Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 17.6.2005
Svátek má Adolf




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Kde nevyhovuje dělení na levici a pravici
 >PENÍZE: Komentář ke kauze bankovních poplatků
 >LITERATURA: Bratři a sestry v éře soudruhů
 >PRAHA: Galerie u Vltavy - smutný modrý muž
 >ANALÝZA: Uživatelé internetu v České republice
 >CHTIP: Z došlé pošty
 >CESTOVÁNÍ: Way to Norway (2)
 >POEZIE: Perníková chaloupka
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Arabské dny
 >EKONOMIKA: Dolar posiluje vůči euru
 >PENÍZE.CZ: Dotace - novodobý mor
 >SVĚT: První střet Ameriky s mohamedány a preventivní válka
 >SPOLEČNOST: Deregulace? Již dlouho víme, co činíme, pane premiére...
 >PRÁVO: Ministry do tepláků!
 >MÉDIA: Paradoxy navyšování koncesionářských poplatků

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
17.6. LITERATURA: Bratři a sestry v éře soudruhů
Viktor Šlajchrt

V poslední čtvrtině minulého století byla předpovídána náboženské renesance ve stylu new age, duchovní aspekty se však na světovou scénu vrátily v mnohem drsnější podobě. Už masakry v Bosně a Kosovu měly částečně konfesijní ráz a současná válka s terorismem se jeví přímo jako střet náboženských fundamentalismů. I proto začínají intelektuálové oprašovat zásadní protináboženské postoje, jež by se ještě před patnácti lety zdály zpozdilé (nedávno např. Salman Rushdie v MfD). Obsáhlé historické publikace z Matice cyrilometodějská - Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem a Ženské řehole za komunismu - si zřejmě najdou méně čtenářů, svým způsobem však tvrzení o náboženské agresivitě uvádějí na pravou míru. Ačkoli se ateisté holedbají racionalitou, jejich nenávist k tichému světu náboženských hodnot získala po jejich převzetí moci za komunistů nanejvýš iracionální ráz. Obě knihy nesou jméno mladého historika Vojtěcha Vlčka (nar. 1976). Tu první napsal, druhou edičně připravil z příspěvků Konference vyšších představených ženských řeholí v ČR s České křesťanské akademie.

Metodika deptání

Zkušenost klášterních komunit je exkluzivní. Vzhledem k výrazně světské povaze soudobé společnosti by mohla být pokládána jen za okrajovou zajímavost, jenže průběh konfliktního vztahu mezi komunisty a křesťany vypovídá v neobyčejně dramatické zkratce o podstatných, byť spíše skrytých rysech novodobých dějin. Příběhy pronásledovaných jeptišek a mnichů jsou pevně svázány s konkrétní realitou, s leckdy bizarní každodenností totalitní éry, ale zároveň odrážejí velké univerzální pnutí: mezi tradicí a pokřivenou modernitou, mezi nadosobní svébytností každého jedince a kolektivistickým sobectvím, mezi pokorným přiznáváním lidských slabostí a mocenským siláctvím.

Před započetím hlavní vlny perzekucí v roce 1950 žilo v českých zemích 1503 řeholníků z 26 řádů a kongregací, jimž patřilo 151 klášterů, a 7728 řeholnic z 34 řádů a kongregací, které žily v 522 domech. Tato společenství byla z celé církve po nástupu komunistů postižena asi nejhůř. Ze svých domovů byla vesměs vyhnaná, mnozí byli na dlouho internováni či rovnou uvězněni, mužské řády byly zakázány, ženské vystaveny propracovanému systému drobných i větších příkoří. Z hlediska statistiky byly muži postiženi hůř, vězení či internaci poznal každý čtvrtý, zatímco u žen šlo o dvě až tři procenta. Svědectví řeholnic ovšem ukazují, že co se týče šikany, bezprávnosti a otrocké práce (příjmy sester v nemocnicích a ústavech byly administrativně redukovány, aby nemohly sloužit k podpoře pronásledovaných kněží či k rozvíjení skrytých forem náboženského života), se jejich strádání vězeňským poměrům vyrovnalo.

Tón vyprávění Vojtěcha Vlčka i řeholnic je věcný, citově zdrženlivý a navenek v zásadě profánní, tím spíš si však čtenář připomene sakrální předobrazy - od pokušitelských nabídek "spolupráce" (i v řádech StB pochopitelně ulovila pár zlomených nešťastníků) po jednotlivá zastavení na křížové cestě utrpení. Výsměch, hanobení, strach i selhání, udavačství, zrazování, fyzické trýznění a internace, jež v řadě případů končila smrtí, ale také obdivuhodná vůle unést svůj osud, to vše jako by naplňovalo nadčasovou osnovu evangelia. S aktuálním časem jsou oproti tomu svázány způsoby, jakými se totalitní stát pokoušel zmanipulovat obce věřících, zdiskreditovat jejich étos a rozbít jejich soudržnost. Leninská strategie a taktika tu odhalila celý rejstřík metodických fines, jež by stály za důkladné sociologické vyhodnocení. Na rozdíl od současných způsobů manipulace s lidským přesvědčením a vědomím jsou totiž relativně průhledné.

Prvním krokem komunistického státu v boji s náboženstvím se stal brutální teror, ten ovšem podobně jako v dobách raného křesťanství církev spíš upevňoval a získával jí respekt doma i v zahraničí. Tvrdá perzekuce nepovolených křesťanských společenství, spojená se zatýkáním i politickými procesy, sice pokračovala hluboko do šedesátých let (což mimochodem vyvrací mýtus o toleranci a svobodomyslnosti tehdejších komunistických předáků, později za normalizace rovněž perzekuovaných), krom toho se však uplatňovaly i rafinovanější formy nátlaku. Patřilo k nim každodenní otravování života, úmorné ekonomické znevýhodňování, navozování pocitu bezvýchodnosti, pomluvy a zesměšňování v mediálních kampaních i ve školských osnovách. Za normalizace pak stát rozvíjel především taktiku masivní infiltrace křesťanských struktur stovkami speciálně vyškolených agentů tajné policie, kteří do nich měly vnášet rozkoly různými provokacemi a dezinformacemi.

Kouzla s humanitou

Historická zkušenost řeholníků i řeholnic vrhá zvláštní světlo i do debat o tom, zdy byl nacismus horší než komunismus. Řada z nich byla vězněna už za protektorátu, tehdy ovšem ve jménu výslovně antihumánní ideologie. Komunisté ze nacisty ve zločinech nijak nezaostali, mnohem víc se však vyžívali v pokrytectví. V jejich éře lze pozorovat zvláštní jev, který můžeme pracovně označit za "vyhánění humanity humanitou". Zakládali například pseudokřesťanská hnutí, která se zaštiťovala vějičkami povšechných morálních frází, například o pokroku, vlastenectví, sociální spravedlnosti či boji za mír, aby zakryla bezostyšnou kolaboraci se stalinisty. Kněží, kteří se zapojili, rezignovali na smysl křesťanských přikázání, která se týkají konkrétních životů, zato v abstraktní rovině mohli kázat ještě velebněji. Příznačná je i snaha státu ukrást církvi charitu - kdo nezažil reálný socialismus, sotva pochopí, že mu za znárodnění stála i dobročinnost - komunisté v ní totiž viděli zdroj rentabilní propagandy. V té ovšem vynikla především média. Za pozornost stojí citace z dobového tisku, jež předstírají "investigativnost", vesměs však vycházejí z dezinformací podstrčených státní bezpečností. Čtenář by tehdejším novinářům jejich mravní pobouření nad zlořády v církvích skoro věřil a možná opravdu vycházelo z jejich pevného přesvědčení o vlastní morálce a pravdě - vždyť všichni znali odporné kněžoury z Vávrových husitských velkofilmů.

Řeholnice se po celou éru socialismu zabývaly tou nejtěžší službou na poli zdravotní a sociální péče, zvlášť u mentálně narušených dětí a v domovech důchodců. Udržet si při takové dřině - navzdory státem dirigovanému opovržení - duchovní nezávislost, víru, naději a lásku, to vyžadovalo úžasnou statečnost. Mnohem větší, než jakou dnes předvádějí sebevražední atentátníci.

(Psáno pro Respekt)

Vojtěch Vlček: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2004, 598 str., 547 Kč.

Vojtěch Vlček (ed.): Ženské řehole za komunismu 1948-1989, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2005, 447 str. + 88 str. obr. přílohy, 512 Kč.




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku