Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 21.6.2005
Svátek má Alois




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Evropská rada riskuje osud EU
 >SPOLEČNOST: Příležitosti optimismu, mrzutosti stárnutí
 >EVROPA: Je čas na britská řešení - prorocký článek
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Zhanobená školačka a jiné zajímavé souvislosti
 >SPOLEČNOST: Vesničko má středisková
 >PRÁVO: Jak podvést majitele nemovitosti
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Jak si zachovat svobodu
 >ARCHITEKTURA: Tugendhat před opravou
 >GLOSA: Přepisování dějin a prožitkoměr milionů
 >MÉDIA: Největší Čech
 >ZVĚROKRUH: Rak (1. část)
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >MÉDIA: Plaťme si lepší veřejnou službu
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Seznamte se s léčivými rostlinami
 >PENÍZE.CZ: Poválečné nájmy - obludnost komunistických zásahů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
21.6. Z MÉHO PODKROVÍ: Zhanobená školačka a jiné zajímavé souvislosti
Albert Salický

Po triumfálním NE sebevražednému pokusu bruselských krasobruslařů o petrifikaci vlády byrokrátů pomocí takzvané ústavy jsem si značně zkorigoval svou představu o tom, jestli se dnes v Evropě ještě vůbec někdo zajíma o to, co se skutečně kolem děje. My, co se zajímáme, se můžeme radovat, že nás není zase tak málo. A na našem zajímání se je nejzajímavější to, jak spolu jednotlivé události nenápadně, až oklikou, souvisejí.

Uvedu několik rozkošných spojení. Tak například jeden den naříkají bavorští pěstitelé cukrovky (tedy řepy, ne nedostatku inzulínu) nad redukcí unijních dotací. Bez dotací ceny cukru prý na trhu neobstojí. Odborníci k tomu říkají, že se v dnešním světě nikdo nesmí upnout na jeden produkt a že se dědkům co zasadili řepu dařilo v posledních desetiletích neúměrně dobře. Mimochodem, víte, která dvě města jsou pro zdejší sedláky nejdůležitější? Jeruzalém a Stuttgart. V Jeruzalémě se u Zdi nářků vypláčou nad svou chudobou a ve Stuttgartu si pak objednají nového Mercedesa.

Byl jsem zvědav, jak se věc vyvine. A nečekal jsem dlouho. Už o několik dní později nás informoval nějaký profesor, samozřejmě na základě dlouholetých výzkumů a čistě náhodou právě teď, že problém dieselových exhalací by bylo nejlépe řešit buď přidáním bioetanolu do nafty, nebo úplným přechodem na biodiesel. Etanol je skoro zadarmo, zatímco biodiesel je poněkud dražší než nafta z ropy, ale to by šlo upravit daňovou zátěží. A obojího prý bude dost, protože zemědělci mají volné kapacity. Navíc celou akci podporuje společnost Shell (což nejspíš bude nějaký zeleně orientovaný zemědělský podnik). To ovšem není nic nového, vždyť vládou nařízené přidáváni lihu do benzínu bylo už za první republiky řešením, jak zbavit sedláky přebytku brambor. Teď budeme jezdit na cukrovku. Dějiny! Čtěte v nich a plačte!

Jiná chuťovka: po úspěšném startu obřího Airbusu jásali evropští politikové nad monumentálním úspěchem tohoto vzorného příkladu evropské integrace. Pak jim sice došla obsílka, že je Boeing žaluje za nekalou konkurenci (protože s takovými dotacemi by Airbuse postavil snad i Howard Hughes), tu ale odmítli s tím, že je Boeing rovněž subvencován, a to oklikou přes zbrojní zakázky. Tématem se podrobně zabýval už Dušan Neumann (link na článek z 2.6.) Po několika dnech airbusáci navíc oznámili, že se dodávky objednaných letadel zpozdí (bez udání důvodu) o půl roku. Že tam naběhne penále? A na co myslíte, že bruselští žongléři ty miliardy potřebují? (Které teď navíc nedostanou.)

A opět zcela nezávisle na tom naříká evropský textilní průmysl, že import oděvů z Číny stoupl letos, po zrušení kvót, o téměř 400% a že textilákům brzy nezbyde ani na slzy. A tak žádají Unii, aby volný obchod s Čínou omezila. Což dotyčná Unie nemůže, protože… a už se nám rozbřeskuje: protože je Čína obrovským trhem budoucnosti a například jen v oblasti civilního letectví bude v příštích dvaceti letech potřebovat na 2000 dopravních letadel! Takže, jak je zřejmé, je Airbus subvencován nejen Unií přímo, ale i nepřímo přes ztráty textilního průmyslu. (Import čínských bot narostl ostatně ještě víc.)

Rudozelené Německo je pak na huntě už úplně. Ale ne aby vás napadlo, že za to může vláda. To všechno ti druzí! Německo, rádoby vedoucí síla evropského sjednocování, je v loji, protože sjednocení oslabilo německou úrokovou politiku a tím i investice! A to zatracené euro! Napřed bylo moc drahé, což vedlo k nezaměstnanosti, gigantickému mínusu v rozpočtu (takže se muselo sáhnout i na unijní zákon o limitu deficitu) a zastavení hospodářského růstu. Avšak nyní, po odmítnutí ratifikace ústavy, euro pokleslo, a hle, ministr financí bude muset vzít ještě víc půjček, aby vůbec vyšel. Připomíná to známou pravdu o socialistickém zemědělství, které mělo jak známo čtyři úhlavní nepřátele (jaro, léto, podzim a zimu). Německá ekonomika, jak se v průběhu posledních měsíců ukázalo, má nepřátele pouze dva. Stoupající euro a klesající euro. Když měna stoupá, prodraží se export. Když klesá, prodraží se import. Na obojí doplácí úplně každý. Akciové kursy se navíc samozřejmě pohybují opačně, a tak škodí každá změna ubohé německé ekonomice vlastně dvojnásob.

Naproti tomu fakt, že je v letošním červnu v Německu o půl milionu více nezaměstnaných než ve stejném měsíci loňského roku, to vládě nevadí. Ale že byl pokles nezaměstanosti mezi dubnem a květnem 2005 výraznější než pokles mezi dubnem a květnem 2004, to je důvod k oslavě a výrokům typu vidíte, že se to zlepšuje! Ani tento přístup ovšem není příliš originální, protože už zakladatel taoismu Lao-c´ ve svém učení sdělil světu objevnou pravdu, že krátké se odvozuje od dlouhého srovnáním.

Aféra se znevažováním Koránu v amerických věznicích ve mně pak vyvolala skutečný šok. Je-li totiž defekace na Korán něčím nezákonným, pak musí být v rámci tolik proklamované rovnosti všech lidí i ideologií důsledně potrestáno hanobení jakékoliv tiskoviny, ať už znamená pro kohokoliv cokoliv. Na to si ovšem netroufli ani komunisté. Nepamatuji si, že by byl někdo potrestán za to, že si vytřel víteco Rudým právem, a tak byla prošvihnuta stěžejní šance k zlepšení morální úrovně obyvatelstva.

Ale teď? Teď abych se bál, co zítřek přinese. Někdy ve druhé třídě obecné školy jsem totiž četl na záchodě stěžejní dílo sovětské dětské literatury, Švarcovu Odvážnou školačku. Byl jsem právě v ukrutně napínavé pasáži, jak se kamarádky (kniha byla ilustrována fotografiemi a mně se nejvíc líbila Galja) ztratily v zasněženém lese, kde se ovšem (díky leninské elektrifikaci, takhle citlivě se musí pracovat ideologicky s mládeží) nakonec orientovaly podle vedení vysokého napětí:

Dráty, ukažte nám cestu,
doveďte nás zpátky k městu...

volaly ztracené dívky, a já, bez sebe vzrušením, se natáhl pro papír tak nešikovně, že mi kniha sklouzla a spadla do těch... produktů. Sice jsem ji vytáhl (ona by ani spláchnout nešla, bylo to vázané vydání), ale stejně jsem ji v zápětí hodil do popelnice. Nemluvě o učebnici ruštiny, kterou jsem v září roku 1968, už skoro ani nevím proč, pomaloval a popsal urážlivými symboly a výroky. A teď abych žil ve strachu, že mě za to nějaký stalinista (a že jich je nepočítaně) pošle do gulagu. Jestli to teda na mě někdo práskne. Newsweek se naštěstí ještě neozval.

Salzburg, červen 2005




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku