Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 17.6.2005
Svátek má Adolf




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Kde nevyhovuje dělení na levici a pravici
 >PENÍZE: Komentář ke kauze bankovních poplatků
 >LITERATURA: Bratři a sestry v éře soudruhů
 >PRAHA: Galerie u Vltavy - smutný modrý muž
 >ANALÝZA: Uživatelé internetu v České republice
 >CHTIP: Z došlé pošty
 >CESTOVÁNÍ: Way to Norway (2)
 >POEZIE: Perníková chaloupka
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Arabské dny
 >EKONOMIKA: Dolar posiluje vůči euru
 >PENÍZE.CZ: Dotace - novodobý mor
 >SVĚT: První střet Ameriky s mohamedány a preventivní válka
 >SPOLEČNOST: Deregulace? Již dlouho víme, co činíme, pane premiére...
 >PRÁVO: Ministry do tepláků!
 >MÉDIA: Paradoxy navyšování koncesionářských poplatků

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
17.6. SPOLEČNOST: Kde nevyhovuje dělení na levici a pravici
Pavel Kůrka

Řekněme si to na rovinu. Stávající základní dělení politické scény vyhovuje hlavně levičákům. Pomineme-li časté případy, kdy k pravici se hlásící politici mají levicové nápady, je celkem jasné, co je to levicová politika. Ne tak u pravice. Liberálně - konzervativní názorové pnutí je totiž pravolevou optikou nepostižitelné. Zdá se být paradoxní, že mnohé pravicové strany se proklamují za liberálně–konzervativní či naopak konzervativně–liberální. Přiznám se, že i můj názorový svět zahrnuje liberální i konzervativní prvky, přesto složené dost odlišně, než u našich pravicových politiků.

Připomeňme si, že v 19. století tvořili konzervativci pravici a liberálové levici, ze které byli posléze socialisty vytlačeni. Asi nejpřirozenějším vysvětlením je ztotožnění levice s radikalismem a směrem napravo pak má postupně přibývat konzervatismu. Jenže v postsocialistickém ovzduší je takové hledisko absurdní. Máme zde spíše levicové velkoprůmyslníky a další establishment a mírně pravicové rebely. A podobně se může cítit i konzervativec v západním světě.

Jednoznačnost socialistického sebevymezení, podporovaná zástupy levicových intelektuálů, učinila rozdělení platné v 19. století nepoužitelným. Pro levici je pravice jeden pytel, kam se snaží směstnat všechny své odpůrce. Antisocialista může považovat za levicové všechno, co zavání regulací. Jak se však vyrovnáme s faktem, že třeba regulaci pracovních podmínek i další opatření začaly ve 2. polovině 19. století zavádět konzervativní strany jako reakci na bezbřehý ekonomický liberalismus? (Socialistické hnutí tehdy nemělo ještě žádný politický vliv.)

Ale vraťme se do 20. století: ještě ožehavější je zařazení nacionalistických proudů. To, že se komunistům (či západoevropským levicovým intelektuálům) povedlo nacismus zaškatulkovat jako extrémní pravici, je husarský kousek jejich nechutné propagandy. Vždyť pak mohou snadno celou pravici prohlašovat za blízkou nacismu. Připouštím, že jihoevropské fašistické režimy měly extrémně konzervativní prvky (nejvíce falangistické Španělsko a diktátoři balkánských monarchií, jejichž největším hříchem však bylo to, že si v nepříjemné situaci 30. let byli donuceni vybrat špatné spojence). Mussolini však už měl blíže k socialistickém hnutí a Hitlerův nacionální (=národní) socialismus to nese přímo v názvu.

Snad proto komunisté užívali pro nacismus nesprávné označení fašismus (spojenectví neindikuje podobnost ideových východisek), aby zakryli jeho podobnost s jejich vlastním nacionálním socialismem. Nenechme se mást tím, že se hlásili k „internacionálnímu socialismu“ (ten ve skutečnosti dopadl tak, jako skončil Trockij). Vzpomeňme na nacionalistické mýty Z. Nejedlého, na stálý protiněmecký osten, a podobně tomu bylo i v ostatních reálněsocialistických zemích, které pro jistotu nedovolovaly svým občanům moc cestovat ani do spřátelených zemí.

I dnešní xenofobní argumentace a „obrana národních zájmů“ je levicová. Cizinci prý vytvářejí domácím dělníkům konkurenci na pracovním trhu, takže z logiky věci by měl pravicově smýšlející člověk být proti jakékoli regulaci trhu v této oblasti, nanejvýš upřít cizincům právo pobírat sociální dávky.

Podobně nepřesné je označování zelených aktivit automaticky za levicové, jak to dělají jejich odpůrci. Návrhy na ekologickou regulaci se většinou týkají veřejného prostoru jako takového, jsou obecnější než socialistická regulace jiných oblastí, dávají státu spíše policejní, než paternalistickou roli. I „protiekologická“ neregulace je do jisté míry regulací, někomu pak může být zcela bez náhrady omezena užitná hodnota jeho zemědělské půdy či rekreačního objektu, tím, že je v sousedství dovoleno vypouštět škodliviny či hluk, které pak jaksi překračují hranice pozemků, což by jinak bylo porušení pasáží občanského zákoníku věnovaných sousedskému právu. Naopak neprávem opovrhovaná zásada NIMBY (Not In My Back Yard – pozn.red.) by se mohla stát základem pravicové ekologické politiky: chránit soukromý majetek před negativním vlivem (přímým i nepřímým) převážně státních monstrprojektů s často pochybným ekonomickým přínosem či dokonce před nuceným vyvlastněním majetku pro takové účely za tabulkovou cenu.




Další články tohoto autora:
Pavel Kůrka

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku