do Prahy
 >SPOLEČNOST: Kde nevyhovuje dělení na levici a pravici
 >PENÍZE: Komentář ke kauze bankovních poplatků
 >LITERATURA: Bratři a sestry v éře soudruhů
 >PRAHA: Galerie u Vltavy - smutný modrý muž

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
18.6. CESTOVÁNÍ: Way to Norway (3)
Jiří Lacina

9. června (čtvrtek)

(severozápad Norska - Geiranger fjord, noc kousek od Byekjelo)

Jak už jsem předeslal, čtvrtek odpoledne byl jediný den, kdy se zkazilo počasí. Dopoledne ale ještě nepršelo a opět trochu díky náhodě a štěstí jsme okopírovali další z bodů cestovky - Geiranger fjord, inzerovaný nejenom prospekty ale i samotnými Nory jako jeden z "nejpůsobivějších v Norsku". Další den, v pátek, jsme viděli fjordů … až jsme si toho trochu kacířsky přestávali vážit … a hezčí mezi nimi asi opravdu nebyl.

Nafotili a natočili jsme si ho ze všech stran, kudy jsme jeli, a vyrazili vstříc vyhlídce Dalsnibba. Znamenalo to opět drsné stoupání z výšky nula do 1500 metrů nad mořem. Když jsme poprvé spustili debatu, "…už bychom tam pomalu mohli být", minuli jsme právě cedulku se sdělením výšky 500 metrů… Bohužel se už kazilo počasí, mraky byly hodně nízko a jak nám sdělil jeden místní dělník (jenž navzdory prosté visáži opět solidně hovořil anglicky), "…vyhlídka asi nebude otevřená". Přesto jsme bojovali asi do 1300 metrů, abychom konečně usoudili, že krom mlhy a totální sněžné běloby už nic jiného nevidíme. Další snažení ztrácelo smysl a poté, co se cesta změnila z asfaltky v jakousi nevzhlednou směsici hlíny a špíny, začínali jsme vážně hazardovat i s do té doby neutuchající kondicí našeho auta. Vydali jsme se tedy zpátky dolů (což jediný Martin bral trochu jako osobní porážku J).

Asi v polovině kopce měla být cesta směrem, jímž jsme chtěli pokračovat podél západního pobřeží dál na jih. Cesta tam opravdu byla, ale zavřená. Nechápali jsme proč a zašli se raději zeptat do blízkého hotelu. Odpovědí byla hrozba lavin (díky hokejistům z Colorada Avalanche za rozšíření slovní zásoby J). V červnu a v zemi, kde se o pár kilometrů dál mohli otužilci bez větších problémů koupat…! Chvilku jsme si pohrávali s myšlenkou chatrný zátaras objet a vyrazit vstříc nevšednímu dobrodružství (opravdu reálná byla hrozba sněhu na silnici), ale Jitka nakonec naše záměry v duchu jistoty bezpečí a logiky civilizovaného člověka zahnala.

Návrat zpátky dolů ke Geiranger fjordu znamenal bohužel nekřesťanskou zajížďku a nutnost nasednout na poměrně dlouhý a nákladný trajekt (za 380 NOK). Co bylo horší - trajekt měl zpoždění, čekali jsme na něj snad dvě hodiny a ještě začalo silně pršet. Jediný opravdu otrávený úsek dovolené. Alespoň s nasednutím na trajekt se počasí umoudřilo natolik, že šlo bezpečně fotit a natáčet a kouzelný fjord jsme tak proti plánu poznali i "zevnitř". Zpětně to hodnotím jako jeden z dalších, možná pěti bezpečně nejsilnějších zážitků z Norska.

Po vystoupení z trajektu bylo už poměrně pozdě večer, popojeli jsme jen kousek, zhrozili se, že jsme ve finále za celý den urazili z Andalsnes směrem na jih snad jen 50 km a ubytovali se. Naplánovali jsme cestu na druhý den, domluvili se, že si musíme přivstat (na 7.00) a když bůh dá, možná v pátek do večera dorazíme k dalšímu bodu našich plánů - skále Preikestolen (asi 500 km od nás na jih, přičemž ve zmíněném terénu se při nejlepší vůli nedalo urazit víc než 50 km za hodinu). Ta byla už jen asi 250 km od Kirstiansandu, kde jsme podle mapy měli chytit poměrně dlouhý trajekt do Dánska.

10. června (pátek)

(západní strana Norska, několik fjordů, noc kousek od Stavangeru)

Jak jsme se domluvili, tak jsme učinili a v pátek opravdu chvátali jižním směrem. Nechtěli jsme se dostat do časového presu. I tak to byl další nádherný poznávací den. Plný hor, sněhu (někdy už to byla fakt deprese, že to prostě neskončí), nepochopitelných domečků a chatek v tak nehostinných oblastech, že jsme pochybovali, zda tam může někdo žít (většinou šlo o oblasti, kde jsme nechytli jedinou rádio stanici a ztráceli signál v mobilech).

Kousek za městem Odda jsme viděli další z nekonečné série vodopádů. Tentokrát šlo o jakási "dvojčata" stékající pod hlavní silnici a pokračující dál pospolu ve společném proudu řeky. Přesto, že jsme po tom všem přistupovali k podobným věcem už s určitou dávkou rutiny, tohle nám znovu vzalo dech.

A propos - řeky. Norsko je opravdu země pro vodáky a raftaře. Potkali jsme jich dost, určitě to chce ale předem zjistit, co je vlastně sjízdné. Nesjízdných, až vražedných úseků jsme potkali za ten týden bezpočet.

Chtě nechtě jsme museli v pátek nasednout asi na čtyři trajekty, většinou kratší a levnější (od 89-105 NOK). Objíždět fjordy by znamenalo strašlivou zajížďku, navíc to většinou prostě nešlo, protože jednoduše nebyly silnice. Projeli jsme snad dvaceti skalními tunely (nejdelší měl 7,5 km), až nás z toho střídání světla a tmy bolely oči, zažili silnice o šířce akorát pro jedno auto, kde po pár stovkách metrů byly po stranách plácky na vyhnutí. Často to znamenalo zpátečku a couvat a couvat. Provoz naštěstí nebyl nijak hustý J. Plavili jsme se i přes vůbec nejdelší fjord Norska - Sognefjord, táhnoucí se do pevniny v délce 200 km a hloubce až 1300 metrů. Opět jsem ocenil Martinův plán a jeho perfektní dodržování stran cesty a orientace v mapě. Byli jsme víc než kdy jindy na hraně pořádného průšvihu, že někde zabloudíme nebo zůstaneme viset.

Zdánlivě nemožné se podařilo a kolem 18.30 jsme opravdu byli kousek od Preikestolenu. Po čtvrtečním vracení a zdržování jsme profrčeli tři stránky mapy, což bylo co říct… Zvlášť když severní část Norska pod Trondheimem naše mapa Evropy poněkud odbyla a v dost drobném měřítku už opravdu neumožňovala kdovíjakou orientaci. Jak se nám ulevilo, když jsme tu nešťastnou stránku v pátek dopoledne definitivně opustili…

V pátek večer jsme se ubytovali na břehu Norského moře a psychicky se připravovali na sobotní výšlap na Preikestolen a následný návrat domů.

11. června (sobota)

(Jih Norska - Preikestolen, Kristiansand, trajekt do Dánska)

Preikestolen byl jedním z bodů, který jsme plánovali dlouho předem. Jde o úžasnou 600 metrovou (některé zdroje uvádějí 597, jiné až 603 metrů, možná podle přílivu a odlivu J) prakticky kolmou skálu, která se tyčí přímo z moře. Pro srovnání: Eifellova věž má mít myslím kolem 300 metrů - dole bylo jejich porovnání. Bez diskuse další z přírodních zázraků a turistických atrakcí Norska.

Výstup zadní stranou měl podle informací trvat zhruba dvě hodiny, přičemž se "startuje" ve výšce zhruba 240 metrů nad mořem (dál se autem dojet nedá) a strmý výšlap dá dohromady asi 4 km cesty. Zvládli jsme ho asi za hodinu a půl. Cestou jsem obdivoval odvahu důchodců, vyzbrojených lyžařskými hůlkami, kterým cesta nepochybně taky nemohla trvat avizované dvě hodiny. Místy šlo doslova o horolezecký výstup po až půlmetrovém kamení, které nebralo konce. Jednu chvíli jsem si málem zadělal na problém, uklouzla mi noha a švihnul jsem sebou. Dostal jsem parádního koňara do stehna, kterého vem čert, ale málem jsem pohřbil foťák, jehož uklízení do kapsy jsem po krátkém čase shledal jako zbytečné (fotil jsem prakticky pořád). Naštěstí to odnesl jen odřeninami, jež zůstanou vpravdě autentickou památkou na nevšední výstup a nevšední zemi.

S pokračujícím pochodem se stupňoval úžasný, dech beroucí pohled do odkrývajících se údolí. To nejlepší samozřejmě přišlo až nahoře. Preikestolen má vrchní asi 200 metrovou část opravdu kamennou a úplně kolmou, přesto se našli odvážlivci, včetně Jitky, kteří si pohodlně sedli a hodili nohy přes "hranu". Já dokráčel asi metr od kraje a to mi stačilo J. Pohled dolů jsem vzal s nataženou rukou kamerou.

Cestou zpátky jsem asi po týdnu zaslechl rodný jazyk. Neodolal jsem a pozdravil rodinu krajanů, které jsme jinak potkali jen pod můstky v Lillehammeru (šlo o zájezd cestovky, podle všeho ten náš J). Totálně propocen, svlékl jsem se dole do půl těla, nechal trochu osušit větrem (teplota opět naprosto v pohodě, určitě kolem 20 stupňů), protože sprcha minimálně dva dny do návratu domů nehrozila. Převlékli jsme se do suchého, najedli (na což Martin vzorně nepřestával po celou dovolenou apelovat) a vyrazili směr Kristiansand.

Do velké přístavního města na jihu jsme dojeli asi kolem 17.45. Trochu jsem se obával ceny trajektu, protože podle mapy mohl trvat až 6,5 hodiny a s norskými cenami už jsme měli svoje zkušenosti… Šlo odhadem o 70-80 km do dánského Hirtshals. Jinou možnost jsme ale neměli. Pokud jsme chtěli vidět Preikestolen, který je poměrně dost na jihu, návrat zpátky přes Oslo nepřicházel do úvahy. Znamenal by asi 800-1000 km navíc a při nejlepší vůli tak dva dny cesty. Cena nakonec zapadla do těch ne úplně nejhorších očekávání - 1290 NOK, tj. zhruba 165 EUR (dohromady).

Plavba ovšem stála za to. Pluli jsme doslova mrakodrapem, vedle kterého byl kamión ubohým mravenečkem, jichž vodní obr spolu s auty spolehlivě spolkl pár stovek (vážně neumím odhadnout). Pět pater nekonečných garáží, dalších asi 5-6 pater kajut a palub. Fascinoval mě mořský provoz, prakticky pořád jsme měli minimálně čtyři další lodi na dohled. Dodávalo mi to optimismu, že "kdyby náhodou…", nebude třeba ani složitě hlásit S.O.S. A rozšířil jsem si slovní zásobu angličtiny: "Life jacket" - evidentně "záchranná vesta". Na palubách bylo podobně popsaných beden nepočítaně. Cesta trvala nakonec 4,5 hodiny, z čehož jsme se marně pokoušeli aspoň polovinu prospat.

(Dokončení příště)

Norsko - cesta trollů Norsko - cesta trollů Norsko - Geiranger fjord



Další články tohoto autora:
Jiří Lacina

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku