Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 22.6.2005
Svátek má Pavla




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Investigativní pimprlata v Hlubokém hrdle
 >EVROPA: Nezahrávejme si s evropskými běsy
 >ÚVAHA: K článku "Přepisování dějin a prožitkoměr milionů"
 >MÉDIA: Televizní poplatky - dlužníci versus neplatiči
 >ÚVAHA: Právní stát
 >NÁZOR: Vyznamenat bratry Mašínovy?
 >ZVĚROKRUH: Rak (2. část)
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (3)
 >MEJLEM: Úskalí evropské identity podle Václava Klause
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Pořad o českém jazyce na ČT
 >PENÍZE.CZ: K moři s kartou, šekem nebo hotovostí?
 >EVROPA: Evropská rada riskuje osud EU
 >SPOLEČNOST: Příležitosti optimismu, mrzutosti stárnutí
 >EVROPA: Je čas na britská řešení - prorocký článek

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
22.6. ZVĚROKRUH: Rak (2. část)
Petr Kersch

Ostravská policie žádá diváky o naléhavou pomoc a spolupráci při zjišťování totožnosti mrtvého muže, kterého dnes večer nalezl náhodný chodec na okraji lesoparku... Muž je sto sedmdesát šest centimetrů vysoký, má kulatý obličej, modré oči a krátce ostříhané světlé vlasy, přibarvené na žluto, na sobě měl...

Na sobě toho moc neměl, viděli jsme holý krk a nějaké bílé tílko, v obličeji mrtvého jsem rozpoznal modré podlitiny a v ušním lalůčku ozdobnou cetku - lesklý piercingový kroužek. Ohlédl jsem se - Gita zírala na obrazovku a zakrývala si bradu i ústa dlaní.

„Co se děje,“ řekl jsem, „ty toho člověka znáš?“

Přikývla. „To byl Branko. Kolik je hodin?“

„Půl jedné. Branko? Kdo je Branko? Jsi vyděšená.“ Chtěl jsem vzít Gitu za ruku, ale vymanila zápěstí z mých prstů.

„Hlásili, kdy ho našli?“

„Mrtvého muže našel náhodný chodec dnes večer - říkal to televizní hlasatel.“

Gita si natahovala kalhotky. „Dnes večer! Jak dlouho se jede autem z Ostravy do Prahy?“

„Záleží na tom, kdy se vyjíždí a jakým autem... v noci se jede líp... za takových pět hodin. Ty tady máš vůz?“

Vklouzla do sukně. „Neumim šoferovat. Ivan je určitě na cestě z Ostravy tady. Sedm a pět je půlnoc! Matko boska! Ten je už ve městě.“

Oblékl jsem se taky. Nevím, kdo je mrtvý Branko, nevím, kdo je Ivan - dokonce nevím pořádně, kdo je tady ta vystrašená žena, která rozhodně nemá v úmyslu hlásit teď v noci na policii, že zná zabitého. Jestli se nepletu - tak chce zmizet. Já tím víc!

Na nočním stolku začal zvonit hotelový telefon.

Gita vyskočila. „Volají z recepce. Čarli, prosím tě, vezmi si svoje věci a vypadni.Pospěš si.“

„Co je zač, ten Ivan?“

„Manžel.“

Neutíkal jsem před nějakým ženáčem poprvé. Obhlédl jsem dvojlůžko, konferenční stolek, skříň, křesla. Vypnul jsem televizor. Řekl jsem Gitě, aby sklidila skleničky a talířky a příbory. Nemusí být moc uklizeno, ale nikde nesmí být nic dvojmo.

Telefon přestal vyzvánět. Přikleknul jsem, abych si zavázal tkaničku u boty - a na dveře pokoje někdo zaklepal - jemně, dalo by se říct: zdvořile. Ozval se mužský hlas:

„Margit... Margitka, to ja, Vanja... Otopri!“

Před začátkem naší párty Gita stačila zamknout a teď byla ráda, že klíč od čísla pětset šestnáct trčí z naší strany v zámku dveří. Gita ukázala na koupelnu.

„Počkej tam a buď potichu,“ šeptala, „řeknu, že koupelna se opravuje. Jde mu hlavně o peníze. Něco mu dám, něco slíbím. Uspokojím ho a on zase odejde.“ Podala mi malý plochý klíček.

„Bude všechno prohledávat,“ šeptala dál, „za televizním stolkem je ve zdi trezorek, toho si nevšimne. Schovávám tam zalepenou obálku.“

„Co s tím klíčem mám dělat? A co vůbec mám tady dělat?“

„Možná bude chtít, abych odešla s ním. Vezmeš obálku z trezoru. Nejseš v hotelu zapsaný. Noční recepční tě neviděl. Vytratíš se.“

Návštěva za dveřmi se stávala netrpělivější. Klepání přešlo na bušení.

„Kde tě najdu?“

Okamžik přemýšlela. „Tady. Nebo budeš mít v recepci vzkaz na jméno - Karel.“

Odnesl jsem brašnu se svými věcmi do koupelny. Potmě jsem nahmatal na dveřích závoru a zastrčil ji za sebou.

V pokoji začala Gita hrát rozespalou mladou ženu. „Kdo je? Co chcete? Co se děje?“

Do pokoje někdo vstoupil a pohyboval se tam. I když jsem přiložil ucho až ke dveřím, slyšel jsem pouhý šepot. Pár minut si šeptali. První hlasitý zvuk bylo jasné mlasknutí, musela to být facka. Gita začala pofňukávat.

„Ne, to neni pravda... to neni tak...“

„Kde maš ty prachy, cos slibovala Brankuviči?“ Mužský hlas byl náhle zřetelný.

„Nic jsem neslibovala, nerozumim ti.“

Vanja překotně a chraptivě něco zadrmolil a Gita vykřikla:

„Zabiť? Tebe? To ne...“ Dostala další políček. Začala křičet.

„Chtěla jsem utect od tebe, pravda, utect z toho tvyho žalara. Skončila jsem, rozumíš? Šoustaňa, oraly a ty ostatni sviňarny - konec. No mordovať neni pro mě, na mu dušu!“

Muž začal zase sykavě šeptat. Gita se zasmála. Rozuměl jsem tomu smíchu jako výzvě: Poslouchej dobře v té svojí skrýši, budeš možná důležitý svědek.

„Brankovič?“ ječela Gita, „pro mě byl kunčoft jak každy druhy. Pěkny, pravda, ale taky prase. Neměl rad ty tvoje filmovačky. Pravil - nechcu byt vydirany, pani Lorenc, jako ty ostatni, co jim Vanja prodava obrazky, jak na nich s vami lihaju.“

„Ty sviňa,“ zasípal Vanja blízko mých dveří, stál od nich tak na tři kroky.

„Ty hlupoňu, poď sem. Něco pro tebe mam.“ Gita smířlivým hlasem chtěla odlákat vetřelce od koupelny.

„Leži, sviňa, tuda,“ vyštěkl Vanja. “Bystro!“ Ozval se úder, to byl kopanec; Gita vyjekla bolestí.

„Na břuch!“ rozkazoval surovec. Šustot, nějaké nejasné zvuky, zmítání, nesrozumitelné nadávky. Tohle nebylo souložení! Najednou muž promluvil, nahlas a s nenávistí, mluvil o nějakém magnetofonu, porozuměl jsem poslední větě:

„...kasetu, kak domlouvate moji smrť. U nas v domu, ve spalne, bestia.“ Rozeznal jsem Gitino mumlání, ale nerozuměl jsem ani slovo. Cosi cvaklo. Asi půl minuty bylo naprosté ticho. Pak se ozval mužský neznámý hlas z nějakého malého reproduktoru.

...potom dáš plnou stříkačku do zásuvky v palubní desce, tam jak leží autoatlas.

Ženský hlas odpověděl : Vim. Ale igla by mohla být za takovou dobu zadělana. Mluvila Gita! Odpovídal nervózní hlas:

Tohle nekrystalizuje To nebude heroin. Vanja ráno vždycky pospíchá, aby si honem dal. Píchne se sám, ničeho si nevšimne.

Bude připoutaný a až s ním pojedu, bude to vypadat, že spí. Nezapomeň, že musíš stihnout expres sama, žádné taxi - a musíš si koupit správně jízdenku.

Vim. Kde je ten hotel?

Esplanade? Někde blízko u nádraží. Neptej se v informacích, mohli by si na tebe vzpomenout. Optej se radši nějakého Pražáka před nádražím. Dokud se neobjevím, tak radši nikam...

Ozvalo se klapnutí, záznam byl vypnut. V pokoji se nic nehýbalo, nikdo nemluvil. Zdálo se mi, že tady trčím celou věčnost. Bolely mě nohy a cítil jsem závrať. Kde je Gita? Nebylo ji vůbec slyšet! Co mám dělat? Vyrazit z koupelny na chlapa? Co když má v ruce pistoli? Odsunout závoru, otevřít dveře a přeletět vzdálenost aspoň pět metrů, kolik času k tomu budu mít?

Ozvaly se šátravé kroky. Někdo chodil bez bot po místnosti. Pomalé, měkké kročeje, těkající po celém pokoji, z kouta do kouta. Opatrné otvírání skříně. Zavrzání dvířek chladničky. Cinknutí skla. Jakési zabzučení. Okamžitě jsem pochopil, o co jde: dlouhé zipy na kufrech!

Náhle se v koupelně rozsvítilo. Lekl jsem se. Samozřejmě, vypinač světla je přece umístěný zvenčí. Neznámý vzal za kliku a zjistil, že dveře nelze otevřít. Zatajil jsem dech. Jak dlouho trvá, než se takové obyčejné dveře, zavřené na deseticentimetrovou ocelovou závoru, vykopnou? Uslyší někdo z hotelových hostů nebo personál hluk, rány do dveří ve tři v noci, rvačku, volání o pomoc?

Vzal za kliku znovu - opatrně, zvolna - a světlo zhaslo - byl jsem zase potmě. Kroky se vzdálily. Zaslechl jsem jemné zašumění, jako kdyby se cosi posunovalo po vysokém a měkkém koberci. A pak... ticho... klid.

Tak tedy odešli, však to Gita předvídala. Seděl jsem na okraji vany. Rozhodl jsem se, že ještě pár minut vyčkám v bezpečí.

(konec 2. části, pokračování zítra)

*********************************
Povídka je z dvanáctidílného cyklu, který Petr Kersch vydal vlastním nákladem v knize Zvěrokruh a jiné povídky roku 2003. O rok dříve vydal autor (rovněž vlastním nákladem) sbírku povídek Zlatý časy.


Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku