Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 21.6.2005
Svátek má Alois




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Evropská rada riskuje osud EU
 >SPOLEČNOST: Příležitosti optimismu, mrzutosti stárnutí
 >EVROPA: Je čas na britská řešení - prorocký článek
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Zhanobená školačka a jiné zajímavé souvislosti
 >SPOLEČNOST: Vesničko má středisková
 >PRÁVO: Jak podvést majitele nemovitosti
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Jak si zachovat svobodu
 >ARCHITEKTURA: Tugendhat před opravou
 >GLOSA: Přepisování dějin a prožitkoměr milionů
 >MÉDIA: Největší Čech
 >ZVĚROKRUH: Rak (1. část)
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >MÉDIA: Plaťme si lepší veřejnou službu
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Seznamte se s léčivými rostlinami
 >PENÍZE.CZ: Poválečné nájmy - obludnost komunistických zásahů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
21.6. ZVĚROKRUH: Rak (1. část)
Petr Kersch

Expres "Kościuszko" zastavil jako vždycky na třetím nástupišti. Konečně Praha! V chodbičce vagonu hlava na hlavě; početná parta študáků z Krakova, bágly, krosny, tlačenice. U dveří lomcovala klikou štíhlá hnědovláska a jak se namáhala s otevíráním, svezla se jí z ramene kabelka. Sehnul jsem se a šmátral mezi kufry, až jsem nahmátl řemínek, kabelku jsem vytáhl a podal majitelce. Otočil jsem se na mládence za mnou a povídám: Proszę panstwa, dwa kroki do tyłu - protože tenhle typ dveří se otevírá směrem dovnitř a bylo zapotřebí trochu místa. Kluk se pootočil a křikl: Chłopcy - jak rak! Všichni couvli a dveře se otevřely.

Na nástupišti bylo plno, to se ví, každý pospíchá, někdo k dalšímu vlaku, někdo na metro, k tramvaji, honem honem. Před schodištěm do podchodu jsem zahlédl tu kabelkovou. Táhla za sebou dva kufry na kolečkách, úplně nové, tmavomodré kufry, s lesklými mosaznými zipy kolem dokola. Propletl jsem se mezi odcházejícími, chytím držadlo toho většího kufru, přitom se dotknu jejího malíčku v rukavičce. Ulekaně se ohlédla, ale poznala mě.

"Czy mogę pomóc pani znowu?"

Polky jsou na mužskou galantnost zvyklé a vždycky se mi líbilo, když odpovídají Bardzo dziękuję panu a usmívají se koketně, jako kdyby v příští chvilce čekaly pozvání do kawiarni. Tahle neříkala nic. Prošli jsme podchodem. Postavil jsem kufr vedle sloupu v nádražní hale a chci na rozloučenou zavtipkovat, dál vám kufry pojedou samy - ale panienka se rozhlíží, tváří se bezradně a tak místo loučení se ptám, zda měl někdo přijít naproti?

"Ne, nikt. Možete mi poradit, jak se dostanu k hotelu Esplanade?"

Trochu zklamán - tak Ostravačka - jsem mohl odpovědět - to nevím, támhle máte informace, sbohem - a otočit se a jít na metro, vystoupit u Anděla, koupit si v bistru na rohu dva sendviče a flašku vína, vylézt do podkroví činžáku, kde mám svůj pražský kutloch, na který se každý pátek těším celou cestu, budu celých osmačtyřicet hodin sám, otevřu okno, podívám se na střechy Smíchova, mizející ve večerní podletní mlze, objevují se první světla, dokonce si můžu rozsvítit i svou lampu, konečně patřím k těm šťastným, kteří mají domov, nezávislost, svobodu, však mě to v životě něco stálo... Takové myšlenky prolétnou člověkem v jediném záblesku. Místo toho jsem řekl:

"Myslíte ten pětihvězdičkový Esplanade, kde pokoj pro dva na jednu noc stojí deset tisíc? Ten je odsud pět minut pěšky, tímhle směrem; jestli se nebojíte, doprovodím vás."

Uplynula sekunda, dvě, možná i tři, kdy jsme si hleděli do očí - delší prodleva by pro mě znamenala odvrátit zrak a něco zamumlat na omluvu. Přikývla nepatrným přivřením víček, kterým žena dává souhlas k doprovodu i naznačí svou chuť něco si s vámi začít, ovšem je to ten druh souhlasu, který lze v následující chvilce zapřít.

Postavil jsem větší kufr zase na kolečka a vyšli jsme do parku před nádražím. Zastoupila nám cestu mladá rumunská cikánka s dítětem na ruce. Nahmátl jsem v kapse nějaké drobné a podal jsem ženě desetikorunu. Šli jsme parkem dál, vyprávěl jsem, jak znám Ostravu i Karvinou a Havířov a celý ten nešťastný, ničemný, poddolovaný kraj. Gita se tomu smála.

U vchodu stál olivrejovaný portýr. Hned chtěl pomáhat milostivé paní a pánovi s bagáží, prošli jsme turniketem, recepční za pultem se uctivě zvedl a přijal od mé spolucestující nějakou obálku, kterou ihned otevřel a začal ťukat na klávesnici; ano, tady to máme, paní Margita Lorencová z Ostravy, jednolůžkový pokoj na celý týden, zaplaceno předem, máte rezervé na pokoj pět set patnáct.

K mému úžasu paní Lorencová povídá: Přijela jsem s mužem, vezmeme si dvoulůžkový pokoj. Doplatíme si to. Ani stopa po nějakém ostychu, takhle přímo: Přijela se svým mužem!

Na štěstí jsem ještě nebyl otočený k východu. Rychle jsem se sklonil ke kufrům, protože jsem cítil, jak se mi valí krev do obličeje.

"Pokoj pět set šestnáct, muj mily." Gita mi ukázala klíč s mahagonovou bambulí a položila ruku na mé předloktí. Recepční jí podal hotelové průkazky. Snídaně od sedmi do deseti hodin, milostivá, řekl ten člověk a s úklonou zaměstnance prvotřídního hotelu, pro kterého privátní život hostů je něco nedotknutelného, mi věnoval zpytavý pohled.

Gita poznamenala, že jsme po cestě velmi unaveni. Zajisté, madam, to chápu. Zamračila se na recepčního jako přísná vychovatelka na žáka, který se neslušně zachoval. Předpokládáme, že nás nikdo nebude otravovat - říkal její pohled. Obrátila se ke mně:

"Pojďte, Karle, konečně si odpočinem." Karle? Já nejsem žádný Karel... A proč vyká manželovi... jako ve staré filmové komedii? Mezitím hra pokračovala: dostavil se liftboy v blankytně modrém a se zlatými prýmky na klopách a na ramenou. Popadl kufry, převzal od paní Lorencové klíč a uháněl k výtahu. - Vyjeli jsme do pátého patra. Mládenec odemkl pokoj, postavil zavazadla ke skříni a otočil vypinačem, prošel až do koupelny, tam také rozsvítil, pak chtěl vyzkoušet televizor. Domyslel jsem si, že jde o pouhé okounění, nahmátl jsem v kapse zase nějaké mince, podal jsem je mládenci se slovy: děkujeme, to nám stačí. Opravdu - řekl jsem děkujeme a nám a musel jsem se nějak uchechtnout, protože paní Lorencová, když liftboy za sebou zavřel dveře, řekla provinilým hlasem:

"V recepci... nechtěla sem, abyste hned odešel... Jsem rada, že jste neprotestoval. Že jste se neurazil."

Rozhlédl jsem se. "Nebojte se, já se tak snadno neurazím. Snad hotelu neubyde, když si tady umeju po cestě obličej a vypiju sklenici vody." Otevřela chladničku v koutě pokoje.

"Nemusime sedět u vody," ukázala na baterii lahví, která stála uvnitř. "Jak se vlastně jmenujete? Na první pohled džentlmen a nepředstaví se."

To nepospíchá - pomyslel jsem si.

"Mně se jméno Karel líbí," prohlásil jsem, "ale to je tak asi všechno."

Koupelna byla veliká, s dvěma umyvadly a bidetem, do vany by se vešel pohodlně pár milenců, ve výklenku stoh ručníků a osušek, na dveřích lesklá závora a na zdi oválné zrcadlo. Opláchl jsem si ruce. Co teď? Raději vypadnout - něco tady nehraje - na ostravskou štětku nevypadá, ale počestnosti taky moc nepobrala. Manžel! To byl ale nápad!

Seděla před otevřenou chladničkou na koberci, nohy bez střevíců způsobně skrčila pod sebe, úzkou pletenou sukni si přetáhla přes kolena a sešpulila rty jako neodbytné dítě, které žadoní o cukroví. Dvě prázdné sklenky, které našla na stolku, teď držela před sebou ve třech prstech.

Řekl jsem: "Tak jo, ale jenom na chvilku. A taky nemám..." chtěl jsem říct "peníze", ale zvedla proti mně dlaň, abych o penězích mlčel. Vybral jsem třetinkovou lahvičku vodky. Otevřel jsem ji, přičichl: stará dobrá stoličnaja. Nalil jsem do obou odlivek a sedl jsem si na koberec proti Gitě. Chlad pronikal z nápoje do ruky. Připili jsme si.

"Ja sem Gita," řekla, když do sebe obrátila první vodku na ex. "Já vím," odpověděl jsem, "ale zatím zůstaneme u toho Karla. Co budete dělat celý týden v Praze?"

Otáčela prázdnou skleničkou. Znovu jsem jí nalil, ale jenom trochu, asi tak centimetr ode dna. Pobídla mě: "Víc."

"Jdete na takové pití moc rychle. Suchá vodka se na jazyku chvíli válí."

Pozvedla skleničku. "Povídali, že mu hráli. Napij se taky. Máš to placené, toš si to užij. Chci... si celkem fajny chlap, Čarli."

Opřela si bradu o kolena a řekla, že si uděláme večírek.

Přihnuli jsme si znovu a pozorovali jsme se. Večírek! Vstal jsem a zapnul jsem televizi. Reklama na žvejkačku bez cukru. Reklama na pivo. Další reklama byla o dobré vodě. Ovladač televizoru fungoval, ztlumil jsem zvuk a přisedl jsem si vedle Gity zpátky na podlahu. Zeptal jsem se, zda budeme na párty sami.

"Kdo by tu chodil?" Zatvářila se nechápavě a pak řekla: "Aha - pasák. Myslíš, že sem kurva?"

Od lehký děvy daleko nebudeš, Gituško.

"Co budete dělat v Praze?" opakoval jsem. Pokrčila rameny: "To se teprve uvidí." Dolila si třetího panáka sama. V pokoji se zešeřilo. Nahmátla za sebou vypinač od stolní lampy a rozsvítila. Pokoj zaplnilo tmavožluté světlo. Vyskočila a poodešla ke svým kufrům. Měla štíhlejší lýtka než se zdálo na nádraží, někomu by se zdála hubená. Rozevřela kufří zdrhovadlo. Vytáhla bílý koupací kabátek z tlustého froté.

"Jdu se teď vykoupat a ty, Čarli, - tamhle máš hotelový telefon - objednej něco. Jsme v Praze - mám chuť na pražskou šunku. Přineseš jídlo na podnose ženušce k vaně? Nezapomeň na pití!"

Probudil jsem se. Moje hodinky světélkovaly na nočním stolku. Za čtvrthodinky půlnoc! Na televizní obrazovce poskakovali nějací zpěváci a drželi v pěstičkách mikrofony.

Gita v posteli vedle mě se zavrtěla, nadzvedla se, šmátrala po stolku až našla skleničku a napila se. Zakuckala se. "Fuj, co to pijeme - fernet?"

"Vodku jsme vytáhli v koupelně," připomněl jsem. "Dáme si pauzu."

"Jak chceš, Čarli." Odpočívali jsme: já na zádech, abych trochu zmírnil bolest v bedrech, Gita ležela na boku; cítil jsem na rameni, jak dýchá v klidnějším rytmu. Také její parfém vyprchával, jak prohrával závody s pachem zpocené ženy.

"Čarli? Kolik ti je vlastně roků?" Hlas měla teď chraptivý.

"Letos oslavím pětašedesátiny."

Zahihňala se. Položila mi ruku na hruď.

"Co si?"

"Úředně jsem důchodce. Starobní důchodce."

"Ale ne... Ve kterém si znamení? Lev? Ne - ty musíš být ten... já vim... ty si zrozenec ve znamení Byka..." Zasmála se znova. "Šedesát ! A mně bude v říjnu třicet."

Hned mi ubrala pět roků... Kdybych tě tak dostal do klepet, když mně bylo třicet, pomyslel jsem si. Jenomže to jsi nebyla ještě na světě. Nahlas jsem řekl:

"Narodil jsem se ve znamení Raka."

Chtělo se jí laškovat. "Ty si Rak? Chodíváš pozpátku?"

Raci nechodí pozpátku, jak si většina lidí myslí. Rak leze po dně potoka směrem dopředu. Postupuje při lovu pomalu a prozkoumává terén, který se v proudící vodě neustále mění. Teprve když mu hrozí nebezpečí, odrazí se a prudkým ocasním pohybem plave bleskově pozadu. Někam se skryje mezi kořeny pod břehem. Do úkrytu zalézá taky pozpátku a klepeta má připravena k obraně.

"Hu - bojim se." Zívla. "Proměňuješ se někdy na raka?"

Neodpověděl jsem. Ležel jsem pod pokrývkou vedle nahé paní Margity Lorencové, zavřel jsem oči, odtáhl jsem se od jejích boků o pár milimetrů. Gita ztichla a znovu usnula.

Ano, v dosavadním životě jsem si připadal jako rak, který se umí vždycky včas ztratit v kořenech pod břehem. Ani jako kluk jsem nebýval žádný hrdina, pral jsem se málokdy a nikdy jsem protivníka nepřemohl - rány, proměněné na modřiny, v noci bolely, ale víc než ty rány mě trápily posměšky spolužáků. Urážely mě stejně jako později dívky, do kterých jsem se zamilovával a o jejichž tělech se mi zdávalo - ve skutečnosti jsem často býval tím, kdo marně čeká na místě slíbené schůzky, tím, kdo místo odpovědi na milostný dopis dostával kopačky. Neuměl jsem předstírat pokoru a poslušnost, kterou vyžadovaly a která je vzrušovala.

První mou opravdovou milenkou se stala Mira. Byla o čtyři roky starší, měla na dlaních mozoly, to byl můj první překvapující objev. Stavěla se přehrada, vysoká betonová přehrada napříč údolím Moravice, přivaděče, kanály, přepady, taky silnice, kantýna, ubytovny, na stavbě pracovaly stovky lidí. - Byl jsem na celé stavbě nejmladší směnový mistr. Ucho... mlíko po bradě... nemusí se holit, stačí prásknout dveřma... slýchával jsem posměšky i ve snech. K povinnostem mistra patřilo taky dělat vejplaty, to jest zapisovat odpracované hodiny, vypočítávat různé příplatky, procenta prémií - a nejlíp se takové papírování provádělo v noční směně: stavbyvedoucí a vrchní mistři a kontroloři spali, nikdo netelefonoval, nezmatkoval, nenadával... V noci se pracovalo rychleji. Bývalo vyděláno už ve tři ráno a když na takové jedné noční šichtě se dělníci zašili, přišla Mira do kanceláře a stěžovala si, že v kabině jeřábu má hroznou zimu. Udělal jsem dva grogy, přidal jsem tenkrát nějaký košilatý vtip, zasmála se - vidím dodnes její zakloněnou hlavu, oblouk hrdla... Odpověděla tak sprostou anekdotou, až jsem se začervenal. Postřehla moje rozpaky, ale neposmívala se. Posadila se mi na klín, dolévala grog, dívala se mi zblízka do očí, měla hnědé duhovky s tmavými okraji, jaké mívají draví ptáci, pod montérkami měla svetr a tenké tričko, začali jsme se líbat, nechávala mé ruce bloudit, všechno měla pevné, pružné, a když jsem se odvážil dál a víc, zašeptala, že není asi zamčeno... Pak si sedla na židli a s lokty vzadu se opřela o stolní desku. Když jsem si klekl před ní a třesoucími se prsty jsem hledal na jejím břiše zapínání kalhot, vyprskla smíchy: Wlewo, mały!

Někdy nemohu usnout a říkám si: budu vzpomínat na milování s Mirou - přivřu oči a vidím znovu tu první scénu. Uměla se otočit na všechny čtyři a prohýbat se a protáhnout slastným kočičím způsobem. Świetnie, świetnie... pochvalovala mě šeptem, protože jsme museli být potichoučku, kancelářský barák - celý z panelů - rezonoval v noci ozvěnou každého vzdechu.

Oblékla se, pohladila mě po tváři a zeptala se, kde je kafe a cukr a kde jsou hrnečky, dala konvici s vodou na vařič; půjčila si hřebínek a učesala se, do čela černou ofinu, kterou musela pokaždé odfouknout, když si chtěla něco prohlédnout, a potom husté černé vlasy vázala do koňského ohonu, obě paže pozdvižené, vysunutým spodním rtem přidržovala v ústech pár vlásenek, v tom okamžiku mi připomínala mladou čarodějku z loutkového divadla, do kterého jsem rád chodíval jako dítě.

Prohlížela si papíry rozházené po stole.

"Jak to povědět česky? Vejplaty?"

"Výplatní listinu dělá mzdovka," odpověděl jsem, "mistr vypisuje svojí směně jenom podklady: hodiny, tarify, přirážky..."

Mira se dívala na mzdovou plachtu a s úsměvem se zeptala:

"Jutro taky dostanu... prirašku? Znovu máme noční zmianu."

Tak jsme začali s našimi tajnými hrátkami. Učila mě milostným trikům, napřed v noci, na té kancelářské židli, potom ve své posteli, dopoledne na ubytovně. Děvčata, se kterými bydlela, se vždycky někam vypařila a vrátné dole u vchodu stačilo podstrčit nějakou pětku. Zato Mira peníze uraženě vracela: Nie, to niewypada. Připisoval jsem jí tedy do pracovních výkazů hodiny a zvyšoval odměny, až mě musela napomínat - dostaneš se kvůli našemu milování do průšvihu. - Mira ovšem říkala píchání a průser - to byl takový její vrtoch, čím víc mě měla ráda, tím víc sprosťačila, nejhrubší slova jsem od ní slýchal v posteli a když se dostávala do milostného tranzu, přecházela tím víc do své mateřštiny: klečela na mně obkročmo, klín proti klínu, pohazovala ofinou, nad hlavou nahé paže a vykřikovala, kde ji mám ještě sevřít a co ještě udělat, och, jeszcze, tak, jeszcze... Když se utišila, objímala mě, omlouvala se a prosila, abych jí znovu a znovu vyznával lásku.

"Já vím, že nemáš, ale wiesz to, slyšíš... mluv: kocham cię. To nevadí, že přitom lžeš, říkej furt, kocham cię. Jak pichaš, tak šeptej, kochana, kochana. Ty nevíš, co to pro mě jest, ty glupče, víš, jak ja ciebie kocham, prawdziwie. Klamco prolhany, dziku, ty hajzliku..." Tváře, mokré od slz, si otírala do mých dlaní - a za chvilku mě začala znovu objímat, laskat - polibky, škrábání a kousání... otisků Miřiných zubů a nehtů jsem měl po celém těle nepočítaně.

Netrvalo dlouho a někdo si stěžoval - že robíme velký kravál, hlavně dopoledne. Zatímco my, bláhoví milenci, jsme mysleli, že ubytovna dopoledne zeje prázdnotou, ženské neodešly do fachy všechny, některé vyspávaly před odpolední směnou. Nakonec zatelefonoval strážný z přehrady, že se mám co nejdříve dostavit k stavbyvedoucímu - ten mi ukázal anonymní dopis, kde bylo všechno krasopisně vypsáno: v kolik hodin moje parta na nočních šichtách předčasně končí práci, kolikrát jeřábnice M.V. byla v noci za mnou v kanceláři, jakou hrubou mzdu pobírala vloni a jakou za stejnou práci v tomto roce, jak se s ní scházím v objektu, který je projektován jako ženská ubytovna a ne nějaký bordel, že jsem se snažil podplácet tamní službu, aby mě nezapisovala do knihy návštěv - zkrátka - jestli toho nenecháš, soudruhu, máš na krku disciplinární komisi, taky odbory a možná i soud kvůli těm výplatám...

Nehájil jsem se. Proč se nehájíš? Tak tě vyhodí - a co má být? Ženu nemáš, děti nemáš, domov taky ne... O co ti jde? Jsi zbabělec? Podklady pro výplaty byly v pořádku - tak hloupý jsem zase nebyl, abych včas nevyrobil dodatečné pracovní lístky a všelijaké další falešné výkazy. Anonymní dopis psala žena, to poznám podle slohu a ženských argumentů. Udavačka nezáviděla Miře prémie a příplatky, ale lásku.

Bál jsem se. O sebe, ne o Miru. Zachoval jsem se jako poseroutka! Miru přeřadili do jiné šichty a z ubytovny dostala výpověď. Napsala mi dopis: tři řádky polibků a vyznání. Dopis jsem uměl zpaměti, ale neodpověděl jsem. Jednou čekala u brány, vedle hlídačovy boudy. Včas jsem ji poznal a vrátil jsem se do kanceláře. Vyzváněl tam telefon. Zvonil dlouho, nezvedl jsem ho - potom v aparátu cinklo - a od té doby jsem Miru nikdy nespatřil.

Televizor v rohu pokoje vydával přitlumený zvuk a mihotavé světlo, na obrazovce pobíhaly nějaké nahotinky nebo snad tančily? Předvedly své umění a odběhly do zákulisí. Těla! Všechna se mi zdála ošklivá. Stejná!

Zesílil jsem hlasitost. Hlasatel měl uvádět noční televizní zprávy, ale upozornil diváky na důležité mimořádné hlášení z ostravského studia.

Dotkl jsem se Gitiných rtů. Bleskem se probudila, nadzdvihla se na loktech, rozhlédla se po pokoji.

"Televize," řekl jsem, "něco se stalo v Ostravě."

(konec 1. části, pokračování zítra)

*********************************
Povídka je z dvanáctidílného cyklu, který Petr Kersch vydal vlastním nákladem v knize Zvěrokruh a jiné povídky roku 2003. O rok dříve vydal autor (rovněž vlastním nákladem) sbírku povídek Zlatý časy.


Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku